Neviditelný čert

No tak jsem se rozčilila, jistěže zbytečně, ale když se člověk neovládne, tak i celkem netečný flegmatik začne klít. A stejně si myslím, že ta mladá žena jenom nešikovně zvolila pointu. Protože to, co napsala, nemůže myslet vážně. Jako provokace k vyvolání čtenářských reakcí – dobré! Pokud ovšem opravdu žije v domnění, že její generace je ztracená a že „pokrok se zastavil“, potom bezděčně potvrzuje názor, který v textu cituje: že dnešní mladí jsou jako sněhové vločky. Křehcí, nic nevydrží

Stella

O co jde. Pod názvem „Ztracená generace“ se v Lidových novinách z 27. dubna 2019 redaktorka Simona Bartošová zamýšlí nad tzv. mileniály. Její vrstevníci nebyli připraveni na důsledky finanční krize. Proto mají vyšší dluhy a méně dětí. Vydělávají méně než předchozí generace. Trh práce zaznamenává „úpadek“. Mladí Američané kumulují méně bohatství, než se od nich očekávalo. Nemovitosti jsou předražené, vlastní bydlení má mnohem méně lidí než dřív. Vzdělaný Američan si nemůže dovolit ani bydlení, ani zdravotní péči jako jeho rodiče. Zatímco dříve bylo vzdělání zárukou vysokého příjmu, dnes znamená mnohaleté splácení dluhu. Bývalý ministr spravedlnosti Jeff Sessions ale označil mladé za „pokrytecké, citlivé a namyšlené sněhové vločky“, které nedokážou šetřit.

Dítě má jedno základní právo: být do nezbytně nutné doby řádně vychováváno (citové uspokojení v to počítaje) a živeno. Ještě má také nárok nebýt rozmazlováno, tudíž – být řádně připraveno pro život. Proč se divíme velkému množství studentů opouštějících vysokou školu v prvním ročníku, když zjistili, že mají opravdu sedět nad knihami, a když zjistili, že nestačí odevzdat okopírovaný referát, když zjistili, že mají úplně zadarmo (!) a s nejistým výsledkem dřít. To tedy ne! Sobota, neděle nad studiem? Vyloučeno! Přes internet se dá ještě pořád lehce objednat bakalářská práce, diplomová práce i obyčejný referát. Za peníze rodičů a legálně. (Napůl legálně? Kolik společností z toho prosperuje!)

V tom pokrytectví falešné výchovy (v uvedeném příkladu snadnost získání „papíru“ na střední škole: škola je financována podle počtu žáků) je jádro problému konce naší západní civilizace. V rezignaci na nepřetržité, tiché, trpělivé úsilí. Ve vzývání pohodlí. Konzum se tomu všemu říká? Brzy nás převálcují ti, kteří se za ním teprve ženou, a proto jsou ochotni dřít do úpadu. A dokola…

Simona Bartošová končí svůj text konstatováním, že sice nemusí splácet vysokou školu, ale nemůže si dovolit, co její rodiče. „Pokrok se zastavil.“ Pamětníkovi se taková slova musí jevit jako neuvěřitelná. Doba předtím a poté se nedá ani srovnávat. Autorka málo ví. Kdyby se na týden ocitla v oné idealizované minulosti, moc by prosila o návrat zpět, do dneška. V době, kdy její rodiče byli mladí, se stát postaral o střechu nad hlavou – ale dnes by pod některými z těch „střech“ nebydlel ani ten sociálně nejslabší. Svobodný neměl na byt nárok – pouze papírově. Mluvím z vlastní zkušenosti. Za „čunkovskou“ buňku bych byla přešťastná. Sehnat podnájem – to byla věc z říše snů. Studentské sdílení bytů? Jakých? Kde by se vzaly? Že se čekalo na byt pouhý rok dva (jak bylo v jedné diskusi)? Ne, deset a více let, mnozí se nedočkali, a když už byli první v pořadníku, přednostně dostali byt zase nějací perspektivnější…

Stát se postaral o zaměstnání. Nikdo nereptal, zpravidla nikdo neměl možnost volby, už vůbec ne, bydlel-li v místě, kde získal podnikový byt. V případě změny zaměstnání musel byt vrátit. Výše příjmu byla stabilní. Stačila k slušnému základnímu přežití. Z historického pohledu je to dost, ale západní svět už byl někde jinde. Nebylo možné vydělat si víc, než bylo stanoveno. Proto onen vlažný vztah k plnění povinností, proto onen dobový hazard s talenty. Kdo víckrát změnil zaměstnání, byl označen cejchem „fluktuant“, tedy nespolehlivý – a to byla kádrová skvrna.

Ono je těžké srovnávat americkou realitu s naší. Právě to ale autorka dělá. Jistěže zde nějaká podobnost bude, ale americká měřítka jsou věru jiná! Vidíme-li v americkém filmu ty neuvěřitelné hromady dárků pod vánočním stromkem, v dokumentech bezděčně ukázané plýtvání potravinami a věcmi, tak zkrátka: bude se plýtvat méně! Jídlem i pohonnými hmotami. Proč u nás zapomínáme chodit pěšky? Nemáš na mobil? Zjistíš, že ho nepotřebuješ. Je možný i život bez televize! Noviny a časopisy jsou k dispozici ve veřejné knihovně. Každý rok nemusíš mít nový kabát. Strojit se podle momentální módy už není nutné vůbec. Pokud nemám na dovolenou v Thajsku, nezadlužím se a strávím ji doma u rybníka.

Ale je tu ještě jedna otázka. Co se rozumí slovem „pokrok“? Míra životních jistot, množství státní podpory, kvantum toho, co si můžu koupit? Krize byly a budou. Vývoj se nezastavuje, to by byl protimluv. Kde začíná bída? Mé prababičce stačily v kuchyni dva hrnce – na celý život. Nábytek se neměnil za nový ani v bohatých rodinách. Věci se dědily! Ještě před válkou spaly děti v posteli po dvou, ještě po válce se leckde boty v rodině půjčovaly… Bída je pojem velmi relativní! Jsem chudák, když si na cyklistickou výbavu musím vydělat na brigádě? Nechci dítě, protože jsem pohodlný a nechci se omezovat, tak se vymlouvám se na strach z budoucnosti. (Je to bída!)

Problém nastupující generace (u nás) není v tom, že by si nemohla našetřit na chatu. Má mnoho jiných, dříve nevídaných příležitostí. Problém (v duchu článku v LN) zdá se být v sebelitování. Tisíce Američanů dřely na stavbách přehrad, umíraly (jako v jiných zemích) při budování železnice, při zúrodňování země. S představou lepší budoucnosti. Není to tak dávno! Nebrečeli. Věděli, že bez obětí nejde nic. Mnoho na výběr neměli. To dobré, co nám doba přinesla, je právě šance uspět jinde, pokud se mi nedaří na jednom místě, šance jít na druhý konec země, odejít i za hranice, hledat, zkoušet!

A vůbec. Zdá se mi, že se u generace raně dospělých naplno začíná projevovat absence četby dobré klasiky. Při znalosti jiných konkrétních osudů i problémů minulých epoch by v sobě mladí nemohli živit představu, že v životě přijdou věci nějak samy a že všichni mají jaksi osudově automaticky právo na krásný život.

Před mileniály stojí výzva (jak se dnes říká velkému úkolu) usilovnou prací napravit škody na tváři planety, ozdravit klima a nežehrat nad tím, že se předkové dopouštěli chyb. Mladí mají velikou příležitost poučit se z omylů těch, kdo, v dobré vůli zajistit svým potomkům skvělou budoucnost, chybovali. Mladí mají šanci podobné chyby neopakovat. Mají nárok na vlastní.

Hlavně nebrečte! Pojmem ztracená generace přece Gertrude Steinová označila ty, kdo ve svých nejkrásnějších letech lapali po dechu v bahně zákopů Velké války. A o jaké iluze jste přišli vy? O iluzi bezbřehého ekonomického růstu? Buďte tomu rádi! Dobře se vám stalo!

30.04.2019, 00:00:00   Publikoval Luciferkomentářů: 12