Neviditelný čert

Nejspíš znáte vyprávění o člověku, který ve vlaku potkal manželskou dvojici a nemohl pochopit, jak je možné, že si tak pěkný muž mohl vzít tak nevzhlednou ženu. Porozuměl, až když uslyšel ženu mluvit. Podobný zážitek mám z městského autobusu. U zahrádkářské kolonie přistoupil člověk, od prvního pohledu muž, člověk s hrubým obličejem, s hranatou neforemnou postavou, ve špinavých montérkách a vůbec, celý neupravený. Naproti němu si sedla matka s malým chlapcem. Tvář té osoby se rozjasnila a najednou bylo jasné, že jde o ženu, a to o ženu s mimořádně krásným úsměvem. Příjemným hlasem si povídala s tím malým dítětem. Jak se může stát, že tak krajně nepřitažlivá bytost zapůsobí do té míry, že zapomeneme vnímat její obhroublost? Není to tím, že ona paní byla sama se sebou srovnaná?

Stella

V klasické literatuře snad není kniha, v níž by mladá hrdinka nebyla krásná. Spisovatelé přímo spěchají, aby čtenáře ujistili právě o tomto faktu. Snad je to vypravěčská povinnost už od dob pohádkových, neboť kvůli princezně s tuctovou tváří nikdo dračí hlavy stínat nepůjde. Půl království je pořád jenom polovina.

Uštěpační autoři nové doby mají jisté pochybnosti o kráse Heleny Trojské, ale věřme Homérovi, píše celkem přesvědčivě. A pokud náhodou Anna či Scarlett nejsou ze všech nejkrásnější, jejich skrytý půvab se začne vyjevovat v průběhu děje, až tyto postavy zastíní všechny ostatní. Při popisu starých žen se pak dozvídáme, že dosud „nesou stopy bývalé krásy“. A muži? Ti správní mívají tváře ostře řezané, rozhodné, souměrné, drsné… Bez pevné brady a „dvou řad bělostných zubů“ to nejde. Nesouvisí takové zpodobování s naší touhou mít vedle sebe krásné lidi? Nebo je alespoň takovými vidět?

Zdařilé sochy, umělé figuríny nebo roboti s krásnou tváří mívají výraz natolik sugestivní, věrohodný, že navozují otázku, nakolik ztotožňujeme lidskou tvář s Já toho druhého. Ve vztahu k nám osobně pak s druhým JÁ, s TY. Když člověk pro nemoc nebo v důsledku neštěstí přijde o svůj obličej, nezmění se náš vztah k němu jako k člověku? Literatura zná příběhy lidí žijících s maskou, nejen s tou přetěžkou, legendární železnou. Zná také příběhy, v nichž se nadějný vztah budovaný na dálku rozbil při spatření živého člověka, při zklamání z pohledu na jeho tvář.

Stalo se módou (téměř výhradně u mladých mužů) zakrývat si obličej, stínit jej kapucí. Někdy z plachosti, někdy z důvodu příprav na nekalou akci, někdy z pocitu méněcennosti, jindy ze snahy být zajímavý, aby druhý zatoužil uvidět víc… Není to příjemné. Člověka potřebujeme vidět. Obličej má mnoho mimických svalů, je z něm čitelný základní postoj jedince k životu. Při pohledu na výraz tváře můžeme předvídat záměry jejího nositele a zvolit způsob dorozumívání. Nebo včas utéci. Mimoverbální komunikace má velikou sílu!

Specifický výraz vzniká vepsáním prožitého osudu. Vždyť se také říká nepopsaná tvář, prázdná tvář. Jistěže, klamat se dá skvěle! Ale kdo umí v tváři číst, pozná, kdy je úsměv hraný. Kdy je dobrota předstíraná. To další o člověku prozradí jeho řeč. Hlas se všemi hlasovými charakteristikami i obsah projevu, který může být v příkrém rozporu s tím, co vypovídá obličej (viz Emmanuel Lévinas).

Nevím, jak probíhá příprava herců. Jejich výkony ale bývají velmi přesvědčivé. Zrcadlí. Všichni lidé tedy musí mít něco specifického, společného, co se dá odzírat a naučit. (Klasický profesionální úsměv na povel známe od první dámy Spojených států.) Říká se, že ve stáří máme tvář, jakou si zasloužíme. Potěš pánbůh. To by svět musel být plný příšer. Nebo jsme si už zvykli?

Lidská tvář jako kniha o životě a o člověku je (spíše byla) oblíbeným malířským námětem. Umělecký portrét, je-li dobrý, přináší mnohem víc, než jenom navození estetického dojmu. Chceme zobrazenou tvář vidět znovu. Přináší totiž kontext, příběh. Širší, tušené, souvislosti. Ale podobné téma ponechejme příslušným teoretikům (viz Portrét).

Obličej – to je naše totožnost. Když si nasadíme masku, druhého člověka znejistíme. (Slovo persona zprvu znamenalo maska. A jazyk nabízí ještě výrazy larva, imago, kukla…) V nemocnici přicházely po ránu do pokoje sestry a pokaždé se zaradovaly, že ta či ona pacientka už je nalíčená. Pooperační návrat k mejkapu je totiž spolehlivým příznakem uzdravování. Není ženský zvyk krášlit se pociťován přímo jako povinnost líbit se? Třebaže jde o masku, škrabošku svého druhu? Správné nalíčení podtrhne to lepší, hezčí, čím žena disponuje. Nutí druhého, aby si právě toho všiml. Ale především ženě samotné vylepšený vzhled přináší uspokojení. Zvyšuje vlastní cenu. (Jak je tomu s uzdravováním u pánů? Nevím. Asi to postávání u kantýny…)

K dnešnímu zamyšlení mě přivedla dokonalá lidská podoba robotky na časopisecké fotografii. Tvůrci robotů, kteří se v posledních letech snaží vytvořit umělou bytost, jež by byla sebeuvědomováním alespoň na úrovni dvouletého dítěte, se učí právě pozorováním batolat. Zatím se dílo nedaří. Roboti stále nemají „duši“. Proto je úkolem odborníků vytvořit okolo nich prostor, jenž roboty přiměje, aby jej považovali za svůj a naučili se „pocítit“ ohrožení. Aby se naučili vnímat svoje tělo. Aby si vytvořili, uvědomili své Já.

Ale veškeré snahy dosud narážejí na skutečnost, že nikdo neví, jak vzniká vědomí. A všechny slavné příběhy o umělých bytostech staví přece na tom, že ona bytost začne cítit a chápat rozdíl mezi svým Já a Já druhé bytosti. Pak se přiblíží člověku, polidští se. (Jako se to stává rusalkám, mimozemšťanům, někdy i čertovi…) Kde vzít, kde brát, když o zdroji nevíme? (Připomínám polemiku o vědomí: Je vědomí záhada, nebo „řešitelný problém“?)

Nejdříve přijmout sebe, potom i druhé (také v opačném pořadí). Vstupovat do vztahů. Naučit se vyhodnocovat. Porovnávat. Přijímat strategie. Ještě, robotky a roboti (jen počkejte, až pochopíte rozdíl mezi pohlavími), pospávejte. Setrvejte na houbách. My ani o sobě nevíme zdaleka všechno. Zatím se spokojte se svým dokonalým naleštěným vzhledem. S maskou. Naštěstí pro člověka, šém je dobře ukryt.

Nemluvně se doslova vpíjí do tváře matky, která je drží v náručí. Soustředěně, upřeně. Navždy zaznamenává do budoucí mapy výchozí bod a ukazatel nadcházející cesty, která mu nedovolí ztratit tvář.

Zdroje:

• Uhlíř, Martin: Jak vdechnout robotům duši, Respekt č. 16, 2017, r. XXVIII
• Host, měsíčník pro literaturu a čtenáře, č. 2, 2017, r. XXXIII (Celé číslo se věnuje tématu Literatura a stroje)

26.04.2017, 00:00:00   Publikoval Luciferkomentářů: 48