Neviditelný čert

Být ideálním novinářem podle představy Egona Erwina Kische (1885-1948) znamená nic nehájit, nic neospravedlňovat, nezaujímat stanovisko. Pokud ale novinářem není naprostý cynik, musí se smířit s tím, že bude mít ke kischovskému ideálu daleko. Přitom Kisch rozhodně nebyl člověk bez názoru: bůhvíproč vstoupil do komunistických stran hned v několika zemích, roku 1939 pak musel jako Žid opustit Československou republiku a proslulé Tržiště senzací vydal roku 1942 v Mexiku. Za hranicemi se podílel na protihitlerovských protestech, zatímco několik jeho příbuzných skončilo v koncentráku. Vtírá se otázka, kudy by se ubírala Kischova novinářská cesta dlážděná maximální možnou objektivitou, kdyby nezemřel v březnu roku 1948, tedy záhy po slavném 25. únoru… Jako mladíček se z odstupu bavil situací v některých novinách: v Jablonci nad Nisou šéfredaktor místních novin z čiré lenosti otiskl dva dny po sobě stejný úvodník, s poukazem na to, že si jej čtenáři znovu vyžádali. Nebylo by to někdy lepší? A všimli bychom si toho vůbec?

Stella

Češi a Němci

„Ano, ano,“ řekla mi stará dáma, hroužíc se do vzpomínek, “Fric byl nadaný chlapec.“ Náhle její rysy zpřísněly: “Moh' docela dobře dodělat doktorát!“ … Z těchto slov mluvila celá německá Praha. Kdo neměl titul a nebyl boháč, nepatřil k ní.

Německá Praha! To byli téměř jenom velkoměšťáci, majitelé hnědouhelných dolů, správní radové báňských podniků a Škodových závodů, chmelaři, kteří jezdili sem tam mezi Žatcem a Amerikou, cukrovarníci, textilní baroni a majitelé papíren, stejně jako bankovní ředitelé: do jejich společnosti chodili profesoři, vyšší důstojníci a státní úředníci. Německý proletariát neexistoval. 25 000 Němců, to je jen pět procent celého pražského obyvatelstva, mělo dvě nádherná divadla, obrovskou koncertní síň, dvě vysoké školy, pět gymnázií a čtyři vyšší reálky, dva deníky, které vycházely ráno i večer, velké spolkové budovy a velmi čilý společenský život.

S půlmilionem Čechů města Prahy nepěstoval Němec žádné styky mimo styky obchodní. Nikdy si nezapálil cigáro zápalkou české Ústřední matice školské, stejně jako si Čech nezapálil zápalkou z krabičky německého Schulvereinu. Žádný Němec se nikdy neobjevil v české Měšťanské besedě, žádný Čech v německém Kasině. Dokonce i orchestrální koncerty byly výlučně jednojazyčné, výlučně jednojazyčné byly plovárny, sady, hřiště, většina restaurací, kaváren a obchodů. Promenádou Čechů byla „Ferdinandka“, promenádou Němců „Příkopy“.

V husitské době prosadily pražské kostely utrakvismus, tj. přijímání podobojí, teď však nebyly utrakvistické ani po jazykové stránce. Němci měli své kostely, kam chodili, a Češi také své.

Německá a česká univerzita, česká a německá technika si byly tak vzdálené, jako by jedna byla na severním a druhá na jižním pólu. Každá ze sto kateder měla svůj protějšek na druhé jazykové straně, ale nebylo ani jedné společné budovy, nebylo společné kliniky, společné laboratoře, společné hvězdárny (jedna zdědila astronomické přístroje Tychona de Brahe, druhá Jana Keplera), nebylo společné odborné knihovny ani společné márnice. Pro botanickou zahradu jedné univerzity objednali rostlinu z jihomořských ostrovů, kterou bylo možno vidět kvést v botanické zahradě druhé univerzity, kdyby tomu nebyla zabraňovala zeď.

Co každému Pražanu bylo samozřejmé a každému Nepražanu musilo připadat neuvěřitelné, zvláště uvážíme-li tehdejší význam divadelního života, byl fakt, že žádný český občan nechodil nikdy do německého divadla a naopak. Hrála-li v českém Národním divadle pohostinsky Comédie Francaise nebo Moskevské umělecké divadlo nebo zpíval slavný pěvec, nezmínil se německý tisk o tom ani slovem, a kritici, kteří denně házeli jako žongléři jmény Coquelina, Stanislavského nebo Šaljapina, nepřišli vůbec na myšlenku, aby se šli podívat na toto představení. A zase naopak se konala pohostinská vystoupení v Německém divadle ať souboru vídeňského Dvorního divadla, Adolfa Sonnenthala nebo Enrica Carusa, aniž to česká veřejnost brala na vědomí.

Aby tato přehrada mezi oběma národnostními ghetty nikdy nebyla překročena, byla na stráži na německé straně „Bohemie“ s plamenným mečem. Pokus několika německých a českých herců sejít se u jednoho stolu pranýřovala jako národní zradu, a stejně tak se zúčastnil tohoto pranýřování i tisk český.

Hned při nástupu do redakce mně přísně vštípili zlatá pravidla: ani jedno české slovo bez překladu, neboť nemůžeme předpokládat u našich čtenářů, že rozumějí česky. Uvede-li se, že byla provolána „sláva“, je nutno poznamenat v závorce, že běží o provolávání „Hoch“, při volání „hanba“ je nutno připsat, že je to „Nieder“. Často se vyskytující české ženské jméno Božena je u nás Theodora (uvedené ženy takto pojmenované se samy pak ani nepoznaly). Most na Podskalském nábřeží, který byl městskou radou na počest velkého Čecha nazván mostem Palackého, zůstává pro nás Podskalským mostem. Statisícová česká organizace „Sokol“ se jmenuje u nás „české turnerské sdružení Falke“.

… Intelektuální mládež odmítala také rejdy německých buršáků, kteří nosili stejnokroj s velkoněmeckými barvami, a zvláště jejich souboje a pitky. Buršáci byli buď „Dajčbémáci“ nebo „Sýdmeráci“ (pojem Sudeťák ještě neexistoval) a většinou přívrženci poslance Georga rytíře z Schönererů. … Ve volebních okrscích Schönererovy strany bujela nenávist k Čechům dávno předtím, než henleinovci začali hlásat, že československý stát potlačuje politicky sudetské Němce a pražští mocipáni je hospodářsky ničí. Tehdy neexistoval vůbec ještě československý stát a držitelé moci seděli ve Vídni a byli to Němci.

… Po prosincových bouřích v roce 1897… byl vyhlášen bojkot českých sportovních klubů… Tenhle bojkot trval čtvrť století až do konce světové války… Jen jediný německý klub se neúčastnil tohoto bojkotu, a to fotbalový klub „Sturm“, kde jsem hrál na levém křídle. Jednou jsme nastoupili k ligovému utkání se „Slávií“, která byl silnější, mnohem silnější než my. Rozhodli jsme se přerušit zápas, jakmile by se naskytl k tomu nějaký důvod. Započítali by nám sice zápas jako prohraný, ale postoupili bychom do závěrečného kola s menším počtem obdržených branek. Očekávaná příležitost se naskytla, když jsem se natáhl jak široký tak dlouhý, protože mi malý záložník „Slávie“ jménem Beneš nastavil nohu. Možná také, že mi nohu nenastavil. Fakt je, že odešel ihned ze hřiště, když jsme si na něho chtěli stěžovat, aby nedal záminku k odchodu nám, tah, který bohužel zase opakoval, když se stal prezidentem Československé republiky.

Přesto však, že mezi německým a českým tiskem zela nepřekonatelná propast, existovaly mezi nimi tajné spoje. Před budovou naší redakce mě oslovil jednou český poslanec, předseda českého zemského nalezince. Chtěl mi sdělit důležitou informaci, zachovám-li redakční tajemství. V osamělé vinárně mi ukázal seznam veřejných škol, kam se přidělovaly děti z nalezince. Byly to vesměs české školy. Podle toho se děti z německých oblastí Čech (třicet procent) odcizovaly své národnosti, byly poslovanšťovány. Předal jsem seznam naší politické redakci, která spustila pokřik. Český tisk hájil jednání českého nalezince. Také sám předseda nalezince odpověděl na „ničemný útok z německého tábora“ a otiskl výroční zprávu vídeňského zemského nalezince, z níž bylo zřejmé, že si vídeňský nalezinec počíná se slovanskými dětmi stejně…

… Já sám jsem politické články nepsal, národní třenice se mi nelíbily. Můj fotbalový klub „Sturm“, na nějž útočila „Bohemia“, nežli jsem vstoupil do redakce, co nejostřeji, hrál nadále s českými mužstvy. Žádal jsem vždycky česky telefonní spojení na úřednicích a s českými úředníky jsem telefonoval vždy z redakce v jejich jazyku. Moji kolegové reptali: „Jak se potom můžete dožadovat, aby se na úřadech mluvilo německy, když naši vlastní lidí mluví česky!“

Snad se čtenář zeptá, jak to, že si novinářský začátečník mohl dovolit takovéhle odchylky od stanoviska redakce… Ano, je tomu vskutku tak. Měl jsem výjimečné postavení a děkoval jsem za ně jen tomu, že jsem byl mlád. Redakce byla přestárlá, a staří pánové přenechávali otěže tomu, kdo za ně dělal.

Stella: A přitom už roku 1816 Jan Nepomuk Štěpánek předvedl tak jednoduché řešení odvěké nevraživosti…

Zdroj: Kisch, Egon, Ervín: Tržiště senzací, Nakladatelství politické literatury, Praha 1962

30.01.2019, 00:00:00   Publikoval Luciferkomentářů: 31