Neviditelný čert

Na přelomu května a června začíná vůbec nejlepší čas pro putování po českých a moravských krajích. Svěží zelená střídá žlutou, u trati se červená vlčí mák a matně se bělají bezinky. Doba školních výletů je tady. Z vesnice jsme jezdili do Prahy, kde jsme na vlastní oči mohli uvidět, o čem jsme se dosud jen učili: Hrad, Národní divadlo, pomalované domy! Ale zážitkem byla i samotná cesta úplně jinou krajinou, než byla naše a než všechny zestejněly.

Stella

A tak mě to každý rok zjara znovu a znovu láká vyrazit – kamkoli. Možná ale sklon k toulání máme někde uschovaný všichni. Nebo je to majetnická potřeba zhlédnout, přehlédnout, zkontrolovat své území? Vyprávěli nám o něm jako o vlasti. Vztah příslušnosti k národu v nás úplně přirozeně vytvořila klasika – od psaného textu (Němcová, Erben, Jirásek) přes obrazy od J. Mánesa, M. Alše, po Smetanovu hudbu… Přes city a hodně brzy se na to musí. Naroubované ideje jsou k ničemu.

Součástí takové výchovy bylo i to, že jsme na přísně organizovaných výletech zpívali lidové písně. (Úplně se stydím, když nenapíšu jen „lidovky“. Ale nenapíšu.) Ten zpěv byl svým způsobem také dobré preventivní opatření: kdo zpívá, neřve na celý autobus po spolužácích a neudělá se mu tak rychle nevolno z kodrcání po dlážděné silnici, protože kodrcání přestane vnímat.

Vzpomínka na nekonečnou řadu odzpívaných písniček mě přiměla sáhnout před letošním osobním školním výletem po Alšově Špalíčku. Zapůsobí na mě stejně jako tenkrát? Listuji Špalíčkem a nestačím se divit! Co všechno mi tehdy uniklo! Nebo jsem už tak otlučená a zcyničtělá, že dnes vnímám především Alšův humor a lechtivé dvojsmysly, ale nedojímám se nad loučením vojáka s milou? Ach není, tu není… Horo, horo vysoká jsi – stejně je to ale krása! Jenže jinde se ten chlap posmívá samotné smrti! Slovem i kresbou. Karikaturou komické smrtky nebo obrázkem šibenice, kterou umístí mezi nebe a peklo:

Když jsem šel do nebe,

stavil jsem se v pekle,

nejstarší Luciper

pek si tam erteple…

Mirotický kostelíčku… až tam budem odpočívat, budou o nás vrabci zpívat.

Ale než o nás budou vrabci krásně zpívat, kráčíme světem:

Když jsem šel, dnes tejden,

do Drahoslavic,

potkal jsem na cestě

sedmnáct babic.

Hej vy babice,

starý krabice!

Povězte, kde leží

Drahoslavice.

Rovnou sedmnáct (!) zralých žen oslovuje takhle neuctivě poutník v Alšově Špalíčku. Fr. Halas říká, že to není urážlivé. No nevím. Už středověká (i starověká) poezie stařenkám dvakrát nefandí. A jak se o nich vyjadřuje třeba Havlíčkův Perun, to víme všichni. Nemáme to, my zkušenější ženy, věru lehké… Je pravda, že mnohem víc místa než babicím (Kolíbala bába čerta na pařeze vrbovým… Náš tatíček nebožtíček, dej mu Pán Bůh království, on pomáhal starým pannám leckdys k ňáký radosti) se Aleš věnuje pannám a panenkám. Všechny bez výjimky jsou krásně urostlé a malíř je zvěčnil v okamžiku, kdy vyniklo jejich malebné gesto, jejich svůdný postoj: Co ten ptáček štěbetá.

Krásné ženy na obrazech Mikoláše Alše typově připomínají dívky na pozdějších akvarelech Karla Svolinského. Ženy, jak se říká, v rozpuku mládí. Ne náhodou bývá jejich obraz doprovázen motivy květů a poupat. Ale to se týká především knižních ilustrací na lidové motivy. Lidové, národní motivy jako požadavek doby – to platilo hodně dlouho, ale erotično u obou umělců převažuje. A je to v řádu věcí. Akty nebo jen lehce zahalené ženy, vždy v přírodě, od Josefa Mánesa po Švabinského, často pod vlasteneckou záminkou. Už dávno ne antické chladné postavy podle neživých modelů. Však také ty krásky, které umělcům stály modelem, nejednou osudově za živost či živočišnost umělce zaplatily. Ale ona také volba, před kterou pak život postavil třeba Josefa Mánesa, byla zlá. Marně pak hledal svou omamnou žlutou vlčí růži…

Mikoláš Aleš, Seifertův chudý malíř, vystřídal celkem třináct pražských adres. Divil by se, jak obdivované jsou dodneška domy, které vyzdobil, mezi nimi Rottův dům především. Doufejme, že v Praze nestrádal tolik, aby zapomněl na popěvek, k němuž vytvořil ilustraci:

Když jsem šel do Prahy pro jelita,

potkal jsem na cestě tajtrlíka.

(Když jsme u těch jelit. Kolikrát se na Alšově obrázku objeví také zelí nebo brambory!)

Mladému Alšovi byl oporou a inspirací jeho strýc, bývalý voják. Z jeho vyprávění pochází častý malířův motiv vojáka se šavličkou a především obrazy milovaných koní. Další Alšův příbuzný, Josef Váchal, také zvolil uměleckou cestu, ale úplně jinou. O jiném z příbuzných, vědci a lékaři Miroslavovi Mikuleckém, se nedávno diskutovalo na tomto blogu.

Jak souvisí jarní výlety s Alšovým Špalíčkem? Takto: jde o podvědomé hledání toho, co Alšovy (Mánesovy, Ladovy) obrázky zasely do dětské duše. Hledání české a moravské krajiny. Ve vlasteneckém duchu malíři idealizují představitele českého a moravského venkova a někdy vesničana oblékají i k těžké práci do lidového kroje. (Pořád lepší než rozmáchlé plachetky Slovanské epopeje…) S krojem, tím častým malířským motivem, se na Moravě člověk potká spíš, než s tím, co rádi používají jako zkratku filmaři: bodrého strýce s demižonem. Plnou úprkovskou barevnost předvádějí zdařile i zkomercionalizované slavnosti, např. jízda králů, původem nejspíš vůbec ne moravská…

A jsme u toho, že ne nejdřív Čechem či Moravanem jsme. Jakkoli se tak cítíme a nakonec – cítit se z důvodů sebezáchovných musíme. Podle mého názoru jsme Čechy nebo Moravany díky tradici a dědictví. Do té barevné a barvité směsice, kterou máme v sobě, na jihu Moravy přidali podstatný díl také Chorvati, u Alše:

Sedí, sedí Charvátek,

má červený kabátek

a na hlavě strup,

plné břicho krup.

(To je hádanka – snažte se!)

Dramatickému chorvatskému příběhu na Moravě se vícekrát věnovala také Česká televize.

A tím končím tento svůj dnešní patchwork, po návratu z výletu, na kterém jsme nezmokli, a s přáním, aby jako inspirace k dalšímu posloužily především uvedené odkazy. Vracím se z výletu do krajiny, v níž u Alše patří k sobě to i ono, na jednom obrázku zamilovaný pár i čuníci u korýtka:

U našeho chlíva

strnad sobě zpívá,

že z velkého milování

málokdy co bývá.

Zdroj: Aleš, M.: Špalíček národních písní a říkadel, Odeon, Praha 1985

28.05.2018, 00:00:00   Publikoval Luciferkomentářů: 27