Neviditelný čert

Milí studenti Univerzity pokročilých kočičích studií, dnešní přednáška, která volně navazuje na tu předchozí, se týká tří důležitých duševních schopností, jichž nedosáhnete monotónním biflováním nic neříkajících traktátů přestárlých akademiků, ale upřímným pohledem do kočičích očí: Pokuste se zmoudřet dříve, než bude pozdě; pozorujte svět kolem sebe bez zbytečných keců; suverénně si stůjte za svou přirozeností.

Lucifer

Kočka svým pozorným postojem a schopností vyslechnout vás jako mlčenlivý psycholog připomíná buddhistického kněze, starého mudrce. Nemrhá zbytečně energií a svět kolem sebe pozoruje bez znechucení. My lidé s přibývajícím věkem snad moudříme, zatímco kočky bez škol, bez knih, bez myslitelů, bez práce a bez hodnocení, dokonce i bez mnoha let a zkušeností mají jakýsi druh vrozené moudrosti. My máme před sebou křivolakou a navíc namáhavou životní dráhu, abychom se po šedesátce dokázali jednou posadit a s úsměvem pozorovat obzor – mít trochu odstup od lidí, od života, od událostí. Kočky to umí skoro už od narození. Jak máme uchopit a dosáhnout té nevyzpytatelné, téměř mystické moudrosti, kterou vyzařují?

Ona nám však tuto moudrost nabízí. Máte-li kočku, jistě jste už zažili okamžik, kdy, zatímco jste zmítáni pochybnostmi, myšlenky vám víří v hlavě a už nedovedete získat odstup, díváte se jí přímo do očí a ona vás také upřeně pozoruje, jako by ve vás četla. V hloubi duše cítíte, že ona na rozdíl od vás ví. Že ví, nebo že se dozvěděla…

Dívá se na vás blahosklonným pohledem, který vám vypráví pověst… Ten starý příběh o jednom čínském císaři, který shromáždil své největší mudrce a chtěl po nich, aby našli větu, která by odpovídala všem pocitům, všem situacím, ať dobrým nebo špatným, s nimiž se člověk může za života setkat… Mudrci o něco později navštívili císaře a sdělili mu tuto větu… To je poselství, které vám kočka předává svým pohledem, když jste ztracení, tu větu, která skrze kočku prochází všemi věky: „TOTO TAKÉ POMINE.“

Ano, i to nejlepší i to nejhorší pomine.

Možná někdy trávíme tak příliš mnoho času pobíháním sem a tam, až přestaneme vnímat podstatu existence. To nám možná sděluje kočka svou nehybností, svým pozorováním, svou blahosklonností: jsem tady, dávám na tebe pozor, bdím nad tebou, to také pomine…

Divoká kočka v přírodě nemňouká kromě období páření. To pak vříská chraplavým hlasem, aby odradila své soupeře. Když je ještě kotětem, mňouká, aby se prosadila, aby byla slyšet, ale jak pomalu měsíc po měsíci stárne, umlká. Jasné mňoukání, u dospělé kočky spíš ostré, je určeno jen člověku. Pokouší se s námi mluvit, ale my jí obvykle vůbec nerozumíme. Tak kočka většinou mlčí a vrací se ke svým myšlenkám, pozorováním, svému pohodlí.

My v dětství neustále brebentíme a kňouráme jako kotě, jakmile se naučíme používat rodnou řeč, mluvíme stále víc přiměřeně věku, a někdy i jen tak nazdařbůh! Náš sklon vyjadřovat se neustále ke všemu někdy zastíní nezbytný prvek naší spokojenosti: naučit se mlčet! Zatímco kočka se dostane do stavu vyzrálé dospělosti velmi rychle a stejně rychle se také naučí mlčet, nám to trvá mnohem déle a nezřídka se toho ani nedožijeme. I ve věku, kdy už dávno nejsme dětmi, dokážeme během chvilky namluvit spoustu blbostí! Někdy řekneme něco, co jsme říct nechtěli, ale už je pozdě, slova jsou vyřčena, aniž by prošla nějakým filtrem.

Naučit se mlčet znamená kontrolovat svou prchlivost, vyhnout se tomu, abychom všechno komentovali, a někdy to znamená zamyslet se a zvažovat své poznámky a uvědomit si různé pojmy… Znamená to také poslouchat, co říkají druzí, a nezabrat si pro sebe celou konverzaci… Znamená to nevnucovat svůj osobní názor jako absolutní a definitivní pravdu…

Žádné falešné svádění, žádná přetvářka, žádný nepřirozený styl, kočka si nikdy neobléká kostým, ani nijak speciálně nevystupuje, aby se vám přiblížila. Ať si přeje cokoliv, ať o cokoliv žádá, udělá to vždycky s respektem ke své osobě. Je upřímná, protože je to jednodušší! Proč by se vydávala za něco jiného, než je? Na co by jí to bylo?

A když to tak uděláme my, často z nedostatku sebedůvěry, k čemu nám to je? K ničemu. Sami sobě lžeme, lžeme i ostatním. A nejhorší je, že jsme přesvědčeni, že ten převlek, který jsme si na sebe vzali, abychom čelili nějaké situaci nebo určitému typu lidí, bude uvěřitelnější než to, čím ve své podstatě jsme. Naše přirozenost je projevem toho, čím jsme bez okolků a bez přetvářky. Umění zůstat přirozeným v každé situaci a přijmout zodpovědnost za to, co jsme, je nejlepším prostředkem, jak být oceněn a jak udělat dojem! Nikdy se nepodceňujte!

Dodatek kočičího Lucifera:

Ačkoli jsem v předchozích dílech kočičí učebnice několikrát naznačoval, že některé vlastnosti kočky mi byly dány už do vínku, kočičí moudrosti jsem se, stejně jako mnozí jiní lidé, dobíral pozvolna. Faktem je, že jsem už od raného mládí čerpal z nepřeberného množství moudrých knih, nicméně podstata těch myšlenek mi docházela až mnohem později, když jsem se k těm knížkám vracel. V tomto směru tedy s kočkami soupeřit nemohu, ale v poslední době se zdá, že ona chvíle se už blíží.

Pokud jde o nadměrnou výřečnost, musím zahanbeně přiznat, že jsem k tomu měl téměř celý dosavadní život nezanedbatelný sklon. Ne vždy. Byly okamžiky, kdy, náhle osvícen, jsem přijal moudré rčení „mluviti stříbro, mlčeti zlato“. Ty okamžiky byly různého druhu. Když jsem se kupříkladu nacházel ve společnosti, která činorodě konverzovala (třeba na vědecké konferenci), jsem z ničeho nic upadl do jakéhosi meditativního stavu a řeči ostatních mi zněly jako šumění vodopádu. To však není případ moudrého naslouchání, ale dočasného odpojení. Někdy jsem ale skutečně v tichosti naslouchal a své poznámky vážil tak dlouho, že už je pak nebylo komu vyslovit.

Z trojice zde zmíněných kočičích vlastností zbývá přirozenost. K té se mohu hrdě hlásit už od kolébky. Až na krátké období vrcholné puberty jsem si na přirozenosti vždycky zakládal. Maskovat svou lidskou podstatu jakousi přetvářkou, navlékat na sebe aktuálně módní kostýmy často podobné karnevalovým převlekům chovanců psychiatrické léčebny, zdobit své tělo všelijakými přívěsky natožpak ho sadisticky probodávat piercingem atp., ve mně odjakživa vyvolávalo naprostý odpor. A to se týká i mluveného či psaného slova včetně sdělování svých citů byť jenom pohledem či posunky. Ne vždy se mi to samozřejmě vyplatilo a uznávám, že někdy je třeba se schovat za neprůstřelnou zdí. Přirozenou. Jako třeba je ta meditativní a s ní spojené šumění vodopádu.

Zdroj: Stéphane Garnier, Chovejte se jako kočka, JOTA, s.r.o., Brno 2018

11.02.2019, 00:00:00   Publikoval Luciferkomentářů: 27