Neviditelný čert

Pozůstatky nejstarších pletených výrobků, jakým je např. sandál z amerického Oregonu (Catlow Valley), pocházejí z doby před deseti tisíci lety. Svědectví o používání přírodních materiálů k pletení ale nepřinášejí jen archeologické nálezy a četná vyobrazení v Egyptě i v Asii. Pletené výrobky jako každodenní nezbytnost i estetický předmět najdeme také na plátnech slavných malířů pozdější doby. Dovedné ruce odjakživa  pracovaly s rákosím, papyrem, trávami, vrbovým proutím nebo pedigem. Splétaly se příbytky, ohrady, vrše, nebo třeba nádoby na vaření rýže. Toto umění rozhodně nezapadlo, jak o tom svědčí účast na moderních košíkářských kurzech. Jeden z takových kurzů má za sebou i moje šikovná sousedka. Ale, jako vždycky, začnu i o koších zeširoka.

Stella

O tom, kdo vedle nás v posledních patnácti letech bydlel, by se dala napsat románová epopej. Pokračování jednotlivých dílů by se nabízelo samo, v souvislosti s tím, jak se střídají rodiny v bytě, jehož vlastníkem je talentovaný podnikatel. Touha po mamonu přihrála panu podnikateli mezi jinými byty také byt, s nímž máme společnou zeď obývacího pokoje. Vztahy a osudy tak mám z první ruky. Ale nepovím! Jenom něco: krásná šestnáctiletá dcera má brát jenom eura! Zlobil se tatínek.

Je zajímavé pozorovat, jak se lidé zabydlují. Většinou začnou zgruntu, aby jim nic nepřipomínalo, že tam kdysi žil někdo jiný. Celé dny a večery pak podlaha v kuchyni vibruje v rytmu vrtačky a já s ní. V tom jsem zajedno s hrnci na sporáku. (Nepřetržité opravy paneláků a jejich okolí mě naučily tichému utrpení. Ještě zbývá dospět k bodu, kdy začnu pociťovat, že je to ta nejspolehlivější cesta k satori proklamovanému na tomto blogu. Je-li příznakem blížícího se osvícení drsné klení, nebudu už dlouho čekat.) Jiní sousedé přijdou tak, jak přijdou, a stav bytu je nezajímá. Většinou přibudou z Anglie.

Občas se na jejich balkoně objeví překrásné ručníky. Kde oni je berou? Berou. Froťáky mívají hotelovou značku a víc než dva sousedi nemají. Co ale sousedi mají, to je tisíc chorob. Jejich frekvence je neuvěřitelná a vždy jde o ta nejtěžší onemocnění. Napadají člověka zhruba po týdnu, podle toho, o čem se vysílalo v televizi. Když se byl nemocný právě dostal z roztroušené sklerózy, už je tu encefalitida. Koupelnová klíšťata jsou totiž obzvlášť zákeřná. Do příštího stěhování (za tři měsíce) s ukončením smlouvy na byt pomine i akutní reumatismus pětičlenné rodiny a jede se na další štaci.

Sousedé bývají zdrojem závisti a v závidění nejsem výjimkou. Závidím přístup k životu, kterého nejsem schopna. Závidím také dovednosti a praktičnost. Obyčejnou šikovnost. Co na tom, že závidět se nemá! Přichází to samo! Stydím se, když si mě rok co rok o adventu paní Dvořáková vyčíhá v šeru chodby a škodolibě mi před oči nastaví podnos s cukrovím, každý kousek jako šperk. Když se vyklání z balkonu a chlubí se čtvrtým svetrem dokončeným tohoto léta. A ne ledajakým svetrem. Střídají se na něm barvy ve složitém vzoru. Ona je plete úplně dobrovolně! Představa, že sedím a trpělivě a soustředěně něco tvořím, je mi prostě cizí. Nastříhaná textilie se v mém případě vždy ukáže být klikatá a úplně zmuchlaná, zjevně ne určená k šití. Jehlice pro mne mají jediný užitečný smysl uplatňovaný pouze v detektivkách. Jinak mě nic neposlouchá. Jako by nástroje a materiály cítily, že tady to nebude ono, okamžitě zaujmou pozici pasivní rezistence.

Ruční práce jsou prý dobrý lék. Na ztržené hlasivky, zlomenou nohu nebo na španělskou chřipku možná. Na nervy ne. V zájmu ozdravění mých pocuchaných a zauzlovaných nervů jsem tedy od svých nejbližších dostala alespoň několikery uklidňující, antistresové omalovánky pro dospělé. Spolehlivější způsob, jak se co nejrychleji zbláznit, věru neznám! Po prvním spatření jsem je přenechala milé sousedce, která vydrží všechno. Místo dovolené absolvovala košíkářský kurs a rozhodně se za své výrobky nemusí stydět. Připomněla mi ale, že jsem už kdysi měla za sousedy jiné košíkáře.

Bydleli jsme tehdy ve staré, nevlídné části města. Oni byli cikánský pár v letech, oba přišli s prázdnýma rukama. Vůbec jim to nevadilo! Dostali od nás deku a uvelebili se v polorozbořeném stavení, občas si přišli vypůjčit hrnec nebo pánev. Žili poklidně a spokojeně, za dob, kdy se dávky štědře nesypaly, tudíž je ani netrápilo třeba to, že nemají auto. Ale zato pán sedával na chodníku a celé dny pletl a pletl koše. Malé, velké, všechny krásné. Obdivuhodné a obdivu hodné. Teprve teď, po letech, když mi paní Dvořáková Miroslava ukázala, že přešla k novému typu ošatek, jsem si vyhledala, co vlastně toto umění obnáší.

Jak málo hmotných statků člověku stačí, pochopíme, když nám vody odnesou vše, o čem jsme se domnívali, že bez toho nedokážeme žít. K jednoduchým věcem, které odnepaměti člověka provázejí a které se dají poměrně lehce obstarat, patří právě pletená nádoba, koš. Nemluvňátko Mojžíš bylo vytaženo z vody, po níž plulo v papyrovém koši. (Je zajímavé, že překlady se mírně liší v pojmenování použitého materiálu.) Ale v každém případě byl tento egyptský babybox s hebrejským dítětem opatřen přírodním asfaltem. Košíkářství a podobná řemesla vstoupily také do pozdějších křesťanských legend, a tak se patronem košíkářů stal sv. Dorotheus, který se ve 4. století živil splétáním provazů z palmového listí. (Mimochodem, i ta úplně nejnovější povolání mají své svaté. Stojí za vyhledání.)

Někdy se uvádí, že se koše začaly splétat podle způsobu, jakým se tkaly látky, ale myslím, že jde o vliv opačný. Ať tak, nebo tak, pletlo se odjakživa na všech světadílech, rozdíly byly jen v materiálech. Na našem území se zpracování přírodnin prokazatelně dařilo už v době ledové. Z dob Říše velkomoravské se zachovaly zbytky rybářských vrší.

Vrcholu u nás dosáhlo skutečné košíkářství s rozvojem košíkářských škol v 19. století (Čelákovice, Mělník, Zbraslav, Morkovice...) Šlo o úspěšné a poměrně výnosné řemeslo. Většina výrobků se expedovala do Ameriky. A nebyly to jen koše ertepláky, ale také česáčky na ovoce, ohrabáky na plevy a řezanku, travňáky, dále trhováky na máslo a vejce, dřeváky, uhláky, papíráky. Američanům se ale nejvíc zamlouvaly proutěné kufry a luxusní zboží, jako košíčky florentinky, misky na pečivo a ovoce, kazety na šití, vázy, ale také kočárky nebo nábytek, zejména křesla. (Správný Američan bez houpacího křesla?)

Z barevného proutí se vyráběly fraukorby, nákupní koše pro dámy. Dnes už neznáme snídanáčky –  košíčky na výlet. U nás pak měli své speciální, hranaté koše i trampové. Vojáci používali pumáky, koše na granáty. Ba i na žebráky košíkáři mysleli. Slaměné sotůrky s uchy stály pár krejcarů... To vše je k vidění v Náprstkově muzeu, ale také v muzeu v Čelákovicích nebo v Morkovicích-Slížanech. Vysmolený slaměný koš určený k hašení ohně je možné prý zhlédnout v Šumperku. Košíkářství rozhodně neodzvonilo, jak o tom svědčí rychlá obsazenost košíkářských kurzů (viz internetové stránky).

V současnosti jsou nám bližší úplně jiné koše. Ten v počítači, dále koš spotřební, nákupní, dárkový a poté odpadkový. Každá doba má totiž koše svoje. Estébáci se po našem návratu z ciziny zajímali, jestli se tam s námi někdo nebavil o třetím koši. Nebavil, soudruhu Řího.

Tak si chraňme aspoň obsah koše hrudního, beztak nám co chvíli někdo dá košem. Pevným, nepropustným.

Koš v malířství:

• Na prádlo
• S ovocem
• S drůbeží

Zdroj: Kocourek, Jaroslav, Podhorský, Marek: Stará řemesla, Agentura Rubico, Olomouc 2017

16.08.2017, 00:00:00   Publikoval Luciferkomentářů: 14