Neviditelný čert

V Třetí prosincové jsem nenápadně naznačil, že se zde v prosinci budou odehrávat velmi podivné věci. V zájmu těchto podivností jsem pro dnešek připravil větší část úvodu z jedné knížky, na kterou jsem včera za zcela podivných okolností narazil. Není první, ale druhá. Pár dní před tímto nárazem jsem narazil ještě na jednu jinou. Autorem té první je Arnošt Vašíček, zde již několikrát zmíněný – kupříkladu v příspěvku Na křídlech levitace. V této Vašíčkově knížce jsem narazil na něco pro mne naprosto šokujícího. Týká se to specifického místa někde na Hradčanech, k němuž jsem měl po dlouhá léta velmi mystický vztah. Dozvěděl jsem se, že název toho místa (objektu) není pražskou specialitou, ale váže se k jednomu italskému městu na pobřeží Jaderského moře, přičemž jeho skutečný původ je u Chrámové hory. Měl jsem původně v úmyslu s tímto začít, ale do ruky mi náhle padla druhá knížka, která souvisí s neviditelností a následně i s levitací. Jistě pochopíte, že na Neviditelném čertovi jsem musel dát přednost neviditelnosti. Autor knížky, z níž vás níže oblažím citací části úvodu, má velmi zvláštní jméno, přičemž pod úvodem je podepsán někdo úplně jiný, ačkoli to může být tentýž:

Lucifer

Čas je pro mě velice vzácný. Pracuji deset až dvanáct hodin denně, občas za velice obtížných podmínek. Neustále mi zvoní telefon nebo někdo zvoní u dveří. Také mívám spoustu pracovních schůzek a obědů. Takže mi občas přijde zcela nemožné cokoliv udělat, cokoliv včas dokončit. Pakliže bych si sem tam neukradl chvilku času, nestihl bych uzávěrky a naše malé vydavatelské impérium by přišlo na mizinu. Cestování autobusem či vlakem mezi New Jersey a New Yorkem mi skýtá příležitost dohnat vše, na co nemám jinak čas. Nicméně abych byl během cesty schopen se opravdu plně věnovat editaci či cokoliv napsat, potřebuji mít kolem sebe co nejvíce prostoru.

V narvaném autobuse či vlaku je totiž velice těžké se na cokoliv soustředit a cokoliv udělat. Zvláště pokud vedle vás někdo sedí. Je totiž dost pravděpodobné, že do vás každou chvíli strčí anebo bude chtít v horším případě znát váš názor na aktuální stav burzy či současné hypoteční úroky. Je vůbec možné za takovýchto podmínek něco udělat? Mohli byste si třeba vyrobit ceduli s nápisem „Zákaz vstupu, nerušit“. Ostatní cestující mají ovšem také právo nalézt si vhodné místo k sezení.

Zjistil jsem, že fígl je v tom, být pro ostatní neviditelný. Já si vždycky přeji, aby lidé prodírající se uličkami zcela přešli místo, kde sedím. Když se vymažete ze světa, spolucestující si půjdou hledat místo někam jinam a vy budete mít příležitost udělat tolik potřebnou práci. Mně to funguje výborně a jsem přesvědčen, že něčeho podobného je schopen každý. Po pravdě řečeno jsem své schopnosti během let zlepšil natolik, že pokud nechci být vyrušován, dokáži si pro sebe zabrat nejen sedadlo vedle sebe, ale dokonce i sedadlo naproti. Prostě začnou být pro ostatní nedostupná.

Dojde totiž k iluzi, při níž v podstatě přestávám existovat jak já sám, tak i vše v mé bezprostřední blízkosti. Silou své mysli si okolo sebe vytyčím jisté hranice. Jestliže se rozhodnu opět odhalit, dokážu doslova pročistit vzduch a jsem pro ostatní opět viditelný. Když mám občas dobrou náladu, jsem dokonce schopen přitáhnout si k sobě silou mysli hezkou spolucestující, a chci-li opravdu moc, začne si se mnou povídat.

A co z toho všeho vyplývá? Že nejsem vydán na milost a nemilost ostatním. Naučil jsem se stanovovat si kolem sebe jistá základní pravidla; alespoň do určité míry. Pomáhá mi v tom moje schopnost rozhodnout se, zda mě lidé v mém okolí budou, či nebudou vnímat. Moje rozhodnutí většinou závisí na síle tlaku, pod nímž se právě nacházím. Tím nechci říct, že jen lusknu prsty a proměním se v oblak dýmu. Údajně ovšem existují lidé, kteří dokážou mnohem víc než já. Samozřejmě mají delší praxi, a tak dokážou doslova zmizet lidem z očí. Jsem přesvědčen, že existují lidé naprosto nesvazováni pozemskými zákony, jimž podléhá většina smrtelníků. Tito mistři a avataři se naučili dělat věci, o nichž může většina z nás pouze snít.

…

Timothy Green Beckley – původní vydavatel

Luciferův přípodotek:

Musím říct, že mě úvod k této knížce zasáhl na nejcitlivějším místě. Hraji si tady na neviditelného čerta, ale jsem sakra viditelný. Inu proč ne, tady se to dá vcelku pohodově strávit. Jinde však ne. Budu si muset tu knížku řádně prostudovat, abych se konečně s naprostou absolutností zneviditelnil tam, kde nechci být viděn. Nejen viděn, ale jakkoli vnímán. Aby bylo jasno, nejsem až tak úplný začátečník. To, co popisuje autor úvodu, jsem už tak nějak podvědomě občas realizoval. Ne perfektně, ale náznaky tam byly vidět. Tedy mnou, ne ostatními – ti neviděli skoro nic.

Mám však jeden problém. I když se chci v narvaném metru věnovat jenom svým úvahám, knížce, odbornému tisku, tvorbě, jako profesionální fyzikální pozorovatel nedokážu tu a tam nevnímat nezvyklé jevy ve své okolí. Ony už až tak nezvyklé nejsou, jsou na denním pořádku, ale já si na ně nemohu stále zvyknout. Tohle bude evidentně zapotřebí, abych definitivně vyzmizíkoval. Nejen sebe pro ně, ale i je pro sebe. Takže jdu do sebe a budu na tom naprosto neviditelně pracovat.

Zdroj: Velitel X: Jak být neviditelný a levitovat, Alexander Giertli – EUGENIKA Pbl., Bratislava 2012 (z anglického originálu Commander X: Invisibility & Levitation, Global Communication/Inner Light Publications, USA 1998)

05.12.2015, 00:00:00   Publikoval Luciferkomentářů: 7