Neviditelný čert

Moje tchyně se domluví kdekoli jakkoli, ale domluví. To než já si vzpomenu na čas předminulý a na správný tvar pasiva, odjedou všechny vlaky a prodavači zavřou krám. Po několika dnech v cizině mám pocit, že se na nás všichni domluvili a pořád ne a ne, nechtějí začít mluvit normálně. Tedy česky. Ta jejich protivná umanutost úží dech, člověku se chce uvolnit přiškrcenou kazajku cizího prostředí a cizí řeči. Ve snu přece mluví každý cizinec česky a je jasné, že plynulou češtinou se budou družit i Marťani. (Ani náhodou nebudou švitořit nebo skřehotat anglicky – jak se mnozí bláhově domnívají.) Rozdíl mezi znalostí jazykového systému a řečovými dovednostmi se sice za nějaký čas vyrovná, ale stejně jako přijetí nového kulturního prostředí může pořádně bolet. I bez zkušeností cestovatele nebo emigranta nepochybuji, že v každém z nás to nejvnitřnější, v útlém věku získané, zůstane stejné. Nebo se mýlím?

Stella

Překvapená Evropa posledních měsíců prožívá novodobé mísení národností i národů. V tomto smyslu je nositel Nobelovy ceny Elias Canetti typickým příkladem kosmopolity předjímajícího věci příští. Ač se řadí do britské literatury, psal německy. Také s jeho původem je to složité.

Roku 1969 pronesl E. Canetti v Bavorské akademii krásných umění projev nazvaný Záchvaty slov. Uvedl v něm, že se německy naučil až v osmi letech. Přestože už třicet let žije v Anglii, považuje němčinu za svou mateřštinu a jako spisovatel u ní zůstal. V projevu si klade otázku, jak se jazyk brání tlaku nového prostředí. Jestli se nestává agresivnějším, nebo jestli se naopak neuzavře, jako tajná řeč. Vzpomíná, že se v cizině na svůj rodný jazyk začal dívat s novou zvědavostí. Zjistil, že „hlavní řeč“ (někdejší) se jeví čím dál zvláštnější, a to ve všem. Dříve měl takový pocit jen u detailů ve všedních obratech. Později se mu v „hlavní řeči“ začalo zdát nápadným všechno.

Většina autorů se v cizině snažila vyrovnat s novým prostředím mimo jiné také suverénním používáním nové řeči. Teprve potom získali pocit, že něco znamenají. Nabyli přesvědčení, že teď už nemohou být směšní a konečně už nevypadají, jako by se zřekli společnosti. Jejich původní jazyk se stal intimní, tajnou řečí, vírou zapovězenou jiným. Ale postupně v oblasti cizí řeči docházejí k novým objevům a zjišťují, že slova mají netušenou sílu a energii. Při hledání vhodného vyjádření v novém jazyce nás totiž přepadne touha pojmenovat věci jako dřív, protože to dřívější bylo skutečnější. Původní řeč se objeví v novém, zvláštním světle.

Canettimu se v Anglii během války stávalo, že popisoval celé listy německými slovy. Ne větami. Slovy bez souvislostí. Byly to opravdové záchvaty, náhlý popud, za který se styděl a považoval jej za patologický. Když pocítil, že se záchvat blíží, zamkl se a psal. Jednotlivá slova. Cítil se při tom velice šťastný:

Od té doby nemůže být z mé strany pochyb o tom, že jsou slova nadána jakousi zvláštní vášní. Jsou vlastně jako lidé: nestrpí zanedbání či zapomenutí. Ať jsou jakkoli skrytá, udržují se při životě, náhle se zjevují a domáhají se svého práva.

Záchvaty slov jsou podle Canettiho (žijícího tehdy v Anglii) příznakem dvou jevů. Jednak toho, že člověku je stále vnucována angličtina. Jednak toho, že se zvětšil tlak na jazyk. Množství slyšeného vede k novým vzruchům, podnětům, protipohybům. Cizí jazyk na člověka doráží, tím z něho udělá ve svém prostředí, v prostředí nové řeči, vyhnance. Zprvu jde především o to, aby člověk rozuměl. Proto svou původní řeč potlačuje, dbá, aby se nepřihlásila nevhod. Ale ona se pomstí – třeba záchvatem slov. Agónií slov nezávislou na jejich smyslu.

Moderní člověk na sebe klade velké množství úkolů. Proto se pak utíká do osobní sféry, která ale není svobodnou hrou ducha. Je to přesazení jako nutnost vyvolaná vnějšími konstelacemi. Přesazení do původního jazyka. Se vší odpovědností vůči němu.

Zdroj: Canetti, Ellias: Svědomí slov, TORST, Praha 1992

08.07.2016, 00:00:00   Publikoval Luciferkomentářů: 21