Přicházím se sedmou částí ústředního letního seriálu nastiňujícího mnohdy až šokující lékařské postupy napříč staletími, s nimiž se však můžeme za těch či oněch okolností v závislosti na místním koloritu setkat i dnes. Z epochy heroické medicíny, která kulminovala v šesté části vzteklými psy, rentgenem na boty a jarním úklidem, se vracím zpět do romantické epochy renesance. Započnu bojem o uchování moci lékařských celebrit (ne moči, tu uchovávat ani lékařským celebritám netřeba), mrknu se za zrcadlo mikroskopu a zapiju to teplým pivem, jelikož se nám na obzoru začíná vrtět podzim a v jeho závěsu pak samozřejmě zima a Vánoce (vánoční výzdoba v super a hypermarketech se už začíná zvolna klubat na povrch poradních sedánků příslušných managorů), a tropická vedra prý příští víkend dotropí.
Lucifer
Boj o uchování moci
Špičkoví lékaři v Anglii se příliš nezajímali o chudé a dělali, co bylo v jejich silách, aby se jim vyhnuli. Současně ale nechtěli, aby se tito chudí starali o své blaho sami. Když proto sepsali dlouho očekávaný soupis léků London Pharmacopoeia (1618), dali si pozor, aby tak učinili latinsky. Nikdo kromě bohatých nebo patřičně vzdělaných si tak onen spis naštěstí nemohl přečíst. Chudým lidem ale tato kniha nechyběla. Mezi léky, jejich užívání předepisovala, byla sušená zmije, krabí oči, střeva dešťovky, žabí jikry, vrabčí mozek, penis býka, kohoutí varlata a nesolené máslo. Jednalo se nicméně o nejlepší léky své doby a královská vyhláška učinila z knihy Pharmacopoeia oficiální katalog britských lékárníků.
Nicholas Culpeper narozený roku 1616 studoval na duchovního. Měl v plánu tajně uzavřít sňatek, ale jeho milovaná byla cestou na schůzku zasažena bleskem a zabita. Tato událost otřásla jeho vírou a Culpeper se stal místo toho lékárníkem. Culpeper pracoval s chudými. Napsal anglickou verzi spisu Pharmacopoeia. Učinil to proto, jak sám prohlásil, aby lékaři přestali „psát předpisy tajnůstkářskou latinou, aby tak zakrývali svoji nevědomost“.
Elitní lékaři z lékařské koleje byli konsternováni. Obvinili Culpepera, že je opilec, zvrhlík a proutník, což také pravděpodobně byl. Naštěstí pro Culpepera byla anglická Hvězdná komora (samozvaný soud sloužící k perzekuci nepohodlných obžalovaných) právě nedávno zrušena. Rozzuření příslušníci lékařského stavu jej díky tomu nemohli nechat uvěznit ani mučit, jak by si nejspíš přáli. Culpeper strávil zbytek života péčí o „obyčejné lidi“, kterým ukazoval, jak mohou sami o sebe pečovat.
Za zrcadlem
Galileo poznal dobrou věc, když ji uviděl. Jakmile se kolem roku 1610 dověděl o novém typu zrcadla, jedno si pořídil a zanedlouho již vyráběl svá vlastní. Se svým novým „teleskopem“ pak pozoroval vzdálené hvězdy a planety. Zrodila se moderní astronomie. Mikroskop, jenž byl vynalezen přesně ve stejné době, takový rozruch nevyvolal. Zůstal ignorován.
O pětasedmdesát let později italský lékař Giovanni Bonomo pozoroval rolníky, jak si škrábou štípance. Odebral jednomu z nich ze štípance vzorek a pomocí mikroskopu poprvé spatřil „živé organismy připomínající svým tvarem želvy… jak se hbitě pohybují se šesti nohama, ostrou hlavou a dvěma malými rohy na konci“. Jednalo se o roztoče způsobující prašivinu, kteří – jak jmenovaný lékař zjistil – přeskakují z jednoho člověka na druhého.
Tato úžasná věc, nemluvě o Leeuwenhoekově objevu améby, vyvolala pramalý zájem mezi lékařskými elitami, které neměly čas ani zájem zabývat se čímkoli příliš zblízka. V roce 1692 napsal známý vědec Robert Hooke, že mikroskop…
…zajímá snad jen jednoho jediného nadšence, jenž je pan Leeuwenhoek. Kromě něj jsem neslyšel o žádném jiném využití tohoto přístroje než pro rozptýlení a ukrácení volného času.
Thomas Sydenham, „anglický Hippokratés“, odmítal mikroskop a spolu s ním i většinu anatomie. Podle jeho názoru příroda nikdy neprozradí svá tajemství. Kromě toho usoudil, že lékařské vyšetřování by se mělo omezovat na „vnější slupku věcí“. Jan Swammerdam, sám průkopník mikroskopie, se domníval, že pokus se budou lidé dívat příliš zblízka na Boží dílo, zmenší se tím jejich smysl pro prožívání údivu nad ním. Nakonec práce s mikroskopem zanechal.
Historikové později tvrdili, že první mikroskopy byly příliš primitivní, než aby se s nimi dalo mnoho dokázat. Tato hypotéza byla ověřována v roce 1989, kdy bylo k testům použito devět původních Leeuwenhoekových mikroskopů. Ve srovnání s dnešními modely pro začátečníky byly shledány rovnocennými nebo dokonce lepšími.
Teplé pivo
V roce 1641 angličtí medicínští odborníci publikovali pojednání nesoucí název Teplé pivo aneb Pojednání, v němž se prohlašuje, že pivo ve zmíněném stavu je mnohem blahodárnější než to, které je pito studené.
Někteří řeknou, že studené pivo je velmi příjemné pro toho, kdo má žízeň. Odpovídám, že to je pravda, avšak příjemné věci bývají většinou velmi nebezpečné… Kolik z vás ví nebo slyšelo o lidech, kteří vypitím sklenice studeného piva ve stavu extrémní žízně… sami sebe zabili? Co je příjemnějšího, pokud někdo vyjde v letním a velice horkém dni na kopec, než když se posadí a odhalí si hruď…, a přece je to nebezpečné.
V anglickém Marfieldu padl pan Hummerman mrtev k zemi, sotva se napil studeného piva. A studené pivo skoro zabilo manželku pana Clarka, která již trpěla rakovinou dělohy. Jeden proslulý Ital, jehož jméno autor knihy ponechal v tajnosti, onemocněl natolik, že v sobě nedokázal udržet moč. „Odcházela z něj bez jeho vědomí.“
Nebezpečnost studeného piva se dala odvodit z toho, co učili Hippokratés i Galén, a také z Aristotelovy Čtvrté knihy o meteorech. Studené pivo způsobovalo, že masité jídlo ztvrdlo a nemohlo se v žaludku řádně uvařit. To se dalo snadno prokázat, neboť „ti, kdož po večeři vypili mnoho studeného piva…, totéž jídlo vydáví nazpět…“ Studené pivo často způsobovalo „imbecilitu kloubů“ a rovněž zápal mozkových blan vedoucí až k „prudkému šílenství“. Teplé pivo naopak…
…pomáhá žaludku a tím i hlavě, rovněž játrům, stejně jako střevům, taktéž slezině, rovněž pak ledvinám a močovému měchýři, jakožto i děloze u žen… Čímž dopomáhá dožít se vysokého věku a tím pomáhá uchovávat život.
Kniha o teplém pivu si získala velkou popularitu mezi lékaři i pijáky. Během jediného století se dočkala čtyř vydání.
Zdroj: Nathan Belofsky: Podivná medicína – Šokující lékařské postupy napříč staletími, JOTA, 2016 (Originál: Strange Medicine, Perigee Books, Penguin Group (USA), 2013)
22.08.2016, 00:00:00 Publikoval Luciferkomentářů: 8