Neviditelný čert

Zpět k psychopatům z knížky bratrů Honzáků, z níž se zde naposledy probírala kreativita v souvislosti s patologickým lhaním. Řeč bude o jednom z historických psychopatů zmíněných ve druhém oddílu knížky, jehož převážnou část měl na starost František Honzák: Franz von Trenck byl nespoutaný živel s vysokou vzdělaností a tělesnou výškou. Kromě toho, že ovládal sedm jazyků a už od malička se jako pozorovatel účastnil vojenských tažení, měl ještě jednu vlastnost, která je charakteristická pro psychopaty – absenci prožitku strachu. Ta se projevovala nejen tím, že neustále přicházel do těžkých sporů, obzvláště s autoritami, ale také tím, že sestavil „soukromou armádu“ z tzv. pandurů, kteří vynikali neobyčejnou statečností a krutostí.

Lucifer

Jedno z historických klišé tvrdí, že po třicetileté válce nastal dlouhý, více než padesát let trvající mír, který skončil až s válkami o dědictví španělské. I když je pravdou, že většinu států třicetiletý konflikt vyčerpal, neplatí to o všech, zejména ne o Osmanské říši. Právě jí muselo habsburské soustátí záhy čelit, když roku 1683 Turci dokonce oblehli Vídeň. A sotva císař Josef I. spolkl hořkou pilulku ztrátou španělského trůnu, už tu byla nová válka s Vysokou Portou a za dvacet let další. A v této atmosféře vyrůstal Franz von Trenck, nejmladší ze tří synů císařského plukovníka von Trencka. Už jako malého ho otec, sídlící mj. v Levoči, brával s sebou na neklidnou hranici – prý byl jako sedmiletý u slavného dobytí Bělehradu. Pak ale dostalo přednost vzdělání: zprvu u jezuitů na gymnáziu v Uhrách, po vyloučení pro nekázeň studia dokončil v Chrovatsku.

Franz von Trenck byl nesporně velmi inteligentní muž, ovládal sedm jazyků, zvlášť si prý oblíbil anglickou literaturu, hrál dobře na housle a zpíval. Když dospěl, měřil 190 cm – na tehdejší dobu byl tedy obrem – a současníci se shodují na jeho hezké tváři a charismatu, ale jmenují i jiné vlastnosti pro psychopaty nezbytné: ohromující odvahu, výbojnost až divokost, snahu vyniknout, vznětlivost, nedisciplinovanost, odmítání autorit a i na tehdejší drsnou dobu neobvyklou krutost. Po vzoru otce se i s bratry dal na vojenské řemeslo a po výcviku ho roku 1727 jako praporčíka zařadili do pluku hraběte Pálffyho. Dva roky nato přešel do uherského pěšího pluku, kde se zamiloval a oženil přes protesty rodičů z obou stran s Josefou, dcerou podmaršálka von Tillera. V nejvyšší čas, protože pro souboje a výtržnosti musel roku 1731 armádu opustit.

Rodinné štěstí na něj nečekalo: první tři děti zemřely jako kojenci, čtvrté spolu s matkou po šesti letech na mor. Pak se už neoženil, ale o jeho sexuálním apetitu koluje tolik legend, že neoddělíme zrno od plev. Během manželství si na svém panství oblíbil doslova „lov“ na pytláky a lupiče, při nichž vyšla najevo jeho krutá povaha. Za násilnosti dostal nakonec pokutu, a když odmítl platit, za urážku soudu skončil ve vězení. Odtud ho vykoupil švagr, ale na kariéru v císařské armádě, a to i pro odmlouvání velitelům, mohl zapomenout. A neuspěl, ani když po vypuknutí nové války s Turky nabídl roku 1737, že postaví vlastní pluk. Odešel pak roku 1738 do Ruska, kde vstoupil do carevniny armády. Ovšem i zde si záhy zadělal na malér, ne snad proto, že ho viděli víc ve veřejných domech než u pluku, ale porval se s nadřízeným a urazil jeho choť. Nejprve ortel zněl těžký žalář (prý byl přikován okovy ke zdi), pak dokonce trest smrti – změněný (údajně těsně před popravou) ve vyhnanství na Sibiři. Nakonec ho ale na maršálovu přímluvu roku 1740 jen vykázali ze země.

Franz von Trenck se vrátil na otcovské statky a znovu pořádal hony na tuláky a lapky, když mu náhle osud nabídl nevídanou šanci. Umírá císař Karel VI. A na trůn nastupuje mladičká Marie Terezie, na jejíž državy se vzdor pragmatické sankci sesypali jako na snadnou kořist sousedé i starý rival Francie. Začaly války o tzv. dědictví rakouské: ze severu Prusové obsadili Slezsko a Kladsko, do Čech vtrhli Bavoři a Francouzi, zatímco Sasové měli zálusk na Moravu. A erární kasa ve Vídni zela prázdnotou, takže baronovu nabídku, že za své postaví pluk pandurů, padla nyní na úrodnou půdu.

27. února 1741 dostal Franz von Trenck patent a 1. dubna vyrazil směr Slezsko. Jeho vojáci, kteří nebojovali v žoldu, ale dělili se o dobytou kořist, si počínali úspěšně, když stejně jako velitel vynikali statečností, ba krutostí. I způsob boje volil baron – zvyklý na potyčky hraničářů s Turky – na poměry tehdejších armád bojujících v pevných liniích a blocích – velmi netradiční. Lze ho připodobnit k partyzánské taktice: nenadálé výpady a bleskový ústup, přepadávání kurýrů vezoucích zprávy i kolon se zásobami, plenění v týlu atd. Uměl využít i psychologických prvků: strach budila už cizokrajně působící výstroj pandurů, zčásti podobná tureckým janičářům, na krku pak měli zvláštně uvázaný šátek a la Croata (po chorvatském způsobu), od čehož pochází naše slovo kravata. S pandury pochodovala i tehdy nezvyklá dvanáctičlenná „turecká“ kapela s kvílivými šalmaji, třískajícími činely a vířícími bubny, jež neděsila jen protivníky; však se dodnes říká „zahrát někomu bandurskou“.

Jednu velkou zásluhu ale nelze Trenckovi upřít – pro rakouské služby získal svého známého důstojníka z působení v Rusku, a to už záhy nad jiné proslulého a všeobecně oblíbeného vojevůdce Ernsta Gideona von Laudona. Ostatně ani Trenckovy úspěchy na bojišti nebyly malé, takže získal povolení panovnice, aby „soukromou armádu“ navýšil na dva a půl tisíce mužů. Jenže jak na jedné straně stoupala jeho hvězda u panovnice, spolu s tím rostla také arogance, bezohledné chování a hlavně hrabivost, což na druhé straně přispělo k tomu, že tábor jeho odpůrců ve dvorských kruzích i armádě rostl. A když se při bitvě s Prusy u Zárova (dnes Žďáru) dal svést lákavou kořistí a vesele plenil tábor samotného Fridricha II., zatímco švagr Marie Terezie byl zahnán na potupný útěk, míru trpělivosti dvora překročil. Nakonec ho sice uznali nevinným, ale jenom v tomto punktu. Další soud (prý s podplacenými svědky) mu už přičetl, že týrá nižší důstojníky, dopouští ze zpronevěr, plenění, netrestá pandury za znásilňování a další přehmaty. Baron se rozsudku odmítl podrobit a při odvolacím řízení pak inzultoval samotného předsedu vojenské rady.

Následoval arest. Odkud sice uprchl, byl však vypátrán, lapen a přivezen do Vídně a v prosinci 1746 odsouzen na smrt. Panovnice mu jeho služby nezapomněla, a tak mu trest při revizi procesu zmírnili v srpnu 1748 na doživotí. Ani na pověstném Špilberku (1748-1749) nemusel dlít jako ostatní odsouzenci v temných kasematech. Traduje se, že měl dvě světnice v obytné části, k ruce osobního sluhu a se zdejším velitelem trestnice pořádal opulentní obědy.

Krátce před smrtí prý předpověděl svůj brzký konec. Vypráví se, že pozřel nějakou látku, po níž měl vypadat jako mrtvý, ale ve skutečnosti měl jen na dlouho usnout. Z márnice už byl naplánován jeho další útěk. Jenže po požití toho neznámého utrejchu se neprobudil, stejně prý mu pro jistotu oddělili hlavu od těla, a dokonce ji prý později vyměnili. Na každý pád podle jeho vlastního přání tělo plukovníka Franze barona von Trencka spočívá v brněnské kapucínské kryptě jako svérázná „mumie“ ve skleněné rakvi. Ovšem legendy o něm, ale zejména o pandurech se zdají být nesmrtelné…

Zdroj: Radkin Honzák, František Honzák, Čas psychopatů, Galén, Praha 2018

02.02.2019, 00:00:00   Publikoval Luciferkomentářů: 14