Neviditelný čert

Jsou spisovatelé zaznamenávající, spisovatelé rozprávějící, spisovatelé nadávající i usedavě plačící, spisovatelé blazeovaně předhazující, co v nich právě uzrálo, spisovatelé, kteří marně přesvědčují, že jsou spisovatelé… A pak jsou spisovatelé jako Stephen King nebo David Mitchell, kteří nám nabízejí tolik, že se utápíme v moři osudů, myšlenek a pocitů a šplháme po konstrukci příběhů, které se proplétají a zauzlovávají – a my se musíme pořád ohlížet zpátky, abychom se po té síti dostali o kousek dál, a bez úrazu. Člověk má chuť občas zakřičet: To mi nedělej, kdo je a co je zas tohle? Ale Mitchell nezná slitování a povídá a povídá. On prostě jede. V úvodu k úryvkům z Atlasu mraků jsem to nazvala marnotratností. Ono je to ale horší: je to obžerství, jeden ze sedmi smrtelných hříchů. Čechov by nejdřív jenom tak hleděl, potom by zavrtěl hlavou a usedl zpátky na svůj trůn tam nahoře. A díval by se, jak ti druzí dole plavou mezi nezměrným množstvím čehokoli, co jeho dobu minulo. A není to málo? Ne, Antone Pavloviči.

Stella

Protože se už na internetu nacházejí skutečně fundované rozbory a hodnocení Mitchellovy knihy Hodiny z kostí, zůstanu u svého obvyklého výběru úryvků. Po prvních stránkách jsem chtěla knížku (582 stránek) odložit, protože mě přece nezajímají trable zamilované puberťačky z osmdesátých let! Jenomže Mitchell je Mitchell. A tak děj knihy, cesta labyrintem, naplňování Scénáře, životy i metaživoty v knize končí rokem 2043… Takže:

O moci, o nevyhnutelnosti

Moc je schopnost někoho přimět, aby udělal něco, co by jinak neudělal, nebo ho odradit od něčeho, co by jinak udělal… Prostřednictvím donucování a odměn. Cukr a bič, ačkoli ve špatném světle vypadá jedno jako druhé. Donucování je založeno na strachu z násilí nebo utrpení. Poslechni, nebo budeš litovat. V desátém století Dánové na tomhle základě vymáhali daně: závisela na tom soudržnost Varšavské smlouvy a řídí se tím násilníci z dětského hřiště. Spoléhá na to zákon a pořádek. Proto zavíráme zločince a proto se i demokracie snaží monopolizovat sílu… Odměna je založena na slibu. Poslechni a dostaneš za to odměnu. Tahle dynamika se projevuje dejme tomu v umisťování základen NATO v nečlenských státech, při výcviku psů a v tom, že se člověk po celý svůj pracovní život smiřuje s mizerným zaměstnáním…

… Za stanicí Earl´s Court vyjede můj vagon do umírajícího světla. Plynárny a edwardovské střechy, komíny a antény, parkoviště u supermarketu, Prostory k pronajmutí. Cestující se kymácejí jako hovězí čtvrtě na háku a hroutí se na sedadlech jako mrtvoly, otroci z kanceláří se zarudlýma očima jsou připojeni k discmanům. Jejich zavalitější podoby po čtyřicítce mají nosy zastrčené ve večernících a ty předdůchodové verze hledí přes západní Londýn a přemítají, co se stalo s jejich životy. Já jsem ten systém, který musíš porazit, cvaká vagon metra… Jenže, co znamená „porazit systém“? Stát se dost bohatým, aby se člověk mohl vykoupit z otroctví každodenního ponižování v zaměstnání?… Ačkoli pochybuju, že se systém dá porazit tak, že se v něm budete pohybovat vzhůru, zatraceně dobře vím, že ho neporazíte, když z něj vypadnete… Být vně systému znamená chudobu.

O smrtelnosti, o člověku

Totéž se opakovalo, když mi umřel děda: lomení rukou, skřípění zubů, revizionistické historky o tom, jaký byl ten lakomý starý páprda mesiáš. Všichni říkali, že jsem se na pohřbu držel statečně. Ale kdyby mi dokázali číst myšlenky, označili by mě za sociopata. Pravda je taková: ten, kdo je ušetřen lásky, je ušetřen žalu. … Jenže my milujeme pocit lásky: ne toho člověka.

… Zemřel pokojně, obklopený svou rodinou. Jestli je tohle šťastný konec, tak si ho kurva můžete nechat. … Vyléčili mě ze strašlivé zhoubné nemoci zvané smrtelnost. Lidi na ni hodně trpí. Mladí nějakou dobu odolávají, ale nakonec i ten nejvytrvalejší pacient skončí jako vysušené embryo, Swiftův Struldbrug… žilnaté, seschlé, slintající… hodiny z kostí, jejichž tvář prozrazuje, jak málo, strašně málo času jim zbývá. … Potřebuješ skok víry, abys svůj starý život nechal za sebou. Skutečná metamorfóza neprobíhá na základě vývojových diagramů.

Civilizace

... Je tohle technologie? Nebo… Vím, jaké slovo nedopověděla. Kdybys vyléčila Jindřicha VII. z tuberkulózy cyklem ethambutolu nebo dala Isaacu Newtonovi na hodinu přístup k Hubbleovu teleskopu, nebo v osmdesátých letech předvedla U Kapitána Marlowa dnes běžně dostupnou 3D tiskárnu, taky by se kolem tebe házelo tím slovem na M. Někdy je magie normálnost, na kterou sis ještě nezvykla.

V dubnu 2025:

Knihy přijdou zpátky do módy… Jen počkej, až začnou selhávat energetické sítě a databáze se vymažou. Ta doba není až tak vzdálená. Budoucnost se hodně podobá minulosti… Je to nevyhnutelný důsledek růstu populace a lží o zásobách ropy.

V říjnu 2043:

Síť je dneska tak roztrhaná a vachrlatá, že i když máme signál, běží rychlostí z dob před širokopásmovým připojením… Vzpomínám si na obrázky toho, jak během povodně v třiatřicátém zaplavovala Fremantle mořská voda. Nebo to byla povodeň v sedmatřicátém? Nebo si to pletu s obrázky moře valícího se do newyorského metra, kde se tehdy pod zemí utopilo pět tisíc lidí? Nebo to byly Atény? Mumbai? Záběry z katastrof se ve třicátých letech hrnuly tak hustě a rychle, že bylo těžké udržet krok s tím, kterou přímořskou oblast pustoší záplavy tento týden, případně, kterou metropoli právě zdecimovala ebola nebo krysí chřipka. Zprávy se změnily v nekonečný katastrofický film bez děje… Ale od Prvního pádu Sítě se k nám už nedostávají skoro žádné zprávy, a to je ještě horší.

Jakmile jsem si jistá, že děti usnuly, pustím rádio… Všechny tři stanice fungují. RTÉ je hlásná trouba Stability a vysílá každou hodinu oficiálně schválené zprávy prokládané naučnými pořady, v nichž se vysvětluje, jak pěstovat užitkové rostliny, opravovat věci… Rádio Perlový ostrov vysílá z čínské koncese v Ringaskiddy na okraji Corku. Převážně v mandarínštině, ale občas pouštějí anglicky mezinárodní zpravodajství… To zpravodajství je samozřejmě pročínské – Ed by to označil za nezastíranou propagandu – a nikdo tam ani nešpitne o reaktoru Hinkley E, který postavila a provozovala francouzsko – čínská firma, a to až do nehody před pěti lety, kdy se zahraniční majitelé stáhli a nechali na Britech, aby nějak zabezpečili napůl roztavené jádro…

… Jde o všechno: o žal nad oblastmi, které jsme proměnili v pustiny, nad ledovci, které jsme rozpustili, nad Golfským proudem, který jsme přesměrovali, nad řekami, které jsme vysušili, nad pobřežími, která jsme zaplavili, nad jezery, která jsme zadusili špínou, nad moři, která jsme zabili, nad druhy, které jsme vyhubili, nad opylovači, které jsme vyhladili, nad ropou, kterou jsme promrhali, nad léky, které jsme připravili o účinnost, nad konejšivými lháři, které jsme volili do úřadů – a to všechno jen proto, abychom nemuseli měnit svůj pohodlný životní styl. Lidé mluví o Setmění tak, jako naši předkové mluvili o Černé smrti, jako by to byla vůle Boží. Jenže to my jsme je přivolali, s každou cisternou ropy, kterou jsme se propálili. Moje generace byli lidé, kteří se cpali do bezvědomí v Restauraci pozemského bohatství, a přitom věděli – ačkoli to popírali – že utečou bez placení a zanechají svým vnoučatům účet, který se nedá nikdy vyrovnat.

Není Boha kromě toho, kterého jsme si vysnili, mohla bych ujistit svoje spolufarníky: lidstvo je samo a vždycky bylo… Po většinu mého života se svět zmenšoval a technologie se rozvíjely: takový byl přirozený řád věcí. Jen hrstka z nás si uvědomovala, že ten „přirozený řád věcí“ je jen a jen dílem člověka a že svět, který se zvětšuje, zatímco technologie ustupují, je nejen možný, ale tiše čeká v zákulisí. … A letadla lítala fakt pořád? Lítání nebylo jenom pro lidi z Ropných států nebo ze Stability?

Snímek vznikl v roce 2038… Dala bych hodně za novou kopii, jenže už není elektřina ani inkoustové náplně… Moje pošetilá generace svěřovala svoje vzpomínky Síti, takže ten pád v devětatřicátém roce znamenal v podstatě kolektivní mrtvici.

Závěrem

Když nás Mitchell provede Anglií, Irskem, Čínou, Středním východem, Islandem, když nás zavede mezi divoké kmeny, protáhne nás různými epochami a zmrtvýchvstáními, dělá to nejen kvůli propletenci osudů a dynamických příběhů, ale také proto, aby se rozhořčeně vyslovil k aktuálním otázkám. (Vážně Tony Blair věřil, že Saddám Husajn vlastní zbraně schopné zničit Londýn za pětačtyřicet minut? Opravdu uvěřil té neokonzervativní pohádce, že na Středním východě zasadíme liberální demokracii a budeme se dívat, jak se šíří?… Dal bych rok svého života za to, abych mohl nakouknout předsedovi vlády do hlavy.) Nevynechá ani feminismus, stav vzdělávání, církev… Zkrátka, svět i čas ve všezahrnující mitchellovské kostce. A s mitchellovskou ironií a novotvary: meta -věk, psychoúder, psychostřela, psychodekantér, subhalekat, subodpovědět, psychoterická voltáž… Revmatická historka, ergonomická tvář, fašista designu… Napiju se kohoutkové vody. Prošla už mnohými ledvinami. Ale také: polský zedník, uklízečka – polská troglodytka.

Všechna čest překladatelce (Petra Diestlerová). Pro přirozenou češtinu. Ale také soustrast s rozsahem knihy o všednosti bytí i o spirále atemporality.

Zdroj: Mitchell, David: Hodiny z kostí, Mladá fronta, Praha 2017

21.03.2018, 00:00:00   Publikoval Luciferkomentářů: 51