Neviditelný čert

Doplněk k posledním diskusím u Luciferových fyzikálních příspěvků

Neexistuje Vaculíkův text bez myšlenky. A neexistuje Vaculíkův text bez myšlenky vyjádřené někdy váhavě, ale nakonec přece jistě, navíc s vtipem, s lehkou sebeironií i se skrytou skromností pochybujícího. A protože je autorem Ludvík Vaculík, text musí být především krásný! Za jednu z jeho nejlepších úvah považuji níže uvedené zamyšlení nad otázkami, jimž se tento blog věnuje asi vůbec nejčastěji: můžeme věřit v nějaký obecný výklad světa, nebo platí, že co člověk, to jiné vidění a vysvětlení? Příznačně své rozvažování Vaculík nazval Mé fyziky. V duchu svého výroku, že na jednu věc mívá více názorů. Osobních!

Stella

Mé fyziky

Míval jsem snadné jedničky, než přišla matematika, fyzika a chemie. Naráz jsem viděl, že nejsem tak chytrý, jak jsem se cítil. Pokládal jsem se také za „duchovnějšího“, než byla většina lidí okolo, jejichž střízlivá věcnost až utilitarismus slučovaly se s chemií, fyzikou a matematikou hladce. Těm nešlo o tajemství vesmíru, jež vzrušovala mne, ukryta jak naschvál do křoví tak trnitého: do fyziky, chemie a matematiky. Jsou věci, jež nebudou pro mne? Dal jsem se tedy jinou cestou, ale ta zahražená mě pořád vyzývá. Ty mé fyzikální flirty, to je závist a stesk. A snad i projev českého rolnicko-učitelského pudu: mít přehled po poli, po němž se vláčí lidský génius. Mívali jsme na pomoc různá zařízení, jedním z nich zůstal časopis Vesmír. Jenže i ten je už k nečtení pro trojkaře z matematiky, fyziky a chemie. A já to onehdy dopracoval až k pětce…!

Dal mi ji atomový fyzik František Janouch až ze Štokholmu, stálo mu to za to. Nemohl jsem si v jarním fejetonu vzpomenout (ačkoli večer předtím jsem to uměl!), zda ona elementární částice, kterou se jedničkářům povedlo izolovat, byl elektron či neutron. Úvahou jsem pak neutron vyloučil. Je neutrální: nač by ho chytli? Mé rozhodnutí bylo správné omylem. Janouch mě přistihl při neznalosti látky: neutron má magnetismus, dal by se chytit také.

Malíř Vlastimil Beneš mi zaživa kdysi vyprávěl, jak propadal v matematice. Profesor si pozval maminku, ta synovi domluvila, a když se šla pak zeptat, zda je to lepší, profesor řekl radostně: „Hodně se to zlepšilo, paní Benešová, opravdu! Ale pořád je to nedostatečná.“ – Tak i já: i když jsem se na látku hned podíval, s lepší známkou už letos nepočítám. V příštím životě, snad!

Skripta pro fyziku (Kracík, Lego, Šanderová) praví: „Neutron část svého života stráví ve stavu ideálního (L. V.) protonu a (záporného) mezonu pí. Tyto částice mají elektrický náboj a vzhledem ke svému vzájemnému orbitálnímu pohybu také magnetický moment. Neutron je tak navenek sice neutrální, ale oblak virtuálně (L. V.) emitovaných mezonů vytváří jeho elektromagnetickou strukturu, v níž je rozložen kladný i záporný náboj.“ – Tento popis mi nabízí dvě otázky: 1) co dělá neutron v ostatním svém životě, ale to je jeho věc, 2) když onen vytčený magnetický moment (na nějž mě upozornil Janouch) je výsledkem vzájemného orbitálního pohybu, zúčastněných částic, nezmizí, jakmile částice zastavíme? Za co je pak držíme? Existuje pak ten ideální proton v oblaku virtuálních (možných) mezonů více než jen jako náš pomysl nutný k pochopení hmoty? Zdá se mi osobně, že úspěšně izolovaný neutron se kmitá přes hranici existence: je i není, takže si o něm můžeme vykládat. A to je z mé fyziky, to už je vyšší literatura!

Moje fyzika neobsahuje sumu fakt posbíraných jedničkáři. Je to vlastně pásmo rozdráždění rozumu k fantazii. Inkubační oblast, ve které se my ostatní musíme zdržet, dokud ta nepochopitelná fakta jaksi neobalíme svým chápáním, nesrovnáme je se svými zvyky, s náboženstvím a někdy i se zdravím. Pak můžeme v přisvojování vesmíru postoupit dál. Je to také podnět k inspiraci daleko od fyziky. Že rychlost světla je taková a taková, znal jsem ve třinácti letech. Teprve v padesáti jsem však ucítil: rychlost světla musí být taková! Neprocítěná fyzika není člověku k ničemu než k užitku.

Když jsem tedy dostal jakýsi pocit neutronu, chytám už neutrony plynně. Dávám je do krabičky od sirek. Hledím na tu krabičku někdy v myšlenkách o bombastickém vzniku hmoty a o jejích skromných, hle, koncích. Náhle se v pozadí mého vědomí vynořuje stará otázka. Volám Ústav atomové fyziky ve Stockholmu a ptám se: „Jaké rychlosti šíření gravitace podařilo se vám už dosáhnout?“ Je to chyták. Chci a snažím se dávno o to, aby se gravitace nešířila. „Není to sice můj obor,“ zní odpověď, “ ale má se za to, že gravitace se šíří rychlostí světla.“ Má se za to! Výborně! Tak já můžu mít za něco jiného. Můj obor!

Slavní jedničkáři důvtipně našli souvislost prostoru a času. Je to skvělé, fantastické, ale nevědí si rady s hmotou a gravitací: pořád jim zakřivuje prostor i čas. Myslím, že začínám vědět, že hmota je totožná s prostorem. Hmotná tělesa nejsou nic jiného než zahuštění prostoru. Gravitace je jev, kdy se vlivem tělesa naráz a souvisle jak pravítko pohne celý prostor. Gravitace se tedy nešíří, ona je. Je první známkou zahuštění prostoru, jako vůně vína je první jeho vrstvou. Všechny ty korpuskulární pochody, v Praze jako ve Stockholmu, jsou jen rozpouštění hmoty v prostor. Prostoru přibývá, rozpíná se. Na jiném místě se zase zahušťuje. Vesmír se svíjí v nekonečné peristaltice, která transportuje odněkud někam… co? Řeknu-li že lidského ducha, budu vypadat, že se chci přilepit k jednomu francouzskému geologovi a jezuitovi. Řeknu-li hovno, budete si myslet, že se hlásím do Pacem in terris. Nechme otázku příjemně otevřenu!

Jdu po ulici. Kupuji si noviny, abych zjistil, kolikátého je. Otvírám je a hned zavírám. Alois Indra mluvil k výtvarníkům. Jdu dál, přemýšleje, jak je to zajímavé, že hanebnost i nehanebnost znamená totéž, ačkoli se liší leptonovým číslem. A tu vidím na ulici brouka. Leží na zádech, mele marně nožkama, otáčí se a mlčí. Je zákonité, že čím je kdo bezmocnější, tím méně může i volat. To by cvrčka nepotkalo. – Uvědomili jsme si, že cvrček takto malý má hlas tak silný jak takto veliká kráva? A proč? Já jsem se tím zabýval a objevil jsem princip řádově srovnatelné populační hustoty cvrčka a krávy na téže pastvině. – Brouk ztuhl, nedostal infarkt? Už se hýbá. Je jasné, že zachránit se nemůže, spíš ho někdo zašlápne. Mohl bych ho obrátit, ale nechce se mi shýbat se. Dostávám fyzikální inspiraci: utrhl jsem z keře hrst listů a hodil ji na brouka. Chytl se jich a upaluje pryč. Ani hlavu nezvedl. Jistě si myslí, že je geniální fyzik.

Červen 1987

Zdroj: Vaculík, Ludvík: Jaro je tady (fejetony z let 1981-1987), Mladá fronta, Praha 1990

21.04.2019, 00:00:00   Publikoval Luciferkomentářů: 20