Neviditelný čert

Tak se Neviditelný čert v poslední době básnicky rozezpíval a je to dobře. Nemusí tady pořád strašit truchlivá témata. Neunikneme jim nikdy, na to jsme zde většinou už příliš staří, ale nahlédnout je čas od času veselejšíma očima je holá nezbytnost. Někdy je humor jediným východiskem, protože pod náporem informací a dezinformací ztrácíme představu, co je, a co není normální. Člověku z toho jde hlava kolem. Svět se tak rychle mění! Věstonická venuše praská – a že už něco vydržela!

A čím to asi krmili sotva dvacetileté koučky (vědmy?), že jsou připraveny radit s věcmi, jež mohou znát leda z doslechu? Až poradí každému, kdo byl ochoten zaplatit, čím se budou živit potom? Jejich problém – říká se také moderně. Třeba pak jedna po druhé (muže mezi nimi abys pohledal) budou vydávat prohlášení, že odcházejí, aby se mohly věnovat – rodině. Tedy, v jejich případě, zakládání rodiny. Protože si náhle všimnou, že něco takového jako rodina existuje i mimo teorie a mimo film a protože si všimly politiků, kteří v potu tváře dosud pokládali na oltář vlasti úplně vše a teď s vážnou tváří říkají, že se nadále budou věnovat výhradně rodině:

Tak ukaž, Radečku, máš na zítra nějaký úkol?

Ano, tatínku, půjdu si zažádat o důchodový výměr a slíbil jsem, že po obědě vyzvednu vnoučátka.

Stella

O takovém dni se říkávalo „jako malovaný“. Čisté slunce, čisté nebe, tráva ještě čistá, stromy ještě svěží, zahrady barevně veselé a vesele barevné. Je prostě tak správně jarně, že i já, škarohlíd, se pro jednou přizpůsobím a dělám, že neslyším, jak nastoupily do prvního útoku rapující sekačky. Určitě už nejmíň měsíc netrpělivě dorážely na vrata hangáru technických služeb! Jejich živé předobrazy se v městském parku věnují usilovnému spánku, lopaty a hrábě srovnané podél veřejně prospěšných těl. Opatrně našlapuji na štěrk, abych nerušila ty, kteří toho v noci moc nenaspí.

V rámci vyhlížení všedních absurdit také škodolibě sleduji nové díry v zateplení žluťoučkých a růžovoučkých panelákových zdí. Díry jsou krásně kulaté, oko potěší. Stavební firmy si trpělivě budují zakázky! Málokterý resort tak myslí na budoucnost. Nebo: pokolikáté už se musí předělávat zámková dlažba?

A o co jde? My přece žijeme teď. Proč bychom po sobě měli něco nechávat? Ať se každý, tedy i ten budoucí, postará sám o sebe. Leitmotiv i refrén doby: Nezájem. Tvůj problém.

Jaro mě ale jinak nezastihlo v dobré kondici. Kdybych byla zamilovaná, dá se leccos omluvit. Kdybych byla přetížená něčím jiným než nesmyslnými fantaziemi, je možné pochopit, že přijdu v pravé poledne z nákupu, převlékám se – automaticky do noční košile. Pracně (jako vždy) sestavuji svůj extra šlehač a je mi nějak divné, že s těmi metlami stojím nad kopcem masa nakrájeného k mletí. Kuchyňská linka je pro mne odjakživa rizikové území, a pokud jde o maso, myslím, že jsem se tady už jednou svěřila s namletím řízků připravených k obalování. Našlehat by ovšem nešly ani v krásném dubnovém dni. Holt, takové věci jsou mi už vlastní: raduji se z procházky, a večer si vzpomenu, že jsem původně šla s neodkladnou platbou na poštu.

Legrácky? Možná ano, možná ne. Jako v té pohádce, kde platí všechno a nic.

Ve svátečně prosluněném dni jsem totiž také navštívila kamarádku, u níž se podle všech známek projevuje to horší, co s sebou přináší stárnutí: ztráta ducha. Ona – vždy vtipná, příjemná, se teď napjatě rozhlíží, možná nechce přiznat, že neví, kde je, podezíravě si nás měří, a když promluví, tak potichoučku, vypráví věci, které se nikdy stát nemohly. Zkombinuje setkání lidí, kteří se nikdy neviděli, zauzluje do jednoho okamžiku události z různých desetiletí. Co bylo před hodinou, pro ni odplulo do nenávratna. Má obavy, kde bude dnes spát… Všechno je o to horší, že zdaleka není ve věku, kdy se s podobnými projevy víceméně počítá. Klasická literatura to obvykle charakterizuje větou: Už není, co bývala.

Organickým změnám mozku předejít neumíme. Je ta paní blázen? Je obyčejně nemocná? Trollové mozkoví řádí hodně podobně jako trollové bezmozkoví.

To všechno se mi pak motá v hlavě, když mám úplně normálně uvařit. Nikdo se potom nemůže divit mému kuchyňskému chaosu. Jak také vidět normálním svět, který mi noviny předkládají už ráno k snídani? Vážně nevím, KDO se ve skutečnosti zbláznil, nebo CO se zbláznilo. My chceme vědomě překročit hranici člověčenství? Nahradit je? Když nemusíme? A děláme to úplně dobrovolně? Uvažte sami: práva a odpovědnost robotům. Vždyť toto chce řešit politický orgán!

Jak z té směsi nejistot, divokých nápadů a dobrovolného šílenství ven? A vida, ono se samo nabízí: když nás svět nebaví, vždycky jej můžeme dobrovolně opustit! A elegantně! Postup nám ulehčí exponát z veletrhu pohřbívání: Krásná smrt zaručena… Velkou nadějí v možnou normálnost světa jsou ale komentáře pod článkem…

Středověký poutník si zoufal nad bezvýchodností světa a uvažoval o dobrovolném odchodu. Jak přestát násilí, utrpení, hlad, bolest, opuštěnost? Současnost si ale pohrává se smrtí jako s něčím, co ještě neznáme, tak – sem s tím! S tím dobrodružstvím. Když se nám svět odmítá přizpůsobit. My přece sakra máme právo, máme právo!

O podobných omylech přemýšlí třeba Chuck Palahniuk v románu Program pro přeživší, v knize se záměrně sestupným číslováním stránek:

Lidi se pídí po něčem, co by všechno vysvětlilo. Potřebují jednotnou teorii pole, ve které se spojuje lesk a svatost, móda a duchovno. Lidé potřebují smířit dvě touhy: být dobří a vypadat dobře…

Ve skutečnosti je to vše jen součástí procesu sebevraždy. Opalování a steroidy se totiž dají brát jako problém, jedině pokud máte v úmyslu žít dlouho. Jediným rozdílem mezi sebevraždou a mučednickou smrtí totiž je intenzita mediálního zachycení. Když v lese padne strom a nikdo to neslyší, nezůstane snad ležet, dokud neshnije? A kdyby Kristus zemřel na předávkování barbituráty, o samotě, na podlaze koupelny, zda by se ocitl na nebesích?

Jdete nahoru a nahoru a nedostáváte se nikam. Iluze pokroku. Nechce se vám myslet na nic než na vlastní spásu. Lidi zapomínají, že i cesta nikam začíná jediným krokem.

Dojde vám, že lidé berou drogy, protože v tomhle časem sešněrovaném, zákona a pořádku dbalém a majetkem narýsovaném světě je to jediné osobní dobrodružství, které jim zbývá. Dojde vám, že když se nikdo nedívá, nemá smysl cokoli dělat.

Být koučkou je určitě „atraktivní“. Být alternativním léčitelem je také pozoruhodné. Být poradcem o čemkoli je svůdné. Být celebritou jen tak je vůbec nejlepší. Čím dál tím méně lidí je ochotno podílet se na anonymní manuální dřině. Přitom je fyzická i duševní (ale těžká a usilovná) práce bez potlesku tím, co člověku přinese uspokojení z výsledku a umožní mu procítit výjimečnost sváteční chvíle. Neboť neděle s hostinou má být v týdnu jenom jedna. Civilizační vývoj směřuje k tomu, že chtě nechtě dojde opět k prapůvodnímu dotýkání se syrovou hmotou a k návratu do divočiny – z prosté touhy po přežití.

Za vrchol totálního úpadku, spojeného s trapným přesvědčením o vlastní dokonalosti, považuji jeden komentář k článku o šíření chorob: To nám sem přináší zahraniční verbež. Ta „verbež“ přichází k spokojeným a nasyceným, aby převzala díl dřiny, do něhož se nám, prachobyčejně líným, nechce. Přitom nejsme předurčeni ke spokojené bezpracné existenci. To jenom tak falešně vychováváme, když snižujeme požadavky na všech stranách, když utvrzujeme dítě v jeho nedostatcích, když tyto nedostatky pěstujeme, ba málem glorifikujeme. Zapomněli jsme, že život je každodenní překonávání potíží a sebe sama nejvíc.

A dost. Jaká sklizeň jednoho každého čeká, to je ve hvězdách. Možná, až přijdeme o rozum, budeme mít štěstí jako Růženka, která v oddělení pro klienty se stařeckou demencí každému vypráví, že byla sice srbskou královnou, ale tady ve školce je to stejně nejlepší.

Ale proč nechceme nic odkázat dalším generacím? Takový způsob žití a sebeskončení nejspíš v dějinách ještě nebyl. Aspoň o tom eposy nic neříkají. Palahniuk záměrně píše o působení sekty. Tedy o něčem výlučném, nebo ne aspoň úplně normálním. Snad ale přece jen v budoucnu bude na co navázat. Monumentů z doby kamenné ještě zbývá dost.

20.04.2018, 00:00:00   Publikoval Luciferkomentářů: 26