Umět se zastavit

rubrika: Pel-mel


Před několika dny jsme si tady povídali o žalostné úrovni svátečních televizních programů. Ale mezi těmi programy byla také světlá výjimka: opakování rozhovorů s významnými lidmi (ČT24). Dostali jsme možnost znovu se pokochat vybranou češtinou cestovatele Miroslava Zikmunda. Ale nejen Zikmundova řeč je příkladná. Málokdy se člověk setká s takovým klidem, jednoznačností názoru, neokázalostí, absencí pýchy, jako právě u tohoto slavného cestovatele. Miroslav Zikmund i Jiří Hanzelka například věděli, že za Zprávu č. 4 ponesou následky. Ale nemohli jinak. Doba přitom nabízela tak snadnou cestu vzhůru! Dnes Miroslav Zikmund bilancuje a před námi stojí jeho životní pouť jako poctivé umělecké dílo, v němž má všechno své pevné místo.

 

Stella


To už je dávno, říkáme, když si nechceme připomínat, že se nám něco pořádně nevyvedlo. Tudíž: je to tak dávno, že už to ani není pravda. Velký časový odstup ovšem věc nevymaže, třebaže jsme se my osobně s ní vyrovnali. V takovém případě jsme ale měli dost velké štěstí. Zralý člověk přijímá vše, co mu život nadělil, bez pocitu křivdy. Bez mnohomluvného obhajování přizná vlastní chyby a životní přešlapy. Zralost znamená schopnost přijímat i nedobré a nezmítat se v zoufalství nad tím, co se nedá odestát. Nepatří k ní touha uniknout pravdě o sobě samém. Zralost je tichá samozřejmost, bez pokřikování o tom, jaký já jsem úžasný. Takovým zralým člověkem je pro mne právě Miroslav Zikmund, člověk vyrovnaný, klidný, nekonfrontační, neuhýbající. Na otázku, jestli by si přál svůj život zopakovat, odpověděl jednoznačně, že ano. Nic by nevzal zpátky. On by ani nemusel. Poznal svět, mohl srovnávat, bylo mu jasné, v čem jsou pravé hodnoty. Mohl stavět na pevných morálních zásadách vštípených mu tak časně, že o nich později nemusel přemýšlet. Nepotřeboval návodnou literaturu, o jaké bude řeč v následujícím textu...

 

Podobné knihy píše Rüdiger Dahlke, autor populárních děl z oblasti celostní medicíny. Lékař psychosomatik, zapřisáhlý vegan, který o svém přesvědčení dokáže psát strhujícím stylem. Čtenář musí být velice opatrný, aby včas poznal, kdy autor začíná ezotericky blouznit. Nicméně, mnohé z jeho myšlenek jsou myšlenky moudré a osvědčené.

 

V knize Životní krize jako vývojové šance Dahlke vychází ze srovnání přírodních cyklů s průběhem lidského života. Tuto analogii odjakživa používá lidová moudrost a právě tak s ní odjakživa pracuje světové písemnictví. Je přece čas žít, čas umírat. Čas boje i čas míru, čas setby a čas sklizně, jak shrnuje už Starý zákon. Mylně se domníváme, že jsme předurčeni ke štěstí, ale je tomu naopak, jsme nuceni se stále konfrontovat se s nadcházejícími změnami. Dahlke se zaměřuje na to, že každá krize představuje příležitost rozbít staré (také pomocí symbolického rituálu) a zralejší a dospělejší jít dál. Poučeně. Krize je prostě vývojovou šancí.

 

Svým způsobem je krizí každé přechodové období. Přírodní lidé mají pro každou končící (a začínající) etapu v životě jedince zvláštní rituály společné celému „poli“ určitého společenství. V archaické době lidé prožívali čas přechodu společně, což bylo umožněno shodným způsobem života. Vše se tedy odehrávalo ve správném čase a ve správném pořadí. S tím, jak jsme se vzdálili přírodě a stali se lidmi kulturními, ochabl smysl pro časovou kvalitu života a rituály se automaticky začaly spojovat s dosažením určitého věku či s konkrétní událostí.

 

Přes občasné snahy o napodobení minulosti nelze člověka zprůměrovat, nemůžeme se tedy vrátit k někdejšímu pojetí cyklů a k rituálům s nimi spojenými. Podobná touha přivádí jedince zamrzlé v pubertě do spirituálních společenství, kde hledají vyřešení své životní krize. Stávají se pak ale obětí (i přímými vykonavateli) nejrůznějších obchodních praktik. S mylnou představou, že našli to pravé, že svou krizi vyřešili a že dokonce dělají jakousi kariéru (prostřednictvím různých stupňů zasvěcení).

 

Jak poznáme, že nadchází čas pro individuální krizi, pro individuální přechod? Prožíváme náhlé napětí. Vnitřní neklid. Dosud nepoznaný pocit, že se nutně musí něco stát. Že nám uniká něco utajeného. Nevíme, co se sebou. Vadí nám věci, které nám dříve nevadily vůbec. Zjišťujeme, že nás obtěžuje přítomnost dosavadních přátel a partnera, najednou si s nimi nemáme co říci. Těší nás překračování společenských norem.

 

Jak z toho ven? Když pochopíme, že jsme se ocitli v mezičase, mohou nám pomoci vystoupit z dosavadního lineárního časového toku rituály (individuální!). Musíme najít správný okamžik pro vybočení. Toto vybočení se týká i místa. Zde Dahlke využívá podobnost s alchymistickými fázemi „rozpouštění a srážení“: Nejprve musí přijít odloučení. Vědomá rezignace na dosavadní zvyky (za pomoci symbolických praktik, které v knize Dahlke vyjmenovává). Dále nastává vlastní přechod. Nesmírně těžké období dezorientace, prázdnoty a bezradnosti, hledání. Zde hrozí nebezpečí útěku před odpovědností. Vytrváme-li, staneme se otevření a nebojácní. Přijetí nového je třetí fází, v níž nejprve máme pocit, že jsme se vynořili z mlhy. Uvědomíme si existenci svých hlubokých citů a tužeb, pro které jsme dřív neměli místo. Poté mohou tyto city a touhy zapustit kořeny – integrovat se. (K jednotlivým etapám Dahlke uvádí rady a cvičení.)

 

Zrcadlem lidského života je rok i den, píše Dahlke. Protože v každé části je obsažen celek, je také v každém roce a dni symbolicky obsažen průběh lidského života. Jitro jako zrození, večer jako umírání. My, lidé západu, prospíme začátek dne a hekticky doháníme až do večera, co jsme zrána nestihli. Dahlke píše, že náš den je stíhací jízda. Podobně se chováme i uprostřed života, do nějž bychom měli vstoupit osvěženi po odpolední siestě, plně soustředěni na klidnou, vyrovnanou druhou polovinu času, který je nám vyměřen. Místo toho se dokonce tváříme, že se nás netýká žádná krize středního věku, že ji můžeme přehlédnout. A tak se stává, že poslední životní etapa je závěrečným spurtem, někdy i panikou, místo aby byla klidným zúčtováním a smířeným přijetím konce.

 

My totiž, mimo jiné, podceňujeme noc. Po příchodu z práce máme pocit, že jsme nic nestihli, a tak místo signálu k regeneraci sil (západ slunce), uměle prodlužujeme den. Obvykle se pohroužíme do virtuálního světa televizního filmu. Film ale často končí tam, kde začíná drama: u polibku, u svatby. Západní člověk na konci dne i na konci života zjišťuje, že po všem, byť obrovském, úsilí nemá nejmenší pocit naplnění. Ale filmový příběh někoho jiného mu jeho život nevynahradí! Když se ošidíme o spánek před půlnocí, je to proto, že nedokážeme přestat, že jsme proběhli všemi etapami, aniž bychom jim věnovali náležitou pozornost. (Ráno vynecháváme úplně. Přitom je to jedinečná příležitost k meditaci a soustředění.) Večer má sloužit k završení dne, k promítnutí našeho vlastního filmu, v ideálním případě k zapsání do deníku... Do spánku se máme pohroužit uvědoměle. S plným vědomím blížícího se konce se máme připravit i na spánek věčný. Spánek není bezvědomí!

 

Jakkoli si většina z nás přeje zemřít ve spánku, více než o strach z pomalého umírání jde o strach ze závěrečné bilance. Na konec nebudeme připraveni, pokud jsme nešťastni z toho, že se nám nepodařilo splnit důležité úkoly, z toho, že jsme zanedbali závažné životní etapy. Obzvlášť zlé jsou nevyužité šance a promeškané příležitosti. Netroufat si, nedat průchod krizím, bát se něco rozhodnout – to si většina lidí promine obtížněji než nezdařený pokus. Na tomto místě vyvstává znovu pravzor vyjádřený v podobenství o ztraceném synovi: odvážit se, to je úkolem života, a pak je ztroskotání dovoleno.

 

V posledních životních chvílích si lidé uvědomují, že měli mnohem více naslouchat instinktu a citu, než intelektu. Neměli se vzdávat veliké lásky jen z racionálních důvodů. Intelekt nás totiž svádí z cesty, když cítíme, že bychom měli naplno prožít přechodová období. Nemáme na své krize čas, plníme povinnosti, nemáme odvahu ubrat, bez nás by to zkrátka nešlo. Napadne nás, že zbaběle utíkáme sami před sebou? Člověk se musí rozhodovat s rozumem, ale váhá-li, mělo by srdce mít poslední slovo.

 

Zdroj: Dahlke, Rüdiger: Životní krize jako vývojové šance, CPress Brno 2017


komentářů: 13         



Komentáře (Array)


Vložení nového příspěvku
Jméno
E-mail  (není povinné)
Název  (není povinné)
Příspěvek 
PlačícíÚžasnýKřičícíMrkajícíNerozhodnýS vyplazeným jazykemPřekvapenýUsmívající seMlčícíJe na prachySmějící seLíbajícíNevinnýZamračenýŠlápnul vedleRozpačitýOspalýAhojZamilovaný
Kontrolní kód_   

« strana 1 »

Stella
13
Stella 06.01.2018, 22:17:50
Chudák, opakuje, co mu kdo poradil...
Ale: co se dá dělat, hlas lidu, hlas boží, vyhrál.
A nafta bude!

Lucifer
12
Lucifer * 06.01.2018, 19:01:52
Top psychiatrist says: President Trump is a genius.

https://www.youtube.com/watch?v=oXZxvFiwQUQ

Mrkající

11
Zuzana (neregistrovaný) 06.01.2018, 18:50:37
https://zpravy.idnes.cz/diskuse.aspx?iddiskuse=A180106_142937_zahranicni_aha

Hlas meho srdce. ;)
Vcetne prispevku. ;) Jen hned ten prvni; " A jeste ke vsemu je neuverielne skromny. " ;)

10
xxx (neregistrovaný) 05.01.2018, 19:09:50
Si ten Woody ten konec divně představuje. Ono není náhodou, proč si dítě vstup na svět nepamatuje.
Ale nápady chlapec má...

Ano zima má vypadat jako v USA. Tady se také dočkáme, hned na jaře.


9
Zuzana (neregistrovaný) 05.01.2018, 17:12:45
'V pristim zivote chci zit zivot pozpatku. Zacnu mrtvy. Probudim se v domove duchodcu a budu se citit lip den ode dne. Pak me vykopnou kvuli dobremu zdravotnimu stavu, takze pujdu vyzvednout penzi.
Kdyz zacnu pracovat, dostanu zlate hodinky na vecirku hned prvni den. Budu pracovat 40 let dokud nebudu dost stary na to, abych si zacal uzivat svuj duchod. Budu delat mejdany, pit alkohol a budu v jednom kuse promiskuitni.

Pak nastoupim na gympl, pote pujdu do zakladky, stanu se ditetem a budu si hrat. Nebudu mit zadnou odpovednost, stanu se batoletem a pak stravim devet mesicu v luxusnich laznich s centralnim vytapenim, jidlem shora, vetsi porce kazdy den a pak voila, skoncim jako orgasmus.'


― Woody Allen

V USA zima jaka ma byt.;)
Zuzana

Stella
8
Stella 05.01.2018, 16:22:54
St. Kocoure, Lucifere, vy jste tak racionální!
Málem z vás mrazí jak v USA 2018.
Já vím, že nejste rampouši (snad), ale i tak se mi zdá, že ten čas na RRR plus R-estaurace je ve vašem pojetí hodně krátký.

Tahti, jiné skupenství - to je hezké! Už se těším, jak zpevním.

7
Zuzana (neregistrovaný) 05.01.2018, 16:10:35
Muzete se klidne dozit stovky kdyz se vzdate vsech veci, pro nez chcete zit do stovky.

Stari nedoporucuju. Zadne moudrosti ve starem veku nedosahnes. Naucis se zivotu rozumet a veci akceptovat, ale to poznani bys hrozne rad vymenil za to, aby ti bylo zas 35.

Proti umirani nic nemam, ale nechci byt u toho.

Woody Allen



5 To Lucifer (přesně)
Starý kocour (neregistrovaný) 05.01.2018, 15:18:40
Ano, RRR. Nenazýval jsem to tak, ale praktikoval přesně podle popisu. První den jsem smutnil, jak mi ten svět ubližuje. Druhý den byl pauzovní - nemyslel na nic. Třetí den znamenal rozhlédnout se, pohřbít mrtvé naděje, příležitosti a touhy a hned poté si zapnout "kompas". Inventura toho, co zbylo. No a to bylo (u mě), skoro všechno.
Začal jsem s nově postavenými figurkami a plánem, jak s tím zbylým naložit a nedopustit další zbytečné sekundární ztráty.

Jako Robinson po podobném ztroskotání na pustém ostrově. Posbírá vše, co by se ještě dalo použít a začne žít. V první fázi bez velkých, dlouhodobých plánů.

Lucifer
4 RRR
Lucifer * 05.01.2018, 14:54:56
Když se člověk dostane do závažné existenční krize, měl by se odpojit, nechat všechno plavat a zmizet někam do samoty. Ve vlastní kobce (studni) pak provést zásadní restrukturalizaci svého vědomí a přitom naslouchat svému podvědomí (to je to srdce). Tento proces nazývám RRR: Rekonstrukce - oprava či likvidace poškozeného softwaru; Revitalizace - instalace nových softwarových doplňků; Rekultivace – odladění a nastartování restrukturalizovaného systému.

Nemusí to trvat dlouho. Stačí pár dní. Ve většině případů existenční krize se nemusíte obávat, že vám něco unikne. Vrátíte se k tomu v mnohem lepším stavu a není vyloučeno, že onu krizi už nebudete vnímat jako útok na vaši existenci, ale jako výzvu. Jako hozenou rukavici, kterou jste elegantně zvedli.

Úžasný

3
Tahiti (neregistrovaný) 05.01.2018, 13:47:36
Kdo na stará kolena vzdá boj \"o život\" ten jakoby už nebyl. Zkracuje si života čáru rycheji než to dokáže tělo samo. Už dávno jsem pochopila, že nejvzácnější na světě nejsou věci, ale chvíle. Dobře prožitá chvíle naplní člověka na dlouhou dobu.
Z legrace jsem si udělala takovou představu, že umírám. Nechce se mi, komu ano, ale musím, protože moje chvíle přišla. Seberu posední síly a řeknu si - toto bude moje nejkrásnější chvíle.... Až to přijde, zkusím to. Jaké to je, to vám vědět nedám, ale až se zase sejdeme v jiném skupenství, tak si o tom pokecáme. To už bude na všechno moře času. S vyplazeným jazykem :\'(

Stella
2
Stella 05.01.2018, 09:58:50
Dík, St. kocoure,
Jako vždy komentář lepší a průzračnější než výchozí text.
V té knize se mi líbilo, že pojmenovává stavy, s nimiž si člověk často neví rady, a že člověku říká: je to normální, zkrátka začne něco nového. Po osobních zkušenostech tomu já říkám pro sebe \"najet na jiný program\".
Za cenné považuji to, že se máme rozhodovat nakonec podle toho, jak věc cítíme.

Přesně: věčné stoupání vzhůru není myslitelné.
Bolí přiznat si to! Ale dá se! Všechno má svůj čas.

Ad Dahlke. Hovoří o reinkarnaci...
V zájmu objektivnější představy o něm uvádím kritiku od Sisyfa:
http://www.sysifos.cz/index.php?id=vypis&sec=1493017973

(Často se mi u Sisyfa nelíbí. Ale plně souhlasím se S. článkem o čínské medicíně u nás.)

1 Zase krásný výtah...
Starý kocour (neregistrovaný) 05.01.2018, 08:59:59
Člověk si musí uvědomovat, zvláště na sklonku života, své limity. Co už nemůže, co už nesmí. A vzpomenout si, že limity má každý a po celý život. "Nikomu nerostou stromy do nebe!". "Na každou svini se někde vaří voda!"

Nepřiznat si své limity znamená upadnout do věčné nespokojenosti se sebou samým. Teď se tomu říká frustrace. Přitom lidová modrost ví že "Hlavou zeď neprorazíš!" Ale taky že "Častá krůpěj i kámen proráží!"

Čímž ovšem nenabádám k opačnému přístupu - "Všechno je jen marnost a nic než marnost." Bojovat se musí! S nevědomostí, s vlastní nemohoucností - to jsou ty krásné příklady lidí, kteří to nevzdali, až většina v podobné situaci resignovala. S nezájmem nebo dokonce odporem okolí (Robert Koch) a vůbec všichni, o kterých se dá říct že "Doma není nikdo prorokem!"

A přechody mezi jednotlivými etapami? To je přece naprosto přirozené. Chodíme do práce, pak je zábava a odpočinek. Je jaro, léto, podzim a zima. Jsme svobodní, ženatí, rodičové, pak už děti odejdou a zůstaneme sami. Už nenasekáme tolik dřeva jako kdysi a louku taky kosíme na několikrát. Tu stejnou jako před dvaceti lety.

Všechno v životě - a nejen lidském - se odehrává v cyklech. Některé proběhnou mnohokrát, jiné za našeho života jen jednou. Ale - co je délka lidského života třeba k nekonečnosti vesmíru? A (možná) i ten nějak pulzuje, obnovuje se třeba v rámci stovek miliard let. Víme toho méně, než by se dozvěděla inteligentní jepice o našem světě. Je zbytečné ji vyprávět o ročních dobách. Nepochopí. Má prostě jepičí život.

I když o starověkých (a možná pravěkých) civilizacích toho moc nevíme, uvědomujeme si, že každá nějak vznikla, rozvíjela se a po dosažení vrcholu upadla do zapomnění. Pomalu nebo rychle, to je tak asi vše čím se liší. Ale každá z nich zanechala nějaký odkaz. Měli bychom se snažit pochopit, co je v tom odkazu důležité.
Mám vlastní malou teorii, že právě dosažení vrcholu je neodvratným začátkem pádu do jednoduššího, ale stabilnějšího stavu. Ani orchestr nemůže hrát stále forte fortissimo. Unaví se.
Konstruky "Stále udržitelný rozvoj" příroda ani společnost nezná.

No a pak to začne znova...

Stella ale správně varovala před esoterickými blouznivci. Blouznivci jsou ale i ve vědě, umění, politice. A někdy mají i úspěch. Charisma.
Kristus i Hitler.

«     1     »