Neviditelný čert

Po dlouhá léta ba skoro až desetiletí jsem byl pyšný na to, že mám skvělý pozorovací talent, který jsem neustále vypilovával. Nemyslím tím, že bych se paranoicky neustále rozhlížel na všechny strany, co se kolem mne šustne. Ten monitoring běží tak nějak na pozadí, ačkoli občas zbystřím pozornost, někdy pod vlivem podnětu z podvědomí, někdy ale též cílevědomě, jelikož se potřebuji zorientovat. V podstatě to není nic mimořádného, každý mentálně vyspělý jedinec, jemuž realita neuniká, takto jedná. Troufám si nicméně tvrdit, že drtivá většina těchto jedinců zdaleka nedosahuje tak vysokého stupně pozorovatelské citlivosti jako já. A k tomu ještě patří bleskurychlá analýza a vyhodnocení povětšinou podvědomě zaznamenaných neobvyklých úkazů, procesů či předmětů.

Lucifer

Možná díky těmto pozorovacím schopnostem se často setkávám s jevem, jemuž se říká synchronicita, tj. podivuhodná koincidence příčinně nevysvětlitelného původu. Jako ilustrativní ukázku zde předkládám můj nečerstvější zážitek, jenž by se dal při troše benevolence do synchronicitního šuplíku napasovat:

Asi půl dne před sepsáním tohoto příspěvku jsem konal drobné úklidové práce. Když jsem třídil pár kusů odpadu do příslušných pytlů (papír, plast a zbytková směs), zaznamenal jsem v papírovém pytli (vlastně v papírové nákupní tašce z Alberta) prázdnou krabičku od klasické náplasti v podobě roličky. Evidentně ji tam odhodil můj mladší syn. Bylo mi vcelku jedno, k čemu zbytek náplasti potřeboval, jedno mi však nebylo, zda ještě máme v zásobě nějakou náplast. Šel jsem to tedy zkontrolovat, jelikož náplast se mi občas hodí. Výsledek kontroly byl pozitivní, takže nákup náplasti do zásoby až tolik nespěchal.

Asi hodinu poté jsem si ke svačině otevřel kelímek ochucené mléčné rýže (Riso). Když jsem z kelímku sundával kovovou folii, na okraji kelímku zůstal přilepený její proužek. Nepřečníval ven ani dovnitř kelímku, přesně kopíroval jeho zahnutý okraj. Strhnout ho prsty se mi nedařilo, a tak jsem se na to vykašlal a začal svačit obsah kelímku. Napadlo mě přitom, že tenhle kousek folie tam snad někdo přilepil vteřinovým lepidlem. Po ukončení svačinové procedury jsem šel s kelímkem ke dřezu, abych ho tam opláchl. Jak jsem tak pod proudem vody kroužil prsty levé ruky uvnitř kelímku, pocítil jsem náhle řezavou bolest na bříšku prsteníčku. Ten zbytkový proužek krycí kovové folie sice nijak viditelně nepřečníval dovnitř kelímku, jenže asi milimetr tam přece jenom dosáhl. A ten milimetrový přesah mi udělal zářez do prsteníčku.

Zranění bylo samozřejmě naprosto podružné a žádné obavy o svůj zdravotní stav jsem nepociťoval. Problém byl akorát v tom, že asi centimetrový zářez odmítal ukončit sice drobounkou, ale přece jenom otravnou produkci krve. Použil jsem peroxid vodíku a pak se zdroj krve pokoušel vysušit papírovým kapesníkem, který jsem si nějakou dobu přidržoval na prostředníčku ostatními prsty. Když příliš zčervenal, vytáhl jsem další papírový kapesník. Když došlo na třetí, došla mi trpělivost, zašel jsem si pro náplast a celý vrcholek prostředníčku s její pomocí důkladně olepil.

Zpět k pozorovatelskému tématu.

Můj periferní zrak a nejspíš i některé další smysly neustále zaznamenávají pohyb lidí v mém blízkém okolí. Tenhle radarový systém se postupně vyvinul především proto, že mnozí lidé se dnes pohybují částečně odpojeni od reality a koukají třeba do mobilu nebo někam do sebe. Jejich podvědomí tak nějak ještě funguje, ale přes jakýsi filtr. Někdy se mi stává, že můj „radar“ zaznamená jedince, který se pohybuje přímo proti mně. Víceméně podvědomě začnu korigovat směr své cesty. Povětšinou ta korekce stačí, ale někdy se stane, že když už to vypadá dobře, jedinec se zase nasměruje proti mně. Protože mě nebaví kličkovat, tak aby nedošlo ke srážce, vypracoval jsem obrannou metodu, které říkám Sloup.

Metoda Sloup spočívá v tom, že se zastavím, veškeré své pohyby nechám kompletně zamrznout a transformuji se do bytelného kamenného či kovového sloupu. Pokud podvědomí ke mně blížícího se a do mobilu čumícího člověka zaznamená možnou srážku s jiným lidským jedincem, nespustí žádný alarm, jelikož předpokládá, že ten jedinec, obzvláště když nečumí do mobilu, se nakonec vyhne sám. Pevný sloup ale ne. V tom případě nezbývá než alarm spustit. Zatím to vždycky zafungovalo.

Až donedávna jsem byl se svým pozorovacím talentem nadmíru spokojený a dával jsem si na něm nesmírně záležet. Pak mi ale začalo hlodat v mysli, jestli jsem se přehnanou pozorovatelskou citlivostí nezačal poněkud zotročovat. Je opravdu nutné, abych měl všechno kolem sebe neustále v radaru za účelem neustálé korekce? Pozorovat natožpak vědomě přírodní či architektonické krásy a objevovat mezi nimi roztodivné souvislosti je v pořádku. Ale adaptovat se na kdejakou prkotinu a vlastně už nedělat skoro nic jiného?

Kupříkladu když chodím nakupovat do obchodního centra (OC) Galerie Butovice a projdu obytným vnitroblokem, jen pár desítek metrů se přede mnou začne rýsovat velká křižovatka, za níž mě čeká Galerie. Na té křižovatce, kde se stýkají ulice Jeremiášova, Bucharova, Řeporyjská a Radlická, je poměrně čilá dopravní aktivita a všechno včetně přechodů pro chodce je řízeno semafory. Mimochodem, na druhém konci Radlické je též OC – Nový Smíchov. Když se ke křižovatce blížím, už zdáli sleduji, co se děje na semaforech, a svůj pohyb koriguji tak, abych k přechodu pro chodce dorazil krátce předtím, než tam padne zelená. Kdybych tak nečinil, mohl bych tam dorazit krátce poté, co tam mohla padnout zelená, ale nikdo se nenašel, aby včas zmáčknul čudlík na semaforu. Musel bych tam tudíž několik minut stát jako solný sloup a čekat na další kolo. Něco podobného se odehrává, když na tu křižovatku mířím z druhé strany. Těsně před ní mám v cestě prudké schody, a když vidím, že brzy na přechodu padne zelená, tak se do nich sápu ověšen nákupem.

A teď mi začalo vrtat hlavou, jaký smysl či přínos pro mne tahle přesná orientace v prostoru a čase vlastně má. Cítím se být perfektně zakořeněný v realitě, ale není tohle zakořenění nadbytečné a v podstatě nesmyslné, otravné, sebezničující? Došel jsem k závěru, že je. Moje pozorovatelská přecitlivělost se přeměnila v pozorovatelskou paranoiu. Pochopil jsem, že se musím z toho začít léčit.

Není jednoduché zápolit se svými hluboce zabudovanými zvyklostmi. Jedním z hlavních nástrojů mého léčitelství je naučit se bezbřehé trpělivosti. Sám se sebou. Když kráčím k oné křižovatce, neustále si sugeruji: Nevšímej si těch podružných efektů! Kráčej v klidu, a když dokráčíš těsně poté, co na semaforu mohla padnout zelená, klidně se zastav a přemýšlej o něčem jiném. Těch pár minut ti chybět nebude. Můžeš se totiž věnovat mnohem plodnějším úvahám, kterým by ses koneckonců věnoval, kdybys s nákupem přišel domů o pár minut dříve. Nic ti neuteče. Jen ty můžeš utéct sám před sebou.

15.01.2019, 00:00:10   Publikoval Luciferkomentářů: 19