Synchronicita v moderním pojetí

rubrika: Filosofický koutek


Pojem synchronicita zavedl švýcarský lékař a psychoterapeut Carl Gustav Jung pro podivuhodné koincidence, jimž přisuzoval akauzální původ. Stručně a jednoduše řečeno, domníval se, že tento druh koincidencí nemá žádnou příčinnou souvislost. Jak sám prohlásil, vkročil na velmi tenký led a svou profesionální pověst dal všanc, jelikož tento zcela zjevný fenomén opomenout nemohl. Na téma synchronicity jsem zde publikoval již celou řadu článků. Kupříkladu Synchronicita, Danosti lidského života či To nemůže být náhoda, přičemž v posledně jmenovaném najdete další odkazy. Už je to nějakých pár měsíců, co se mi do rukou dostala knížka od Deike Beggové, která se zabývá moderním pojetí synchronicity, jíž ovšem vyvozuje především ze svých zážitků. Ačkoli ne se vším, co je v ní napsáno, souzním, obsahuje celou řadu zajímavých postřehů. Tento příspěvek však nic z toho obsahovat nebude, jelikož jsem došel závěru, že nejdříve je třeba předložit výňatky z tak trochu kritické redakční poznámky autorů českého vydání, která je uvedená na jeho konci. Načež pak nastíním, co si o tom myslím sám.

 

Lucifer


Redakce českého vydání hned na úvod své poznámky deklaruje, že „stejně jako mnozí jiní současní autoři se také Deike Beggová často odvolává na Jungovu autoritu a jeho pojetí synchronicity, od kterého se však vzápětí – někdy až úsměvným způsobem – odchyluje“. Nejdříve je třeba říct, že Beggová je astroložkou, k čemuž se dopracovala díky svým předchozím synchronistickým zkušenostem. Astrologii považuji do značné míry za pavědeckou disciplínu, která však může být zcela vážně a poctivě provozována a dokonce se jí občas nedá upřít i jistá souvztažnost s realitou. Možná i proto se redakční tým zdvořilým způsobem ošklíbal. Na druhou stranu Carl Gustav Jung nepochyboval o telekinezi, což zase přijde někdy až úsměvné mi. K Jungovým nejen telekinetickým, ale především akauzálně synchronistickým představám se vyjádřím ve své redakční poznámce na konci.

 

Zde jsou lehce poupravené výňatky z redakční poznámky českého překladu, jež cituje několik zdrojů jak přímo od C. G. Junga, tak i od jiných jemu věnovaných:

 

Všechny synchronistické fenomény se dají roztřídit do tří kategorií:

  1. Koincidence psychického stavu pozorovatele se současnou objektivní vnější událostí, která odpovídá psychickému stavu nebo obsahu, přičemž mezi psychickým stavem a vnější událostí není patrná kauzální souvislost a není myslitelná ani s ohledem na už konstatovanou psychickou relativizaci prostoru a času.
  2. Koincidence psychického stavu s odpovídající (více nebo méně současnou) vnější událostí, která se však odehrává mimo dosah vnímání pozorovatele, je tedy vzdálená v prostoru a dá se ověřit teprve dodatečně.
  3. Koincidence psychického stavu s odpovídající, dosud neexistující, budoucí, a tedy časově vzdálenou událostí, kterou lze rovněž verifikovat teprve dodatečně.

 

Ve druhém a třetím případě nejsou ještě koincidující události v dosahu vnímání pozorovatele, nýbrž jsou natolik předjímány v čase, že se dají verifikovat až dodatečně. Z tohoto důvodu označuji takové události jako synchronistické, což by se nemělo zaměňovat se synchronním.

 

Jedná se o zvláštní parapsychologické jevy, které nelze vysvětlit jako kauzálně podmíněné jevy a které představují jakousi relativizaci času a prostoru. Existuje faktor, který přemosťuje zdánlivě nesouměřitelnost těla a psýché tím, že poskytuje hmotě určitou „psychickou“ schopnost a psýché určitou „hmotnost“, díky nimž může jedno na druhé působit. Tento předpoklad platí přirozeně jen tehdy, přikládáme-li psýché existenci samu o sobě, což odporuje běžnému materialistickému názoru. Ten ovšem nemůže vysvětlit, jak by měla z chemických přeměn vzniknout psýché. Obě pojetí – jak materialistické, tak spiritualistické – jsou metafyzické předsudky. Zkušenosti lépe odpovídá předpoklad, že živá hmota má psychický aspekt a psýché má fyzický aspekt.

 

Hypotézu psychického aspektu je třeba rozšířit za oblast biochemických procesů na hmotu vůbec. V tomto případě by bytí spočívalo na nějakém dosud nepoznaném základě, který má zároveň materiální i psychické vlastnosti. S ohledem na moderní fyzikální způsob myšlení by tento předpoklad narážel na menší odpor než dříve. Tím by také zanikla pochybná hypotéza psychofyzického paralelismu a byla by dána příležitost ke konstrukci nového modelu světa, který se blíží ideji jednoho světa (unus mundus). Tím by se „akauzální“ vzájemné vztahy psychických procesů a na nich nezávislých fyzických procesů – tj. synchronistické fenomény včetně psychokineze – dostaly do oblasti toho, co je pochopitelné, neboť každá hmotná událost by zahrnovala eo ipso událost psychickou a naopak.

 

Běžné nedorozumění ve vztahu k synchronicitě, a tudíž běžná, ale mylná kritika tkví v tom, že synchronicita je ekvivalentní principu magického činitele, tj. že vnější jevy prožívané jako smysluplné koincidence byly jaksi způsobeny vnitřními, právě probíhajícími psychickými procesy. Tento omyl směšuje to, na čem Jung trval jako na akauzálním spojujícím principu s typicky kauzální spojitostí. Jestliže v určitém momentě myslím na nějakého jedince a ten pak významně a tajuplně zavolá a já nazvu tuto koincidenci synchronistickou, nechci tím říci, že moje myšlenky byly příčinou telefonického rozhovoru. Nazvat tuto koincidenci synchronistickou ve smyslu Jungovy definice znamená chápat ji jako potenciálně důležitou indikaci psychologické spojitosti v jejím významu pro mne. Spojitost v synchronistickém významu je subjektivní na úrovni osobního, emocionálního významu koincidence, kdy se vnitřní stav setkává s vnějším jevem obzvláště mocným a proměňujícím způsobem. Jung soudil, že citová kvalita produkovaná synchronistickou událostí a psychická energie, kterou evokuje, pramení v kolektivním nevědomí.

 

Zdroj: Deike Begg(ová): Synchronicita – Moderní pojetí

 

Luciferova redakční poznámka:

 

Fascinuje mě, jak se ve svých úvahách dokážou i slovutní filosofové moderního věku zamotat jako zdrogovaný pavouk do vlastní pavučiny. Pročetl jsem některé odkazy na dílo C. G. Junga týkající se synchronicity a včetně výše zmíněného musím říci, že jsem zcela nepochopil, jestli Jung tu akauzálnost synchronistických událostí myslí vážně, anebo jen jako naši dosavadní mentální „nedoslýchavost“. Působí to dojmem, že hraje na obě strany, aby své pracně vybudované odborné renomé až tak nepošpinil.

 

Nejdříve bych uchopil do svých poznámkových rukou Occamovou břitvu. Není vždy spolehlivá, ale vždy je dobrou počáteční sondou. Všechny živé bytosti vysílají vědomě či podvědomě svým mozkem či jakoukoli jinou nervovou soustavou svým způsobem modulovaný elektromagnetický signál. V obecnějším slova smyslu to můžeme vztáhnout i na rostliny a ještě obecněji na cokoli neživé. Vše existuje v neustálé elektromagnetické interakci se vším vůkol a vše si z toho vybírá to, co je mu příhodné. Uznávám, že k pochopení jevů, jako je třeba synchronicita, může existovat ještě nějaká jiná forma interakce, ale Occamova břitva omezující to pouze na elektromagnetickou interakci mi k objasnění spousty synchronistických jevů bohapustě stačí.

 

Započnu telekinezí, k níž zhlížel opatrný Jung jako k hotové věci. Po světě se potulovala a stále ještě potuluje celá řada nejrůznějších iluzionistů, kteří dokážou svým soustředěným pohledem pohybovat třeba lžičkou či přímo celým vlakem. V dnešní době se už v zákulisí netají tím, že jde o profesionálně provedené optické a jinak provedené klamy. Mozek jistých jedinců dokáže vyzařovat velmi silné a usměrněné elektromagnetické vlny. Tímto mohou ovlivnit leccos a leckoho. Ale aby dokázali pohnout hmotnějším tělesem? Tolik energie k dispozici nemají. Možná pohnout drobným smítkem, což může znamenat značné mozkové vyčerpání až třeba k úplné anihilaci. Co ale vyjma ovlivnění mozků jiných jedinců mohou, jsou třeba optické vizualizace. K tomu není zapotřebí až tak mnoho energie.

 

A teď k té akauzalitě synchronistických jevů. Domnívám se, že kromě zcela náhodných koincidencí nejsou žádné z nich zcela akauzální. Vše má svoji příčinu a následek. Třeba výše zmíněný příklad, že na někoho začneme myslet a on nám najednou zavolá. Může to být zcela náhodná koincidence, ale v případě, že nám ten člověk už hodně dlouho nezavolal, je její náhodnost téměř mizivá. Kauzalita spočívá v tom, že dotyčný byl s námi dříve v nějakém silném osobním spojení, v jeho podvědomí jsou uloženy moduly signálů našeho mozku a náš aktuální signál byl jím detekován. Ne vždy dojde k odezvě. Dotyčný se na to může z těch či oněch důvodů vykašlat. Někdy však ano a my máme pocit, že nastal kauzálně nevysvětlitelný mimosmyslový kontakt, jenž by Jung a jeho následovníci zařadili k akauzálním synchronicitám.

 

Dalším případem je situace, kdy zaznamenáme nějaký jev a následně si všímáme, že se kolem objevuje celá řada jevů, jež obsahují nějaký pro nás náhle velmi zajímavý společný faktor, ačkoli se tyto jevy zdají být zcela akauzální. Nejsou. Ovšem ta kauzalita probíhá uzavřeně v našem mozku. Jde o jevy, jejichž pravděpodobnost není až tak náhodná, ale až dosud je naše podvědomí filtrovalo jako pro nás naprosto nezajímavé.

 

Ano, naše podvědomí vnímá veškeré signály z okolí. Kdyby vědomí předávalo k posouzení všechny, asi bychom se urychleně zbláznili. Podvědomí si vede databázi všech vjemů a ke každému má přiřazenou jakousi prioritu na základě databáze zájmů a zkušeností vědomí. U narůstajícího počtu jedinců současné mentálně degenerující konzumní civilizace je tato souvztažnost silně narušena, takže kromě manipulativních pokynů svých loutkovodičů nevnímají nejen své podvědomí, ale vůbec nic jiného z okolní reality.

 

A pak jsou ještě jevy, jejichž pravděpodobnost je skutečně téměř mizivá, a ty přijdou náhle, nečekaně a zdánlivě bez kauzality v celé sérii. Tady už je třeba zbystřit pozornost.


komentářů: 2         



Komentáře (2)


Vložení nového příspěvku
Jméno
E-mail  (není povinné)
Název  (není povinné)
Příspěvek 
PlačícíÚžasnýKřičícíMrkajícíNerozhodnýS vyplazeným jazykemPřekvapenýUsmívající seMlčícíJe na prachySmějící seLíbajícíNevinnýZamračenýŠlápnul vedleRozpačitýOspalýAhojZamilovaný
Kontrolní kód_   

« strana 1 »

Stella
2
Stella 03.10.2016, 22:19:37
Lucifere, Lucifere,pozor na stupňování synchronistických zážitků ve smyslu odstavce třetího od konce. Myslím, že tam jsi to dobře vystihl.
Jung byl o akauzalitě přesvědčen. Občas tedy blouznil vesele. Teď mám na mysli jeho obdiv k spiritistům a adoraci sexu - jednou jsem zde o tom psala.

Čtvrtý odstavec od konce uvádí autorův postřeh,
s nímž se dá jen souhlasit. Podobný názor na interakci se začíná nesměle objevovat.

Předposlední odstavec - nevyvíjejí někteří spíš snahu stát se kopiemi?

Události se dějí v sériích. Což je pozoruhodné.
Jedna druhou přitahuje?

Vodnář - když to podle NASA neplatí!
Nevinný

Lucifer
1
Lucifer * 03.10.2016, 18:43:14
Opomenul jsem zmínit, že Carl Gustav Jung upozornil na příchod věku Vodnáře, kdy nastávají dalekosáhlé změny v lidské duchovní sféře, včetně synchronistických jevů. Kdy tento věk nastal či snad teprve nastane, v tom se různé zdroje rozcházejí.

https://www.psychologiechaosu.cz/kvantove-vedomi/vek-vodnare/

https://www.horoskopy.cz/astroclanky/vek-vodnare-duchovni-vzestup-pro-cele-lidstvo

http://www.matrix-2001.cz/clanek-detail/2969-detail-clanku/

https://cs.wikipedia.org/wiki/New_Age#.C4.8Ctvrt.C3.BD_pil.C3.AD.C5.99_.E2.80.93_Znamen.C3.AD_Vodn.C3.A1.C5.99e_a_nov.C3.A9_n.C3.A1bo.C5.BEenstv.C3.AD

http://www.revueprostor.cz/index2.php?menu=archiv&aid=456&vid=60

https://www.jaroslavaurbanova.cz/amenius/nastal-vek-vodnare-je-cas-k-zamysleni/#

Jung si byl jistý, že už začal, mnozí se obracejí na rok 2012, kdy byl Neviditelný čert přemístěn do vlastního internetového domova. Myslím si, že Jung má pravdu, jelikož se domnívám, že jsem se do věku Vodnáře narodil. Ovšem rok 2012 považuji za jeho důležitý mezník. Kromě toho, že jsem se narodil ve znamení Vodnáře, již od samého počátku pociťuji neuvěřitelné mentální změny v blízkém i dalekosáhlém okolí. A k tomu všemu se mé synchronistické zážitky stupňují. Mrkající

«     1     »