Sázet muškáty a smažit karbanátky

rubrika: Pel-mel


Tak se Neviditelný čert v poslední době básnicky rozezpíval a je to dobře. Nemusí tady pořád strašit truchlivá témata. Neunikneme jim nikdy, na to jsme zde většinou už příliš staří, ale nahlédnout je čas od času veselejšíma očima je holá nezbytnost. Někdy je humor jediným východiskem, protože pod náporem informací a dezinformací ztrácíme představu, co je, a co není normální. Člověku z toho jde hlava kolem. Svět se tak rychle mění! Věstonická venuše praská – a že už něco vydržela!

A čím to asi krmili sotva dvacetileté koučky (vědmy?), že jsou připraveny radit s věcmi, jež mohou znát leda z doslechu? Až poradí každému, kdo byl ochoten zaplatit, čím se budou živit potom? Jejich problém – říká se také moderně. Třeba pak jedna po druhé (muže mezi nimi abys pohledal) budou vydávat prohlášení, že odcházejí, aby se mohly věnovat – rodině. Tedy, v jejich případě, zakládání rodiny. Protože si náhle všimnou, že něco takového jako rodina existuje i mimo teorie a mimo film a protože si všimly politiků, kteří v potu tváře dosud pokládali na oltář vlasti úplně vše a teď s vážnou tváří říkají, že se nadále budou věnovat výhradně rodině:

Tak ukaž, Radečku, máš na zítra nějaký úkol?

Ano, tatínku, půjdu si zažádat o důchodový výměr a slíbil jsem, že po obědě vyzvednu vnoučátka.

 

Stella


O takovém dni se říkávalo „jako malovaný“. Čisté slunce, čisté nebe, tráva ještě čistá, stromy ještě svěží, zahrady barevně veselé a vesele barevné. Je prostě tak správně jarně, že i já, škarohlíd, se pro jednou přizpůsobím a dělám, že neslyším, jak nastoupily do prvního útoku rapující sekačky. Určitě už nejmíň měsíc netrpělivě dorážely na vrata hangáru technických služeb! Jejich živé předobrazy se v městském parku věnují usilovnému spánku, lopaty a hrábě srovnané podél veřejně prospěšných těl. Opatrně našlapuji na štěrk, abych nerušila ty, kteří toho v noci moc nenaspí.

 

V rámci vyhlížení všedních absurdit také škodolibě sleduji nové díry v zateplení žluťoučkých a růžovoučkých panelákových zdí. Díry jsou krásně kulaté, oko potěší. Stavební firmy si trpělivě budují zakázky! Málokterý resort tak myslí na budoucnost. Nebo: pokolikáté už se musí předělávat zámková dlažba?

 

A o co jde? My přece žijeme teď. Proč bychom po sobě měli něco nechávat? Ať se každý, tedy i ten budoucí, postará sám o sebe. Leitmotiv i refrén doby: Nezájem. Tvůj problém.

 

Jaro mě ale jinak nezastihlo v dobré kondici. Kdybych byla zamilovaná, dá se leccos omluvit. Kdybych byla přetížená něčím jiným než nesmyslnými fantaziemi, je možné pochopit, že přijdu v pravé poledne z nákupu, převlékám se – automaticky do noční košile. Pracně (jako vždy) sestavuji svůj extra šlehač a je mi nějak divné, že s těmi metlami stojím nad kopcem masa nakrájeného k mletí. Kuchyňská linka je pro mne odjakživa rizikové území, a pokud jde o maso, myslím, že jsem se tady už jednou svěřila s namletím řízků připravených k obalování. Našlehat by ovšem nešly ani v krásném dubnovém dni. Holt, takové věci jsou mi už vlastní: raduji se z procházky, a večer si vzpomenu, že jsem původně šla s neodkladnou platbou na poštu.

 

Legrácky? Možná ano, možná ne. Jako v té pohádce, kde platí všechno a nic.

 

Ve svátečně prosluněném dni jsem totiž také navštívila kamarádku, u níž se podle všech známek projevuje to horší, co s sebou přináší stárnutí: ztráta ducha. Ona – vždy vtipná, příjemná, se teď napjatě rozhlíží, možná nechce přiznat, že neví, kde je, podezíravě si nás měří, a když promluví, tak potichoučku, vypráví věci, které se nikdy stát nemohly. Zkombinuje setkání lidí, kteří se nikdy neviděli, zauzluje do jednoho okamžiku události z různých desetiletí. Co bylo před hodinou, pro ni odplulo do nenávratna. Má obavy, kde bude dnes spát… Všechno je o to horší, že zdaleka není ve věku, kdy se s podobnými projevy víceméně počítá. Klasická literatura to obvykle charakterizuje větou: Už není, co bývala.

 

Organickým změnám mozku předejít neumíme. Je ta paní blázen? Je obyčejně nemocná? Trollové mozkoví řádí hodně podobně jako trollové bezmozkoví.

 

To všechno se mi pak motá v hlavě, když mám úplně normálně uvařit. Nikdo se potom nemůže divit mému kuchyňskému chaosu. Jak také vidět normálním svět, který mi noviny předkládají už ráno k snídani? Vážně nevím, KDO se ve skutečnosti zbláznil, nebo CO se zbláznilo. My chceme vědomě překročit hranici člověčenství? Nahradit je? Když nemusíme? A děláme to úplně dobrovolně? Uvažte sami: práva a odpovědnost robotům. Vždyť toto chce řešit politický orgán!

 

Jak z té směsi nejistot, divokých nápadů a dobrovolného šílenství ven? A vida, ono se samo nabízí: když nás svět nebaví, vždycky jej můžeme dobrovolně opustit! A elegantně! Postup nám ulehčí exponát z veletrhu pohřbívání: Krásná smrt zaručena… Velkou nadějí v možnou normálnost světa jsou ale komentáře pod článkem…

 

Středověký poutník si zoufal nad bezvýchodností světa a uvažoval o dobrovolném odchodu. Jak přestát násilí, utrpení, hlad, bolest, opuštěnost? Současnost si ale pohrává se smrtí jako s něčím, co ještě neznáme, tak – sem s tím! S tím dobrodružstvím. Když se nám svět odmítá přizpůsobit. My přece sakra máme právo, máme právo!

 

O podobných omylech přemýšlí třeba Chuck Palahniuk v románu Program pro přeživší, v knize se záměrně sestupným číslováním stránek:

 

Lidi se pídí po něčem, co by všechno vysvětlilo. Potřebují jednotnou teorii pole, ve které se spojuje lesk a svatost, móda a duchovno. Lidé potřebují smířit dvě touhy: být dobří a vypadat dobře…

 

Ve skutečnosti je to vše jen součástí procesu sebevraždy. Opalování a steroidy se totiž dají brát jako problém, jedině pokud máte v úmyslu žít dlouho. Jediným rozdílem mezi sebevraždou a mučednickou smrtí totiž je intenzita mediálního zachycení. Když v lese padne strom a nikdo to neslyší, nezůstane snad ležet, dokud neshnije? A kdyby Kristus zemřel na předávkování barbituráty, o samotě, na podlaze koupelny, zda by se ocitl na nebesích?

 

Jdete nahoru a nahoru a nedostáváte se nikam. Iluze pokroku. Nechce se vám myslet na nic než na vlastní spásu. Lidi zapomínají, že i cesta nikam začíná jediným krokem.

 

Dojde vám, že lidé berou drogy, protože v tomhle časem sešněrovaném, zákona a pořádku dbalém a majetkem narýsovaném světě je to jediné osobní dobrodružství, které jim zbývá. Dojde vám, že když se nikdo nedívá, nemá smysl cokoli dělat.

 

Být koučkou je určitě „atraktivní“. Být alternativním léčitelem je také pozoruhodné. Být poradcem o čemkoli je svůdné. Být celebritou jen tak je vůbec nejlepší. Čím dál tím méně lidí je ochotno podílet se na anonymní manuální dřině. Přitom je fyzická i duševní (ale těžká a usilovná) práce bez potlesku tím, co člověku přinese uspokojení z výsledku a umožní mu procítit výjimečnost sváteční chvíle. Neboť neděle s hostinou má být v týdnu jenom jedna. Civilizační vývoj směřuje k tomu, že chtě nechtě dojde opět k prapůvodnímu dotýkání se syrovou hmotou a k návratu do divočiny – z prosté touhy po přežití.

 

Za vrchol totálního úpadku, spojeného s trapným přesvědčením o vlastní dokonalosti, považuji jeden komentář k článku o šíření chorob: To nám sem přináší zahraniční verbež. Ta „verbež“ přichází k spokojeným a nasyceným, aby převzala díl dřiny, do něhož se nám, prachobyčejně líným, nechce. Přitom nejsme předurčeni ke spokojené bezpracné existenci. To jenom tak falešně vychováváme, když snižujeme požadavky na všech stranách, když utvrzujeme dítě v jeho nedostatcích, když tyto nedostatky pěstujeme, ba málem glorifikujeme. Zapomněli jsme, že život je každodenní překonávání potíží a sebe sama nejvíc.

 

A dost. Jaká sklizeň jednoho každého čeká, to je ve hvězdách. Možná, až přijdeme o rozum, budeme mít štěstí jako Růženka, která v oddělení pro klienty se stařeckou demencí každému vypráví, že byla sice srbskou královnou, ale tady ve školce je to stejně nejlepší.

 

Ale proč nechceme nic odkázat dalším generacím? Takový způsob žití a sebeskončení nejspíš v dějinách ještě nebyl. Aspoň o tom eposy nic neříkají. Palahniuk záměrně píše o působení sekty. Tedy o něčem výlučném, nebo ne aspoň úplně normálním. Snad ale přece jen v budoucnu bude na co navázat. Monumentů z doby kamenné ještě zbývá dost.


komentářů: 26         



Komentáře (26)


Vložení nového příspěvku
Jméno
E-mail  (není povinné)
Název  (není povinné)
Příspěvek 
PlačícíÚžasnýKřičícíMrkajícíNerozhodnýS vyplazeným jazykemPřekvapenýUsmívající seMlčícíJe na prachySmějící seLíbajícíNevinnýZamračenýŠlápnul vedleRozpačitýOspalýAhojZamilovaný
Kontrolní kód_   

« strana 2 »

Stella
11
Stella 20.04.2018, 18:26:11
Mám radost, že po mé slohové práci následovalo tolik krásných příspěvků! A dost věcí v nich mi vylepšilo náladu.
Záměrně jsem vynechala v článku slovo "absurdní".
Nevadilo.
Každá doba měla svoje absurdnosti, ale možná nebyly chápány jako norma. Nebo byly ostudou.

Začátek? Už jsem jednou psala o dětech dovážených ráno pár metrů do školy a odvážených ze školy.(Pěšky - ti nejvzdálenější maximálně 10 minut.)
V kleci. Ve škole jsou celý rok stažené rolety a svítí se. Doma usednou k PC nebo k TV. Klec. Další viz: komentář 9, velmi přesně o ztrátě významu slov...

Čeho je nám potřebí?
Jednoznačnosti a opravdovosti.

Ad 10: náhoda ne. Typické prostředí, typické okolnosti, realismus dneška! Mrkající



10 ... a jdu hákovat.
Starý kocour (neregistrovaný) 20.04.2018, 16:25:17
Natočit premiéru hry \"Řeči léčí\" z prostředí ústavu pro choromyslné. Náhoda?

9 Kód: 46letp Co to znamená?
Starý kocour (neregistrovaný) 20.04.2018, 16:21:57
téměř ke každé větě bych mohl dopsat dvě její rodné sestry. Stella si všimla té fantasknosti dnešního světa. O svůj význam nepřišla jen slova, ale hlavně činy. Koučky, léčitelé, politici.
Chytré telefony, kdy se lidé na ulici, v tramvaji nebi v parku nedívají na svět kolem sebe, ale na cosi zprostředkovaného, zobrazeného na kouzelné barevné destičce, kde už nikdo neví, co je realita a co ne.
Televize, která dává "reality show" - kde se nepřestanu divit dvěma věcem. Že se někdo vůbec podvolí se takové hrůzy zúčastnit a že někdo má odvahu se na to ryze soukromé pinožení dívat - v době, kdy se rozostřuje v TV nejen obličej vraha, ale i poraněný pes a naproti tomu dáváme snímky nekrvavě umírajících dětí kdesi ve světě. Youtubeři, kteří se mrzačí a někdy i zabíjejí jen proto, aby měli vysokou "sledovanost". Ženské, které si nechávají odoperovat žebra a nacpat prsa kilogramy silikonu, aby "vypadaly jako Barbie". Smažky, které vraždí pro pár hodin chemického štěstí. Ale i "lidé práce", kteří někde "hákují" svých osm a půl hodiny, pak se okoupou a jdou do hospody. Tam se upraví do vrávorající a blekotající podoby, ztěžka se dovlečou domů, padnou do postele, aby je ráno budík řinkotem nebo elektronickým jekotem vyhnal zase jít "hákovat". A to vše ve smyčce s periodou sedm.
Ti méně závislí to proloží klimbáním u TV a nadáváním na poměry. A v sobotu či v neděli do hypermarketu nakoupit potravin a zbytečností. Nebo na chatu, kde si udělali filiálky k "hákování". Často ve stylu grotesky "úředník versus cirkulárka". Pohádat se povinně se ženou, vyčíst dětem jejich lenost, ale zaplatit drahé kroužky a zpátky zácpou do města.
===
Dovolená raději ne, protože tam se začnou řešit rodinné problémy a končívá to velkou hádkou nebo někdy i vraždou, Protože dovolená je přece velkým porušením stereotypu, řádu.
===
Atd., atp. Předevčírem jsem se náhodou (tedy vlastní vinou!) ocitl mezi asi pětatřiceti mimoni na koncertu moderní hudby, O tom napíšu celý článek s titulem snad: "SOS" - setkání ostravských snobů.
A že prý není synchronicita...
Je a silnější než synchronní motor.
===
Bravo Stello!
Potěšilo mě, že někdo taky vidí dnešek v jeho pravé fantaskní podobě. Takže ano, Kocour už také léta sleduje dění na dvorku ze sloupku vrátek a vidí nesmyslnost slepičího či prasečího života, které skončí tak prozaicky - na talíři.

Mňau! Úžasný

Lucifer
8
Lucifer * 20.04.2018, 15:43:48
Včera večer jsem začal připravovat Stellin příspěvek k publikaci a uvědomil si, že opět nastala zde na NČ proklamovaná synchronicita. Když jsem šel tentýž den dopoledne na stanici metra Hůrka, spatřil jsem na záchodové psí louce (ZPL) sekačku na trávu (SnT). Křižovala ZPL sem a tam, ale výsledky její činnosti jaksi nebyly vidět. Nefunkční SnT? Nejspíš ne, nefunkční byla totiž tráva. Na ZPL byla ještě stále mrňavá, pár u země přikrčených pampelišek a sedmikrásek. Vypadalo to tam, jakoby zrovna roztál sníh, ačkoli jiné trávníky se bujně zelenaly a kvetly. Psi zřejmě dodávají ZPL nekvalitní hnojivo.

Na chodníku vedle ZPL stál valník, ale evidentně nebylo co do něj nasypat. Přesněji řečeno něco bylo, ale k odnesení těch travních zbytečků by stačila dětská lopatička. Dorazil jsem na Hůrku a na nástupišti čekal na příjezd vlaku. Přes prosklenou stěnu jsem sledoval sekačku, jak již po několikáté projíždí tatáž místa. Řekl jsem paní co stále vedle mě: „Vidíte tu sekačku? Chápete, co na tý louce vyvádí?“. „Chápu, seká trávu“, děla ona paní a vrhla na mě podezřívavý pohled. „Aha“, řekl jsem a přijel vlak. Úžasný

7
Zuzana (neregistrovaný) 20.04.2018, 15:32:49
Moji příbuzní se - po krátkém pobytu v am. exilu - vydali na americký pohřeb. Dostali totiž smuteční oznámení, že zemřel jejich soused Charlie. Dlela u přízně návštěvou babička, tu vzali na pohřeb taky, sadisti . Všichni se oděli do černého - tak se má přece na pohřeb chodit.

Když dorazili na místo, byli tam smuteční hostí odění v zářivých barvách a koukali na černé oděnou rodinku udiveně. V rakvi ležel namejkapovany mrtvý Charlie a vypadal optimisticky, opáleně a zdravě.
Po chvíli k přízni přicupitala matka Charlieho v bleděmodrém kostýmku a příbuzní se ji jali kondolovat. Dáma mávla rukou, copak Charlie, ten už to má za sebou, ale vy jste doktorka, dobře že vás tu máme. Poraďte, mně poslední dobou píchá v zádech.

Když odcházeli, Charlie na ně v rakví spiklenecky mrknul.

Nevím co významného pro lidstvo udělal Charlie, nejspíš byl ma(na)gorem na flóru, nebo prodával kosmetiku značky Avon,žil spořádaně v domku 3+1 a platil daně.


O stáří se vyjadřoval můj otec mírně pesimisticky. Prý je to, jako pozorovat život kukátkem. Pro lidstvo sám udělal hlavně to, že byl k němu dost hodnej. Měl krasný modrý oči a těma odzbrojoval. Ve skutečnosti ale zas až tak nevinnej nebyl, což mu nevyčítám a ani mi to nebylo nic platný. Hrál rád šachy a pěstoval víno, dokud by mu komunisti vinohrad (nejlepší pozemek na přehradě, kde si oni postavili pro svoje děvčata hotel) mu neukradli pod záminkou vyvlastnění pro pracující třídu. I když do hotelu [pak jezdili náměstci s děvčaty na weekend a na pracující třídu si nikdo ani nevzpomněl.

Pak to komunistický zloděj ROH střelilo soukromým podnikatelům, tím je překročen vyvlastňovací zákon a my bychom měli velkou šanci vysoudit pozemek zpět, jenže bychom s advokáty přišli o tolik peněz, že by náhrada za pozemek výdaje ani nevyrovnala.

A tak zůstáváme bez pozemku, (bez kloubouku bosí) a chystáme se koukat na život kukátkem dokud se protekčně nedostaneme do Steklikova kosmického pivovaru.

Víc mě po ránu o životě a smrti nenapadá.

mefi
6 Robert L. Fulghum
mefi * 20.04.2018, 10:49:12
.
Být dospělý je špinavá práce, ale někdo to dělat musí.
VŠECHNO, CO OPRAVDU POTŘEBUJU ZNÁT o tom, jak žít, co dělat a jak vůbec být, jsem se naučil v mateřské školce. Moudrost mě nečekala na vrcholu hory zvané postgraduál, ale na pískovišti v nedělní škole. Tohle jsem se tam naučil:
O všechno se rozděl.
Hraj fér.
Nikoho nebij.
Vracej věci tam, kde jsi je našel.
Uklízej po sobě.
Neber si nic, co ti nepatří.
Když někomu ublížíš, řekni promiň.
Před jídlem si umyj ruce.
Splachuj.
Teplé koláčky a studené mléko ti udělají dobře.
Žij vyrovnaně - trochu se uč a trochu přemýšlej a každý den trochu maluj a kresli a tancuj a hraj si a pracuj.
Každý den odpoledne si zdřímni.
Když vyrazíš do světa, dávej pozor na auta, chytni někoho za ruku a drž se s ostatními pohromadě.
Nepřestávej žasnout. Vzpomeň si na semínko v plastikovém kelímku - kořínky míří dolů a rostlinka stoupá vzhůru a nikdo vlastně neví jak a proč, ale my všichni jsme takoví.
Zlaté rybičky, křečci a bílé myšky a dokonce i to semínko v kelímku - všichni umřou. My také.
A nikdy nezapomeň na dětské obrázkové knížky a první slovo, které ses naučil - největší slovo ze všech - DÍVEJ SE. (Všechno, co opravdu potřebuju znát, jsem se naučil v mateřské školce: Krédo)
Představte si, oč lepší byl byl svět, kdybychom si všichni - na celém světě - každý den ve tři odpoledne dali koláček a mléko a pak si lehli a zdřímli si s polštářkem pod hlavou. Nebo kdyby základní politikou všech vlád bylo vždy vracet věci nazpátek a uklízet po sobě. (Všechno, co opravdu potřebuju znát, jsem se naučil v mateřské školce: Krédo)
Vědění má smysl pouze v případě, že se odrazí v každodením životě. (Všechno, co opravdu potřebuju znát, jsem se naučil v mateřské školce: Školka hluboko v nás)
Jak je vůbec možné, že Karkulčina na lůžko upoutaná babička bydlela kdesi v hlubokých lesích a ne v nějakém domě pro seniory s pečovatelskou službou? (Všechno, co opravdu potřebuju znát, jsem se naučil v mateřské školce: Jak to bylo dál)
A co Alenka? Dostala se pak ve středních letech zpátky do Říše divů, když už by jí trocha vzrůša opravdu přišla vhod? Samozřejmě že ne. K zrcadlu se pak přibližovala jedině ve chvíli, kdy si potřebovala vylepšit makeup. (Všechno, co opravdu potřebuju znát, jsem se naučil v mateřské školce: Jak to bylo dál)
Zdroj: https://cs.wikiquote.org/wiki/Robert_Fulghum
.

5
Jaroslava von der Zimmerfrei (neregistrovaný) 20.04.2018, 10:29:00
.
Petr Kulhánek - Věda za každodenními jevy

https://youtu.be/OKzS5vuidCc
.
Mrkající

4
xxx (neregistrovaný) 20.04.2018, 09:09:44
Text písně, o niž Lucifer doplnil příspěvek.
https://www.google.com/search?q=Lonely+hearts+Lyrics&ie=utf-8&oe=utf-8&client=firefox-b-ab

Stella
3
Stella 20.04.2018, 09:04:36
Astro, díky. Ty karbanátky v názvu nejsou náhodou, já jsem si vědoma směsi, kterou míchám dohromady.

Jinak má název také symbolizovat to, co je smysluplnější. A co dělám, když - viz text.
Jsem daleka toho vidět ve svých článcích víc než svého druhu vaření a vaření... Pokud to projde luciferským výdejním okénkem.
Uvažovala jsem, jestli nenazvat text výstižněji Smažit muškáty a sázet karbanátky.

Dnes se mi pod okny odehrává obzvlášť surový nájezd sekačkový. Nerozumím tomu - mají motory z vyřazených tanků, nebo se testují komponenty pro nový typ stíhaček?

Dobře děláš, že se dokážeš konkrétně za něco vzít tam, kde jiní mlčí. Usmívající se
Ale jinak: pokrok nezastavíš: viz první komentář!

2
Tahiti (neregistrovaný) 20.04.2018, 08:26:23

Milá Stello, díky za inspiraci a za tolik témat nahromadě. O rambajzu, který se odehrává u vás - na to bych mohla psát "ódy", nejsi v tom sama, tady je krásné prostředí, ale ryk takový, že někdy není slyšet v bytě vlastního slova. Zametací auta, popeláři, sanitky, policejní houkačky, psi, opilci, bezdomáči, motorkáři...škoda mluvit.


Ale rozhodla jsem se pod "nátlakem" tvého psaní, že zahájím boj proti "usazenstvu"na místní radnici a budu se bít za zdejší starochy. Je zde totiž úřadovna Úřadu práce, kam si lidi chodí
žádat o příspěvky od státu - na bydlení, na starost o nemocné členy rodiny, matky samoživitelky atp. A přístup k té úřadovně je tak
neschůdný, že lidi s berlí nebo s holí to mají jako vysokohorskou túru.
No nic. Nebudu se při krásném skoro letním ránu rozčilovat. Napíšu o tom někdy příště.
Díky. Usmívající se

mefi
1 2 Stella
mefi * 20.04.2018, 00:09:31
.
Pokrok nezastavíte...

https://youtu.be/IciHMRvS4Cg
.
Usmívající se



«   1    2     »