Před několika dny jsme si tady povídali o žalostné úrovni svátečních televizních programů. Ale mezi těmi programy byla také světlá výjimka: opakování rozhovorů s významnými lidmi (ČT24). Dostali jsme možnost znovu se pokochat vybranou češtinou cestovatele Miroslava Zikmunda. Ale nejen Zikmundova řeč je příkladná. Málokdy se člověk setká s takovým klidem, jednoznačností názoru, neokázalostí, absencí pýchy, jako právě u tohoto slavného cestovatele. Miroslav Zikmund i Jiří Hanzelka například věděli, že za Zprávu č. 4 ponesou následky. Ale nemohli jinak. Doba přitom nabízela tak snadnou cestu vzhůru! Dnes Miroslav Zikmund bilancuje a před námi stojí jeho životní pouť jako poctivé umělecké dílo, v němž má všechno své pevné místo.
Stella
To už je dávno, říkáme, když si nechceme připomínat, že se nám něco pořádně nevyvedlo. Tudíž: je to tak dávno, že už to ani není pravda. Velký časový odstup ovšem věc nevymaže, třebaže jsme se my osobně s ní vyrovnali. V takovém případě jsme ale měli dost velké štěstí. Zralý člověk přijímá vše, co mu život nadělil, bez pocitu křivdy. Bez mnohomluvného obhajování přizná vlastní chyby a životní přešlapy. Zralost znamená schopnost přijímat i nedobré a nezmítat se v zoufalství nad tím, co se nedá odestát. Nepatří k ní touha uniknout pravdě o sobě samém. Zralost je tichá samozřejmost, bez pokřikování o tom, jaký já jsem úžasný. Takovým zralým člověkem je pro mne právě Miroslav Zikmund, člověk vyrovnaný, klidný, nekonfrontační, neuhýbající. Na otázku, jestli by si přál svůj život zopakovat, odpověděl jednoznačně, že ano. Nic by nevzal zpátky. On by ani nemusel. Poznal svět, mohl srovnávat, bylo mu jasné, v čem jsou pravé hodnoty. Mohl stavět na pevných morálních zásadách vštípených mu tak časně, že o nich později nemusel přemýšlet. Nepotřeboval návodnou literaturu, o jaké bude řeč v následujícím textu...
Podobné knihy píše Rüdiger Dahlke, autor populárních děl z oblasti celostní medicíny. Lékař psychosomatik, zapřisáhlý vegan, který o svém přesvědčení dokáže psát strhujícím stylem. Čtenář musí být velice opatrný, aby včas poznal, kdy autor začíná ezotericky blouznit. Nicméně, mnohé z jeho myšlenek jsou myšlenky moudré a osvědčené.
V knize Životní krize jako vývojové šance Dahlke vychází ze srovnání přírodních cyklů s průběhem lidského života. Tuto analogii odjakživa používá lidová moudrost a právě tak s ní odjakživa pracuje světové písemnictví. Je přece čas žít, čas umírat. Čas boje i čas míru, čas setby a čas sklizně, jak shrnuje už Starý zákon. Mylně se domníváme, že jsme předurčeni ke štěstí, ale je tomu naopak, jsme nuceni se stále konfrontovat se s nadcházejícími změnami. Dahlke se zaměřuje na to, že každá krize představuje příležitost rozbít staré (také pomocí symbolického rituálu) a zralejší a dospělejší jít dál. Poučeně. Krize je prostě vývojovou šancí.
Svým způsobem je krizí každé přechodové období. Přírodní lidé mají pro každou končící (a začínající) etapu v životě jedince zvláštní rituály společné celému „poli“ určitého společenství. V archaické době lidé prožívali čas přechodu společně, což bylo umožněno shodným způsobem života. Vše se tedy odehrávalo ve správném čase a ve správném pořadí. S tím, jak jsme se vzdálili přírodě a stali se lidmi kulturními, ochabl smysl pro časovou kvalitu života a rituály se automaticky začaly spojovat s dosažením určitého věku či s konkrétní událostí.
Přes občasné snahy o napodobení minulosti nelze člověka zprůměrovat, nemůžeme se tedy vrátit k někdejšímu pojetí cyklů a k rituálům s nimi spojenými. Podobná touha přivádí jedince zamrzlé v pubertě do spirituálních společenství, kde hledají vyřešení své životní krize. Stávají se pak ale obětí (i přímými vykonavateli) nejrůznějších obchodních praktik. S mylnou představou, že našli to pravé, že svou krizi vyřešili a že dokonce dělají jakousi kariéru (prostřednictvím různých stupňů zasvěcení).
Jak poznáme, že nadchází čas pro individuální krizi, pro individuální přechod? Prožíváme náhlé napětí. Vnitřní neklid. Dosud nepoznaný pocit, že se nutně musí něco stát. Že nám uniká něco utajeného. Nevíme, co se sebou. Vadí nám věci, které nám dříve nevadily vůbec. Zjišťujeme, že nás obtěžuje přítomnost dosavadních přátel a partnera, najednou si s nimi nemáme co říci. Těší nás překračování společenských norem.
Jak z toho ven? Když pochopíme, že jsme se ocitli v mezičase, mohou nám pomoci vystoupit z dosavadního lineárního časového toku rituály (individuální!). Musíme najít správný okamžik pro vybočení. Toto vybočení se týká i místa. Zde Dahlke využívá podobnost s alchymistickými fázemi „rozpouštění a srážení“: Nejprve musí přijít odloučení. Vědomá rezignace na dosavadní zvyky (za pomoci symbolických praktik, které v knize Dahlke vyjmenovává). Dále nastává vlastní přechod. Nesmírně těžké období dezorientace, prázdnoty a bezradnosti, hledání. Zde hrozí nebezpečí útěku před odpovědností. Vytrváme-li, staneme se otevření a nebojácní. Přijetí nového je třetí fází, v níž nejprve máme pocit, že jsme se vynořili z mlhy. Uvědomíme si existenci svých hlubokých citů a tužeb, pro které jsme dřív neměli místo. Poté mohou tyto city a touhy zapustit kořeny – integrovat se. (K jednotlivým etapám Dahlke uvádí rady a cvičení.)
Zrcadlem lidského života je rok i den, píše Dahlke. Protože v každé části je obsažen celek, je také v každém roce a dni symbolicky obsažen průběh lidského života. Jitro jako zrození, večer jako umírání. My, lidé západu, prospíme začátek dne a hekticky doháníme až do večera, co jsme zrána nestihli. Dahlke píše, že náš den je stíhací jízda. Podobně se chováme i uprostřed života, do nějž bychom měli vstoupit osvěženi po odpolední siestě, plně soustředěni na klidnou, vyrovnanou druhou polovinu času, který je nám vyměřen. Místo toho se dokonce tváříme, že se nás netýká žádná krize středního věku, že ji můžeme přehlédnout. A tak se stává, že poslední životní etapa je závěrečným spurtem, někdy i panikou, místo aby byla klidným zúčtováním a smířeným přijetím konce.
My totiž, mimo jiné, podceňujeme noc. Po příchodu z práce máme pocit, že jsme nic nestihli, a tak místo signálu k regeneraci sil (západ slunce), uměle prodlužujeme den. Obvykle se pohroužíme do virtuálního světa televizního filmu. Film ale často končí tam, kde začíná drama: u polibku, u svatby. Západní člověk na konci dne i na konci života zjišťuje, že po všem, byť obrovském, úsilí nemá nejmenší pocit naplnění. Ale filmový příběh někoho jiného mu jeho život nevynahradí! Když se ošidíme o spánek před půlnocí, je to proto, že nedokážeme přestat, že jsme proběhli všemi etapami, aniž bychom jim věnovali náležitou pozornost. (Ráno vynecháváme úplně. Přitom je to jedinečná příležitost k meditaci a soustředění.) Večer má sloužit k završení dne, k promítnutí našeho vlastního filmu, v ideálním případě k zapsání do deníku... Do spánku se máme pohroužit uvědoměle. S plným vědomím blížícího se konce se máme připravit i na spánek věčný. Spánek není bezvědomí!
Jakkoli si většina z nás přeje zemřít ve spánku, více než o strach z pomalého umírání jde o strach ze závěrečné bilance. Na konec nebudeme připraveni, pokud jsme nešťastni z toho, že se nám nepodařilo splnit důležité úkoly, z toho, že jsme zanedbali závažné životní etapy. Obzvlášť zlé jsou nevyužité šance a promeškané příležitosti. Netroufat si, nedat průchod krizím, bát se něco rozhodnout – to si většina lidí promine obtížněji než nezdařený pokus. Na tomto místě vyvstává znovu pravzor vyjádřený v podobenství o ztraceném synovi: odvážit se, to je úkolem života, a pak je ztroskotání dovoleno.
V posledních životních chvílích si lidé uvědomují, že měli mnohem více naslouchat instinktu a citu, než intelektu. Neměli se vzdávat veliké lásky jen z racionálních důvodů. Intelekt nás totiž svádí z cesty, když cítíme, že bychom měli naplno prožít přechodová období. Nemáme na své krize čas, plníme povinnosti, nemáme odvahu ubrat, bez nás by to zkrátka nešlo. Napadne nás, že zbaběle utíkáme sami před sebou? Člověk se musí rozhodovat s rozumem, ale váhá-li, mělo by srdce mít poslední slovo.
Zdroj: Dahlke, Rüdiger: Životní krize jako vývojové šance, CPress Brno 2017
05.01.2018, 00:00:00 Publikoval Luciferkomentářů: 13