Neviditelný čert

„A o tom se nikde nepíše! A proč se o tom nepíše?“ Slyším co chvíli, když někdo narazí na něco pro něj překvapivého. Místo aby dotyčný řekl: “O tom jsem neslyšel, protože zásadně neposlouchám,“ nebo „O tom jsem nikdy nečetl, protože nečtu.“ Velký údiv vyvolávají i fakta o druhé světové válce, nehledě na tisíce knih s touto tematikou. Nejspíš její hrůzy překryly nové informace o nových válkách. Zevšedněly – vzdálené hrůzy i vzdálené války. Starší generace vyrostly na čerstvé paměti masakrů a na válečných dokumentech. Mladší pokolení si pochopitelně užívá toho, co nabízí mírová epizoda. Ale jsou země, kde se jizvy stále nemohou zacelit. Tak těžká, tak krvavá, tak devastující byla válka na jejich území. Strašlivě zkoušené Polsko dalo světu mnoho spisovatelů, kteří přinášejí osobní svědectví. Neuvěřitelně spletitý byl např. osud Slawomira Rawicze. Autor se stejným příjmením, Piotr Rawicz, napsal svůj válečný román „Krev nebe“ francouzsky a vystavěl jej v úplně jiném duchu než tradiční příběh. Právě to, že jeho obraz doby je jiný než realistický, vedlo k mnoha diskusím o oprávněnosti podobného přístupu.

Stella

Piotr Rawicz, židovský autor pocházející z Ukrajiny, utekl na počátku války do Polska, kde byl ovšem chycen a deportován do Osvětimi. Poslední rok války strávil v lágru v Litoměřicích. Roku 1947 emigroval do Francie. Zkušenosti ze svého pokusu skrýt židovský původ využil v románu Krev nebe. Rafinovaně v něm střídá úvahové pasáže a filozofické básně s vyprávěním z deníku Borise, Žida, který vypadá jako příslušník čisté rasy. Kniha tak vyznívá jako dílo, které se neomezuje na holokaust, ale jako dílo o věcech obecnějších, až nadpozemských. Navozuje dojem, že „vše jedno jest“. A vše je marné.

Přestože nejde o tradiční chronologicky vyprávěný příběh, kniha obsahuje mnoho konkrétního o životní tragédii jednotlivce i národa. V současnosti je pro nás těžko představitelný dobový věcný přístup k blížící se vlastní smrti, násilné smrti, která byla za války v Polsku všední záležitostí. Smrt byla v každém okamžiku na dosah ruky, byla něčím očekávaným. Přijde – jenom ještě dát do pořádku to a ono. Absurdita pilné práce v nemocnici, péče o pacienty do poslední chvíle, přestože také oni vědí, že za pár hodin bude po všem. Absurdita až grotesknost v společensky korektním, velmi zdvořilém vystupování sadistických německých vrahů. Jako by všichni hráli společnou hru: My víme, že vy musíte, říkají jedni. Je nám líto, ale – říkají druzí.

Kruté výjevy jsou zpravidla předloženy nenápadně, také nečekaně, a bez komentáře. Nejsou ale tím, v čem by si autor liboval. Jenom nám krásně připomínají, že to, co sledujeme ve světě dnes, zde bylo vždycky. A kam jsi za ta civilizovaná staletí pokročil, člověče? Až ironický odstup, konstatování: tak se prostě věci mají. Takový je pohled P. Rawicze – novináře. Trochu cynismu, katarze žádná. Minimum emocí, nanejvýš vztek. Ne nadarmo se tu často objevuje motiv zažloutlého sucha a prázdnoty, v níž chybí i samotné tlení.

A tak je každý z nás

jen více či méně chatrným

pohřebním vozem

průsvitným a téměř prázdným.

Jak jinak nezešílet?

Následující úryvky jsou voleny tak, aby vystihly základní atmosféru knihy, ale neprozradily dějovou linku.

Piotr Rawicz:

Chtěl bych přirovnat život k číšníkovi v kavárně, k číšníkovi, který pomalu obsluhuje na terase, kde otevírám svůj příběh tak, jako se otevírá obchod. Život zůstává stát, opřený o kterýkoli stůl. Není úplně plešatý ani úplně vlasatý. Několik nesmělých ostrůvků na škaredé hlavě... Servíruje nápoje v rytmu, který neladí s rytmem pijanů, a nápoje nejsou ani horké, ani ledové, jsou nahořklé i nasládlé, mírně zakalené, ale neznepokojivé... Vyhledává důstojnost a slouží jí, a přitom ví, že důstojnost neexistuje. Je bledý a zemře. Pokračujte v rozvíjení mého přirovnání sami, prosím. Ještě jsem je nevyčerpal, ale už mě nebaví.

... Otevřel jsem tedy tento příběh, jako se otevírá obchod. Obdélník. Je tu pult i regály. Čerstvá malba. Prázdno... jako harmonika. Dá se zmáčknout a roztáhnout.

... Podle čeho se pozná lidská bytost, homo sapiens? Podle toho, že i kdyby se hodně snažil, nedokázal by sám době plivnout do obličeje...

Lidé se vůbec nesnažili odvrátit nevyhnutelné, ale snažili se vyřídit poslední záležitosti, zrušit aktivity, které je poutaly k jejich starému životu. Představte si potápějící se loď. Její kapitán to ví a dělá si pořádek v knihovně. Toto přirovnání není vyčerpávající, ale není daleko od pravdy. Jako buňky plazmy pod mikroskopem tvořili lidé nové a nové skupinky. Prodávaly se zlaté rubly, bonbony, kyanid a cigarety. Bývalý lékárník, plešatý obchodník s jedem, s mírným a ztraceným pohledem polohlasem vychvaloval své zboží: Mám výtečnou kolekci! Tahle pilulka uspí jako ukolébavka! Tahle působí jako blesk. Je vědecky ověřená. Trvá to jen tři vteřiny. A tohle je speciální směs. Nazval jsem ji dortík. Je sladká jako medové koláčky, které chystala moje babička na svátek Purim. Kdo máte rádi své děti, dejte jim ochutnat tuhle lahůdku...

V každém okamžiku se to, co považujeme za život, mění v minulost. Je snad život pevné těleso? Je minulost tekutina? Má se běh času považovat za přeměnu pevného skupenství na tekuté? Nyní už vím. Jedná se o něco jiného. Na stará kolena jsem se to díky našim přátelům – vojákům dozvěděl. A příliš pozdě. Ale tak jako tak dám za pravdu vašemu kapitánovi H... Je potřeba zničit jedno i druhé, minulost i budoucnost, a spojit je do jediné přítomnosti. A to se teď děje... Vesmír je jako ošetřovatelka, která rozdmýchala naše vášně a teď je utišuje. Ale je to ošetřovatelka – pohroma. Kde jsou moje rubly? A moje brambory?

Čas je vozidlo

jedoucí do černé díry

čas je komentář

nic neokomentuje

čas je skalpel...

Trávím docela dost času u popelnic. To, co se i v této bídné době vyhazuje jako „nepotřebné“, všechny ty zbytky a odpadky vede intenzivní život, svůj vlastní život. Připadá mi to symbolické, VYSOCE symbolické. Není náhodou i sám Vesmír s tou čubkou Věčností odpadem něčeho, co pochopitelně neexistuje? A navrchu sedí Bůh jako obrovský šváb, co usnul na sluníčku. O čem se tak může zdát Bohu?... Pro všechny případy jsem začal skládat hymnu. Státní hymnu popelnic.

Často mě napadá, že celý vesmír... je jen zadkem hysterické kočky, která se honí za svým ocasem.

Slova, všechna slova lidské řeči jedno po druhém vadnou, ztrácejí sílu nést význam. A pak slézají jako suchá hadí kůže. Všechny významy se vypařují. Ale to je jejich „normální stav“. Člověk oněmí.

Literární proces je už z definice špinavost. A ještě víc svými základními prvky: proces, proces, tenhle pojem je jako každodenně omílaná cesta úředníka trpícího hemeroidy z domova do kanceláře. Literatura: anti-důstojnost povýšená na systém, na pouhé pravidlo chování.

Milujte se navzájem – takové ponaučení hodné vesnického starosty mohl vydat leda jejich hubený a bezkrevný Bůh. Když bráníš soucitu, začne být mdlý – je horší než nejhorší krutost. Kdyby se mne osudy vašeho světa týkaly, dal bych vám jiné přikázání, to moje: zamilujte se, zoufale se navzájem zamilujte! Kdyby to bylo potřeba, buďte sodomity a lesbami... Ať se každý pozvedne do jediné výše hodné mého Boha: ke zločinu z vášně, k sebevraždě z vášně...

Sebevrazi tvoří na onom světě elitní klub. Ale co má podniknout ten, jehož odpuzuje rovným dílem život i smrt...

Prostor bučí, prostor vříská, prostor nadskakuje

čas vrže

(a krev jeho mění se v rez)

Bůh je jinde

plazma trpí, jeho utrpení je zelené

okamžiky se rojí

natahují se – jako hadi

voda chrčí

pád vody se zabývá metafyzikou

geometrie chraptí

můj náhrobek

tančí

za zvuku

tympánu.

„Světová náboženství“

si hrají na schovávanou

falešní hráči platí

cash

V hotelu Vesmíru beze hvězd

(Je to opravdu hotel

bez – hvězdný.)

Kde žijeme

jsou tóny falešné

ale ne tolik

jako Kosmos.

Vesmíre přezrálý jako lehká holka

hlásejme, ó hmyzové, věčný mír

mezi sektami

mezi hůrkami (a děrami)

a ať nás mír dožene k smrti.

Prchám zpět

před svou vlastní tváří...

Piotr Rawicz ukončil svůj život dobrovolně, roku 1982. Unaven setrvačností.

Krev nebe vyšla poprvé ve Francii v roce1961. U nás byla vydána letos.

Zdroj: Rawicz, Piotr: Krev nebe, RUBATO, Praha 2017

04.10.2017, 00:00:00   Publikoval Luciferkomentářů: 25