Neviditelný čert

V pátek šestého července (na Husovy upáleniny) jsem vypustil věroučné filosofické rozjímání Spravedlnost a milosrdenství lásky. Moje původní myšlenka spočívala v tom, že zde překlopím lehce korigovanou úvahu od Veroniky K. Barátové a přidám pár svých poznámek. V průběhu jejich psaní mě napadlo, že na to naroubuji záležitost mimozemských civilizací. Chtěl jsem jen krátce nastínit jakousi souvztažnost. Jelikož se mimozemská tématika v posledních dnech během nočních meditací usadila v mé hlavě neodbytným způsobem a já si musel ulevit, krátký nástin se změnil v delší mudrování. V neděli, dva dny poté, jsem zcela náhodně navštívil knihkupectví Dobrovský na Andělu a hned na třetí pokus vytáhl z regálu knížku Stopařův průvodce Galaxií a věda od Michaela Hanlona, v jejíž první kapitole se existence mimozemských civilizací zevrubně probírá. Našel jsem v ní řadu myšlenek, které jsem v onom mudrování tak nějak spatra nastínil. Následující text je jakýmsi extraktem ze zmíněné kapitoly (která nese stejný název jako tento příspěvek), jejž jsem poněkud přeformuloval a doplnil z jiných zdrojů (Wikipedie) a z vlastní hlavy. Je to dost dlouhé, takže vás nebudu unavovat kaskádou svých závěrečných poznámek. Už bych se stejně jen opakoval a nic novějšího k tomu nemám.

Poznámka: Pokud vám název knížky připadá povědomý, tak vězte, že je až na drobný dodatek převzat z věhlasné pentalogie od Douglase Adamse. Autor se k ní často obrací a začíná s Vogony, mimozemšťany, kteří zničí planetu Zemi.

Lucifer

Naše galaxie (Mléčná dráha), která má průměrnou velikost, obsahuje 200 až 300 miliard hvězd. Počet galaxií v pozorovatelném vesmíru je odhadem asi 100 miliard, ve skutečnosti je jich ale nejméně desetkrát více, tedy přes jeden bilion. V červenci roku 2003 oznámili vědci na sjezdu Mezinárodního sdružení astronomů svůj poslední odhad počtu hvězd ve vesmíru na zhruba 10²². Počet hvězd ve viditelném vesmíru je podstatně vyšší než počet všech pískových zrn na všech plážích celé planety Země. A to je tento odhad téměř jistě ještě příliš skromný. Do úvahy bere pouze hvězdy v dosahu našich dalekohledů. Bezpochyby se dá předpokládat, že vesmír sahá ještě mnohem dál za tento obzor – sféru, jejíž průměr se odhaduje na 27 miliard světelných let.

Budeme-li prozatím předpokládat, že život si obvykle pro vývoj vybírá menší kamenné planety (což je opravdu jen dohad, který je často kritizován, viz dále), které jako ta naše obíhají středně veliké stálé hvězdy v dobře situovaných vzdálenostech, stále se tak našemu pohledu bude otvírat ohromné množství kosmických nemovitostí a pozemků. Všechna zrnka písku na všech plážích Floridy nebo třeba Kréty.

První exoplaneta (extrasolární planeta), tedy planeta, která obíhá kolem jiné hvězdy než kolem Slunce, byla objevena v roce 1988. Do 1. dubna 2018 bylo objeveno 3 758 exoplanet. Podle dosavadních pozorování připadá v průměru na každou hvězdu nejméně jedna planeta, přičemž velké procento hvězd má více planet. Přibližně jedna z pěti hvězd podobných Slunci má planetu velikosti Země v obyvatelné zóně. Většina objevených exoplanet je obrovská – velikosti Jupitera a ještě větší. Vesmír je samozřejmě plný i menších planet, jen se nám hůře hledají.

Ve vesmíru se to tedy nejen hvězdami, ale patrně i planetami jen hemží. Mnohé z nich budou pro život příliš horké či chladné. Stále však zbývá obrovské množství planet – triliony, jako počet zrnek písku na Malibu –, které budou akorát. Dá se tudíž předpokládat vysoká pravděpodobnost existence mimozemských civilizací. Neexistuje však žádný důkaz či alespoň náznak, že tomu tak je. Tomuto zjevnému rozporu se říká Fermiho paradox (Kde tedy všichni jsou?)

Ve 20. letech minulého století astronomové zjistili, že mlhoviny, o kterých se domnívali, že to jsou plynová oblaka v rámci naší galaxie, jsou ve skutečnosti samostatné galaxie. V tomtéž desetiletí pak došli k závěru, že vesmír je stár miliardy let – tedy desetkrát víc, než se dosud soudilo. Ve vesmíru takové velikosti a stáří by se to mělo jen hemžit životem, částečně stejně inteligentním, jako jsme my. A část tohoto života přece musela vytvořit technologické civilizace staré miliony či dokonce miliardy let. Je nepředstavitelné, že by žádná z těchto supercivilizací nenašla vůli či prostředky ke zkoumání vesmíru. Jen v naší galaxii musejí být tisíce – možná desetitisíce či dokonce milion – takových hvězdných plavců. Takže kde jen mohou být?

Nezanedbatelný počet lidí se domnívá, že navzdory ohlušujícímu tichu vesmíru nám již mimozemšťané svou přítomnost najevo dali. Teorie UFO je vcelku populární odpovědí na Fermiho paradox. Smutné na ní je to, že prostě neobstojí. Ani jedno pozorování „létajících talířů“ neprošlo zkouškou seriózního zkoumání…

V roce 2003 napsal Stephen Webb, fyzik z britské Open university, úchvatnou knihu o padesáti možných řešeních Fermiho paradoxu. Poté, co se vypořádá s UFO, zkoumá další obvyklé podezřelé. Např. teorii galaktické karantény, neboli „scénář zoo“, podle níž nás nikdo nenavštívil proto, že jsme byli oštemplováni nějakým příkazem k ekologickému zachování. Pomyslíme-li však na všechny ty ztracené amazonské a guinejské kmeny, na veškeré úsilí vynakládané na to, abychom zamezili jejich kontaktu s Velkým bratrem a nemocemi, a jak často tato úsilí selhávají, je obtížné si představit galaxii hemžící se civilizacemi, které pravidla kosmické karantény dodržují donekonečna, ať jsou vymáhána sebepřísněji. A proč by nám spolu s tím i zatajovali svou existenci? Koneckonců my se přece před krysami a termity neskrýváme.

Několik řešení skýtá „hypotéza planetária“ – že vesmír je jen přeludem, který pro nás vytvořily inteligentní bytosti. Žádní mimozemšťané v něm nejsou prostě proto, že tato stvoření – museli bychom jim říkat bohové – do něj prostě žádné nevložila. Proč by však božská stvoření něco takového tropila? Protože mohou. Hypotéza je zajímavé, ale Webb ji odmítá z důvodu neověřitelnosti.

Dalším řešením Fermiho paradoxu je představa, že inteligentní život je odsouzen k zániku. Jakmile se citlivost spojí s technologií, mají to inteligentní hlavouni spočítané. Za posledních pár desetiletí jsme se několikrát ocitli jen krůček od toho, abychom sami ukončili vlastní civilizaci, ba dokonce druh, jak jsme se nadšeně vrhali do víru jaderné války. Že k ní nedošlo, je zásluhou spíše štěstí než rozumu, a stále ještě nemáme úplně vyhráno. Představa, že mimozemšťané se krátce poté, co rozbijí atom, pokaždé sami zničí, je však ponurá a nepřesvědčivá. Agrese příznačná pro lidské jednání nemůže být axiomatická pro všechny inteligentní druhy. Nebo snad může?

Pravděpodobnější je, že inteligentnímu životu se nakonec vždy podaří sestrojit svého následníka, umělou (strojovou) inteligenci, která obvykle vesmírná putování ve svém programu (v krvi) nemívá. Počítače s mozky planetárních rozměrů prostě nehnutě sedí a až do skonání světa se zaobírají monumentálními myšlenkami. Celá tato posedlost polétáváním skrze vesmír může být jen pubertálním poblázněním, z něhož všechny inteligentní druhy jednoduše vyrostou.

Komputerizovaní peciválové však nevzniknou, dokud jsou stroje našimi sluhy. Během tohoto období blaženosti bychom za pomoci pohonné technologie raketového typu celou Mléčnou dráhu zvládli prozkoumat za několik milionů let. Flotily automatických, samočinně se replikujících strojů bychom mohli vyslat jako předmostí na planetu, kterou by prozkoumaly, zaslaly by údaje zpátky na Zemi, a poté by z dostupných surovin vystavěly několik nových verzí sebe sama, a ty pak vyslaly na nové mise.

Další možností je, že vesmír se inteligentním životem jen hemží, že tento život je do seznamování celý žhavý, jen se k nám zatím nedostal. Vzdálenost mezi hvězdami je prostě ohromující. Tato vcelku jednoduchá hypotéza však vychází z našich současných vědeckých poznatků. Není vyloučeno, že nějaká starší civilizace na výrazně vyšší úrovni tento problém vyřešila způsobem, o němž se nám nezdá ani v hypotetických snech.

Nejoblíbenějším řešením Fermiho paradoxu je to, že žádný důkaz mimozemského života jsme dosud nespatřili, protože žádný není. Nebo že ho je velice málo – a je nám natolik ohromně vzdálený, že se s ním nikdy nesetkáme. Stephen Webb dochází k závěru, že žádní mimozemšťané nejsou. Vesmír je sice plný života, říká Webb, ale ne takového, který staví vesmírné lodě a radiové dalekohledy.

Geolog Peter Ward a astronom Donald Brownlee tvrdí, že Země je naprosto výjimečná planeta. V knize Vzácná Země píší, že na Zemi došlo k téměř jedinečné shodě okolností, které po dlouhatánské době umožnily vývoj vysoce inteligentních forem života, které se mohou zaobírat něčím takovým jako mimozemskými civilizacemi a mezihvězdným cestováním.

Země vznikla u hvězdy bohaté na prvky s jádrem těžším než vodík či helium, která se nalézá v bezpečné a stálé galaktické oblasti, daleko od všech loupeživých černých děr, a v části vesmíru dostatečně prázdné na to, aby se Zemi vyhnuly nejhorší důsledky místních supernov. Některé části nejen naší galaxie neobsahují žádné hvězdné soustavy prospěšné vzniku života. Obyvatelnou zónu mléčné dráhy tvoří úzký kruh hvězd široký přibližně 1200 světelných let. Tato oblast má za sebou dlouhodobou historii tvoření hvězd z recyklátů hmoty z dřívějších hvězd. V masivní hvězdě se po vyčerpání podstatné části zásob paliva pro fúzi začínají tvořit těžší prvky. Za jistých okolností se tato hvězda promění v supernovu, která exploduje a většina nebo všechna její hmota je rozmetána do širokého okolí, včetně těžších prvků užitečných pro stavbu planet a vznik života.

Naše Slunce je osamocenou hvězdou na vodíkový pohon, dostatečně stálou na to, aby existovalo přes osm miliard let. Země je dost velká, aby si udržela atmosféru, a dost malá, aby se zbavovala většiny svého původního vodíku. Má dostatek povrchové vody, aby tvořila oceány a podporovala vodní biochemii, a co je nejdůležitější, aby umožňovala tektoniku litosférických desek, což včetně eroze ustaluje podnebí. Zároveň však nemá příliš moc vody, aby byla pokryta jediným oceánem. Zbývá ještě dost souše v podobě kontinentů. Život patrně vznikl v oceánech, ale kdyby se nedostal na pevninu, jeho vývoj by ustrnul. Delfíni sice mohou být inteligentní, ale bude pro ně jistě obtížné – třeba snad ne nemožné – dostat se do vesmíru, aniž by byli schopni zacházet s francouzským klíčem (i když superinteligentní chobotnice by to třeba zvládla).

Pak jsou tady ještě mocní brankáři, Jupiter a Saturn, díky jejichž šikovným gravitačním zákrokům Zemi relativně zřídkakdy zasáhly komety či obří meteority. Pokud by Zemi zasahovaly častěji, pak by se život nikdy nevyvinul za mikrobní stadium. Jelikož se zvířata a suchozemské rostliny vyvinuly již před 600 miliony let, nedošlo u žádného dopadu meteoritu či komety k tomu, že by zneplodnil biosféru. Existují důkazy, že věk dinosaurů před 66 miliony let náhle skončil v důsledku dopadu asteroidu na pobřeží dnešního Mexika. Ale dokonce ani takováto pohroma nemohla pranic změnit na nadvládě života nad touto planetou.

A pak je tady ještě Měsíc. Luna, naše družice, je mezi planetami zemského druhu v naší Sluneční soustavě naprostou vzácností. Přitažlivý tah Měsíce ustaluje zemské otáčení – bez něj by nám spolu s tím, jak se Země kodrcá kolem Slunce, podnebí nebezpečně kolísalo od dob ledových po doby žhnoucí a horoucí.

I přes všechno výše napsané se jen v naší sluneční soustavě nachází několik míst, kde se mohla vyvinout alespoň jednoduchá biota. Předpokládá se, že na Měsíci by se mohly vyskytovat bakterie množící se ve vlhkých podzemních prostorách. Jupiterův měsíc Europa pokrývá pětadvacetikilometrová vrstva vodního ledu, o které se domníváme, že ukrývá obří oceán solanky. Tento oceán, který objevila sonda Galileo koncem 90. let minulého století, je jedním z nejlepších nám známých kandidátů na mimozemský život. Anebo Saturnův měsíc Titan, jehož povrch o rozloze planety vypadá jako směsice vodního ledu a uhlovodíkových moří, řek a jezer. Jeho atmosféru tvoří hluboce zmrazená obdoba té zemské z doby před čtyřmi miliardami let, plná složitých organických sloučenin. Je dosti nepravděpodobné, že by se to v Titanových předpokládaných jezerech či mořích hemžilo potvorami metabolizujícími na metanu, ale vyloučit to nelze

I tak však náš šovinismus ohledně života, jak ho nazval Carl Sagan, pokračuje dál, jako by se nechumelilo. Mnozí sci-fi spisovatelé předpokládají, že mimozemšťané budou vypadat jako my. Anebo představa, že inteligentní život se nutně musí vyvíjet na povrchu planet. Carl Sagan se domníval, že život včetně inteligentního můžeme nalézt i uvnitř planet. Fyzik Fred Adams z Michiganské univerzity přišel s ještě šílenějším nápadem. Totiž že ve vzdálené budoucnosti vesmíru mohou formy života vzniknout i na shlucích černých děr, temné hmoty a uskupení zvláštních kvant. „Život“ může být mizivě vzácný, anebo všude přítomný.

Nestačí nám ani předpoklad, že život bude vypadat jako my a žít tak, jak se líbí nám, navíc se domníváme, že jako my bude i komunikovat - pomocí radiových či jim podobných signálů. Někteří vědci však soudí, že bychom měli hledat jinde. Nejzvláštnější domněnka tohoto kalibru pochází od astrofyzika Paula Daviese. V roce 2003 zveřejnil v časopise New Scientist hypotézu, že mimozemšťané mohli zanechat stopy v proudu dat, kterým je naše genetická informace. Fyzik Charles Townes z Berkeley přišel s prozaičtější myšlenkou. Domnívá se, že mimozemšťané mohou k přenosu zpráv do vesmíru užívat lasery emitující koherentní a monochromatické elektromagnetické záření s vlnovou délkou mnohem kratší než má viditelné světlo.

Bylo by věru prapodivné, kdyby život na Zemi byl něčím jedinečným. Hypotéza Vzácné Země mimozemšťany nevylučuje úplně, jen ty inteligentní. Galaxie se klidně může slizovitými plísněmi, bakteriemi, křovisky a tu a tam i treskami jen hemžit. Samotná představa o jedinečnosti Země v tom obrovitánském vesmíru, o němž víme stále ještě velmi málo, je, i přes všechny snesené argumenty, pozemsky šovinistická. Sagan se domníval, že jen v naší galaxii se může nacházet až milion inteligentních civilizací užívajících někdy i nám dosud neobjevené technologie. Ward a Browlee toto číslo přiblížili až k jedničce. Pravda bude nejspíš někde uprostřed mezi těmito mantinely.

Zdroj: Michael Hanlon, Stopařův průvodce Galaxií a věda, MatfyzPress, nakladatelství Matematicko-fyzikální fakulty Univerzity Karlovy, Praha 2016 (The Science of the Hitchhiker’s Guide to the Galaxy, 2005)

13.07.2018, 00:02:39   Publikoval Luciferkomentářů: 56