Kromě níže uvedených motivů v Atlase mraků najdeme zásadní zamyšlení o sebevraždě, o stáří, o hudbě, o konzumu, o náboženském pokrytectví…
Moc. Co jí rozumíme? Schopnost určovat osudy jiných. Vy, mužové vědy, stavební magnáti a tvůrci veřejného mínění: můj tryskový letoun odstartuje z letiště La Guardia, a než dosedne v Buenos Yerbas, budou z vás nuly. Na vás, wallstreetští králové, volení funkcionáři a soudcové, bych potřeboval trochu víc času, abych vás srazil dolů, váš pád by nakonec byl ale tak jako tak absolutní. Jak to ale, že někteří lidé jsou schopni ovládat druhé, kdežto naprostá většina ostatních žije a umírá jako přisluhovači, jako dobytek. Odpověď nalezneme u svaté Trojice.
Za prvé, charisma dané od Boha. Za druhé, sebekázeň umožňující dovést tento dar k zralosti, protože i když je ornice lidstva úrodná na talenty, pouze jedno semínko z tisíce vykvete – a to jen z nedostatku sebekázně. Za třetí, vůle po moci. To je jádro tajemství různých lidských osudů. Co vede některé k tomu, že hromadí moc tam, kde většina jejich krajanů moc ztrácí, neumí ji využít, nebo se jí dokonce vyhýbá? Jde o závislost? O bohatství? O přežití? O přirozený výběr? Domnívám se, že tohle všechno jsou jen důvody a důsledky, nikoli pravé příčiny. Nabízí se jediná odpověď, a ta zní: Žádné proč neexistuje. Je to v nás. Kdo a co jdou hlouběji než proč.
Střety mezi velkými společnostmi a aktivisty představují konflikt mezi narkolepsií a pamětí. Firmy mají peníze, moc a vliv. Naší jedinou zbraní je veřejné pobouření… Jenomže pobouření se obtížně vyvolává a zvládá. Za prvé je zapotřebí důkladná kontrola, za druhé široké povědomí, a teprve když je dosaženo kritického množství, může propuknout veřejné rozhořčení. Každou z uvedených fází lze sabotovat…
Pravdu udolají nejrůznějšími výbory, těžkopádností a zkreslenými informacemi, popřípadě zastrašováním těch, kdo kontrolu provádějí. Povědomí mohou udusit tím, že lidem nasadí klapky na oči nedostatečným vzděláním, že se stanou vlastníky televizních stanic, že předním novinářům a spisovatelům zaplatí „stipendia“, nebo že si média jednoduše koupí. Právě ve sdělovacích prostředcích… vedou demokracie své občanské války.
Vždycky se blíží další válka… Ty se nikdy nedají úplně potlačit. Co zažene takovou válku? Touha po moci, podstata lidské povahy. Hrozba násilím, strach z násilí či skutečné násilí jsou nástrojem této strašlivé touhy. Usilování o moc uvidíte v ložnicích, kuchyních, továrnách, mezi odboráři i na hranicích států. Poslouchejte a dobře si to zapamatujte. Národní stát je čistě lidská přirozenost nafouknutá do monstrózních rozměrů. Quot erat demonstrandum. Národy jsou entity, jejichž zákony psalo násilí. Tak to vždycky bylo a vždycky bude. Válka, Roberte, je jeden ze dvou věčných průvodců člověka. Tak jsem se tedy zeptal, co je tím druhým. Diamanty.
Ach, diplomacie… Diplomacie likviduje válečné škody, legitimizuje její výsledky, poskytuje silnému státu prostředky k prosazení vůle nad slabším a zatím si šetří vlastní flotily a bataliony na protivníky vyšší váhové kategorie. Pouze profesionální diplomaté, nenapravitelní idioti a ženy vnímají diplomacii jako dlouhodobou náhražku války.
Naše touha po moci, naše věda a přesně ony schopnosti, kterými jsme se povznesli z opic na divochy a na moderního člověka, jsou tytéž schopnosti, které zlikvidují Homo sapiens ještě před koncem tohoto století. Mír patří mezi hlavní ctnosti jen potud, pokud s námi záležitosti svědomí sdílejí i naši sousedé, a to přesto, že ho náš Pán miluje. Za našich dob už zločiny nepáší zločinci, které bychom měli příhodně hned po ruce, nýbrž mazalové daleko v postmoderních ústředích ze skla a oceli mimo dosah lůzy. Jak moc je v novinařině dovoleno klamat?… Jestli jsem někdy zalhal, abych se dověděl, co potřebuju? Každý den ještě před snídaní ze mě vylezla lež jako desetimetrová věž, jen abych se dostal o píď blíž k pravdě. Naprosto nepravděpodobná pravda může člověku posloužit víc než sebepravděpodobnější lež.
Jako zkušený vydavatel odmítám všechny narážky na minulost, náznaky budoucnosti a jiné úskoky, ty patří do osmdesátých let dvacátého století k absolventům postmodernismu a teorie chaosu. „Sendvič s nářezem“ byly ve skutečnosti dráždivé, dobře napsané fiktivní paměti. Kulturní mrchožrouti o sociálně politických podtextech knihy hovořili nejprve v pozdně večerních televizních magazínech, potom v ranním vysílání. Neonacisti to kupovali kvůli štědrým dávkám násilí. Paničky v domácnosti to kupovaly, protože se to zatraceně dobře četlo. Homosexuálové to kupovali z loajality… Celovečerní film se měl začít natáčet ještě v průběhu práce na scénáři… Z oné nechutné nálepky „nakladatel vydávající publikace nákladem autorů“ se stal „kreativní finanční odborník“… Američtí nakladatelé, glory glory aleluja, úplně žrali, jak anglánskej aristokrat skrzevá ušlápnutýho irskýho chmatáka ke spravedlivýmu trestu přišel, a transatlantická licitace vyhnala zálohu do závratných výšin.
Nač se diletantsky hrabat v prosté pravdě, že ženeme tmavší rasy do hrobu, jen abychom se zmocnili jejich země i s jejich bohatstvím? Vlci také nevysedávají v jeskyních a nekonstruují teorie o rasách, jen aby ospravedlnili, že sežerou stádo ovcí! Skutečnou intelektuální odvahou je obejít se bez těchto zástěrek a připustit, že všechny národy jsou bezohledně dravé, avšak bílí dravci se svým smrtelným duetem choroboplodného prachu a palných zbraní jsou přímo vzorem dravosti par excellence… Učenci rozlišují v dějinách hnutí a formulují z nich pravidla, která řídí vzestupy a pády civilizací. Já jsem však přesvědčen o opaku. To jest: dějiny žádná pravidla nepřipouštějí, pouze výsledné závěry. Co přivozuje výsledné závěry? Činy mrzké a činy ctnostné. Co podněcuje činy? Víra.
Jestliže věříme, že se lidstvo dokáže povznést nad zuby a drápy, jestliže věříme, že rozličné rasy a vyznání mohou společně užívat tento svět stejně mírumilovně… jestliže věříme, že vůdcové musejí být spravedliví, násilí umlčeno, moc vysvětlitelná a bohatství země a oceánů rozděleno rovným dílem, pak takový svět bude… Pokrok složitě dosažený za několik generací lze ztratit pouhým škrtnutím pera v ruce krátkozrakého prezidenta či mávnutím meče zpupného generála. Ten, kdo se chce pustit do boje s mnohohlavou hydrou lidské povahy, zaplatí spoustu bolesti a jeho rodina bude platit s ním! Až se naposledy nadechneš, pochopíš, že tvůj život byl pouhou kapkou v nekonečném oceánu! Co je však takový oceán jiného než spousta kapek?
A závěrem, po výběru citátů o věcech vážných, odlehčující slova pomalu rezignujícího nakladatele Cavendishe, který v domově pro přestárlé komunikuje s obsluhující sestrou:
K obědu byla vlažná jehněčí kotleta. Brambory byly jako škrobové granáty. Mrkev z konzervy zvedala žaludek, protože taková už je její přirozenost. „Heleďte,“ požádal jsem robota, „přineste mi aspoň trochu dijonské hořčice.“ Nevykazovalo to pražádné známky porozumění. „Hrubě nebo středně mletou. Nejsem malicherný.“ Otočilo se to k odchodu. „Počkat! Mluvíte anglicky?“ A bylo to pryč. Jídlo se na mne upřeně dívalo.
Zdroj: Mitchell, David: Atlas mraků, Mladá fronta, Praha 2012
23.07.2016, 00:00:00 Publikoval Luciferkomentářů: 65