Je to bída!

rubrika: Pel-mel


Tak jsem si poněkud zatrpkle (možná jako každý člověk stárnoucí čím dál zběsilejším tempem) pomyslela v souvislosti s těmi mladicemi, které rychlou jízdou pokoušely osud, že jsem v jejich věku měla docela jiné starosti: jestli o prázdninách půjdu do porcelánky, na poštu, nebo na sena. Jinak bych si totiž nemohla koupit vyhlídnuté lodičky (krásné a drahé, za 130,- Kčs, tehdy to byly opravdu velké peníze). Nějaká nuda? Auto? Leda ve snu nebo v americkém filmu o zkažené mládeži. Doma platilo, že dokud nevyděláváš, nemůžeš ani protestovat. Vládl přísný řád. Dohled. Nechybí mi to. Ale ten posun k bezbřehé benevolenci a k nudě z nadbytku s sebou nese víc škody než užitku. Nejdříve se přece musím naučit ty ryby chytat. Plout s pěnou dní je stejně lehké, jako prázdné. Dítě přece není šperk, doplněk, ozdoba rodičů, kteří s pýchou umožňují svým dětem nedospět.

 

Stella


Ale v nadpisu je slovo „bída“. V knize textů Ztracené vesnice, opuštění lidé… od Wenzela Jaksche jsou články o opravdové, hmotné bídě v německém pohraničí, z něhož pocházejí obě krásná děvčata z nešťastné havárie. Je to kupodivu poutavá a velmi užitečná četba plná konkrétních osudů obyvatel chudších krajů ve dvacátých letech 20. století. Za sto let od vzniku Wenzlových článků se svět otočil, spíš se převrátil (takže znovu nachází podobné), alespoň svět nám nejbližší. Co se ale nezměnilo, je bujnost, jež někoho posadí do rychlého auta, jiného přivede do ulic, aby vykřičel touhu změnit svět. A jako pokaždé, se s rebely svezou agresivní vandalové, kteří nevědí nic. Jedni i druzí jsou nepoučení, naivní, objevují dávno objevené, s představou, že jsou první.

 

Je zlé, když se dnes někdo posmívá opravdovosti bývalých bojů za změnu společenského řádu. Boji za snesitelný život. Ale také je hloupé, když někdo současnou realitu má stále za touž, která zde byla do poloviny 20. století, a chce za pomoci své partaje křísit nemožné. Nic už není stejné, ale přece je. O neměnné podstatě se ovšemže dá vést dlouhá diskuse…

 

Žena v pohraničí po první světové válce

 

Během války ženy zastávaly mužskou práci ve fabrikách a dosud (1926) mají při pondělní tlačenici u bran továren přednost před muži, protože dostávají nižší mzdu. Odedávna se živily paličkováním, později vyšíváním, ale čínská konkurence vytlačila z amerického trhu tradiční výrobky žen z Krušných hor, Šumavy a z Orlických hor. Práce od tmy do tmy se zády ohnutými nad herdulí je natolik úmorná, že dívky a ženy mnohdy berou zavděk i dřinou ve fabrice vzdálené i mnoho kilometrů. Ostatně, muži nezřídka chodí do továrny čtyři pět hodin, mohou-li, přespí třeba venku, kde se dá. Jinak totiž musí vstávat ve tři…

 

Vesnické děti začínají doma pracovat od čtyř let (zvláště v rodinách tkalců) a je paradoxní, že typické dítě z pohraničního venkova nezná slunce, je bledé, chudokrevné, věčně pokašlávající, zpravidla vypadá o mnoho mladší, než je. Jeho strava: brambory a černá káva po celý rok. Mléko je vzácností. Tkalci pracují za prachbídnou mzdu 14 – 16 hodin denně. Jsou-li zakázky, kazí si oči u svíček do dvou hodin ráno, stejně, jako třeba rukavičkářky…

 

Zajímavé východisko z bídy našly mladé ženy z Přísečnice a okolí. Už od začátku 19. století odcházely do světa jako harfenistky. Muži ze stejné vesnice se také dokázali uživit jako muzikanti v kočovných kapelách. Domů posílali velké peníze a vraceli se s dětmi narozenými v exotických zemích… Všemu tomu učinila přítrž světová válka.

 

Nezaměstnanost je ve všech horských a podhorských krajích v polovině 20. let děsivá. Nejvíce se dotýká mladých lidí po škole. Dlouhé roky jsou mladí živeni rodiči anebo nastupují za rodičovské peníze jakoby do učení, ale ve skutečnosti zdarma vykonávají pomocné práce. Po nějaké době jsou jako nekvalifikovaní propuštěni. Roky a roky hledají zaměstnání marně. (Jen horníků bez práce bylo na Chomutovsku počátkem 20. let 7 000.) Malé děti bývají doma nahé, protože není do čeho je obléci. Muži si půjčují jedinou košili…

 

Bydlení…

 

V místech s koncentrovanou bídou rodiny spávají i na holých prknech. Ti, kdo nemohli včas zaplatit činži, si mohou stlouci chatrč, jako dělníci v Trnovanech, kteří si vybudovali bydlení hned vedle odkryté žumpy, neboť jinde to kvůli spekulantům s pozemky nebylo možné. Jiní se zabydleli ve věznici, což je pro ně stále ještě dobré východisko. Jsou pod střechou. A další vystěhovaní do cel přibývají. Přitom jde často o rodiny těžce pracujících dělníků, u nezaměstnaných se podobná situace jaksi předpokládá…

 

„V trnovanské věznici se v zšeřelé cele za zpola zatemněnými, zamřížovanými okny tísní osm osob, v úzké předsíňce další tři. Na pryčně spí vedle sebe sedm lidí, namačkaných jako sardinky. Ostatní si roztáhli slamníky na studené podlaze… V nevytápěném vězení, kde není ani možnost ohřát si trochu vody a kde musí být v zimě strašné chladno, nacházejí útočiště i děti a kojenci… V další místnosti sídlí teprve před několika málo dny vystěhovaná pětičlenná rodina včetně sedmdesátiletého starce a tříměsíčního dítěte. Péče o staré a děti pod jednou střechou… Vězeňské cely se mezi osmou ranní a šestou večerní zamykají, takže jejich obyvatelé, ať děti, ženy či starci, se přes den musejí potloukat venku. Lze snad nějakým způsobem ospravedlnit, že tito nešťastníci, kteří nemají žádnou možnost, jak se večer zahřát, usušit nebo pozřít teplé jídlo, jsou vyháněni do zimy, deště a větru?…

 

V Edmundově ulici bydlí rodina kočího. Majitel je vzal z vlastní dobré vůle, když museli před pěti lety vyklidit služební byt. Tihle chudáci trčí již pět let v nuzné místnosti měřící nanejvýš 3 x 2,5 metru, se střechou, která dává dešťové vodě volný průchod. Muž nám ukazuje hnijící slámu v postelích… Před jediným oknem se nachází otevřená žumpa a v zimě se prý někdy stává, že přeteče a odporné splašky hrknou až do prádelního bytu. O úzkou postel se dělí muž se ženou a sedmiletým dítětem. Druhé dítě se naštěstí vejde ještě do košíku. Nejstarší syn, který slouží u sedláka, spal na zemi, ale kvůli mravencům to nebylo k vydržení. Přesto se chce vrátit zpět k rodičům…“

 

U lázeňského města, u Teplic na Písečném vrchu už tři roky přežívá rodina v jeskyni. „Na co jsou nám všechny obsáhlé vykopávky a vědecké výpravy za prozkoumáním pravěku, když lze při krátké procházce narazit v bezprostřední blízkosti města na moderní jeskynní lidi?“ Ptá se Wenzel Jaksch, který svými články jednak burcuje československé úřady, jednak bezděčně nabízí odpověď, proč hladoví a ponížení jednoho dne s nadšením přivítají nástup spasitele. On sám velmi hraje na německou vlasteneckou notu, aniž by jeho novinařina pozbyla naléhavé konkrétnosti, pokud jde o sociální otázku.

 

Není to právě prázdninové a letní téma. Navíc: taková pochmurná protiváha Luciferovým rozverným vyprávěnkám! Jenomže: když nás denně, dovolená nedovolená, zasypávají „programy“ a žabomyší boje politických stran, tak různých, až jsou všechny stejné, proč si nepřipomenout, že kdysi měly podobné partaje, jako je sociální demokracie, hluboký smysl. Vyšumělo, ze stran zbyly stále oprašované a dotované relikty, představují je dobře oblečené figuríny otvírající ústa a mluvící o čemsi. Také bída. Bída ducha.

 

Internetové diskuse jsou plné podobné bídy, bídy hlučné, duté prázdnoty, a to např. i tam, kde někdo čas od času rozhořčeně napíše, že v našem současném kapitalismu lidé nemají práci a nemají co jíst… Proč si nepřečíst sociální reportáže, abychom věděli, jak skutečná bída vypadá? A proč si třeba nepřipomenout Masarykovu vzpomínku na jeho poníženého, nahrbeného otce?

 

Ztracené vesnice… o situaci ve 20. letech 20. století nadějné republiky vyšly letos. Už kvůli dalšímu vývoji pohraničí, kvůli dalšímu působení Wenzela Jaksche, i kvůli problematice odsunu je dobré se s nimi seznámit. Přečíst, přehodnotit, co se nám zdá být důležité, a uvědomit si, co je naprosto malicherné. Říká se tomu hledání životních hodnot.

 

Zdroj: Jaksch, Wenzel: Ztracené vesnice, opuštění lidé… Reportáže z českého pohraničí 1924-1928, Academia, Praha 2017


komentářů: 10         



Komentáře (10)


Vložení nového příspěvku
Jméno
E-mail  (není povinné)
Název  (není povinné)
Příspěvek 
PlačícíÚžasnýKřičícíMrkajícíNerozhodnýS vyplazeným jazykemPřekvapenýUsmívající seMlčícíJe na prachySmějící seLíbajícíNevinnýZamračenýŠlápnul vedleRozpačitýOspalýAhojZamilovaný
Kontrolní kód_   

« strana 1 »

10 A ještě pro Stellu
Starý kocour (neregistrovaný) 15.07.2017, 23:51:21
Svého spasitele přivítají ne chudí. S chudobou se dá žít (byť špatně) ale lze si i tak zachovat vlastní hrdost. Spasitele přivítají ponížení. Ale až v okamžiku, kdy si uvědomí, že dvě auta a dovolená v Karibiku jim nedá ten pocit vlastní důležitosti, svobody rozhodnutí.

Je to jak těmi selfie. Na té příhodě z metra mě zarazil nejvíc fakt, že celé napadení kamarád násilníka natáčel na telefon. A pak se někde při sledování záznamu radovali, jaký že je to borec. Jak krásně ho srazil.
Čím se to liší od vražd islámských bojovníků? A čím se to liší od fotografií zahraničních lovců nad zastřeleným medvědem v Tatrách. Medvědem, kterého si koupili" a byl jim nadehnán místními "myslivci"?
===
Znal jsem se s jedním ředitelem krematoria, který miloval svou práci. Opravdu. Dokonalý Spalovač mrtvol. Vzal mě jednou do zákulisí. Když se z už vychladlé pece vytáhne pár ohořelých kostí, které musí zřízenec roztlouct kladivem, aby se daly nasypat do urny. Co tam nevejde, jde do odpadu spolu se všemi kytkami. Takhle prozaicky skončí člověk. Tělo.
A prd záleží na tom, kdo to byl. Jestli věčně opilý bezďák, bezvýznamný úředníček, řidič tramvaje nebo obávaný generální ředitel. Nebo slavný herec. Kladivem rozdrtit a nasypat do plechovky.

Chybí nám pokora.

9 Ke každému něco:
Starý kocour (neregistrovaný) 15.07.2017, 23:11:04
K US filmům: Je to přesně tak. Tehdy ty filmy stály peníze, pro nás v tehdejší době až téměř nepředstavitelné částky a tak se vybíralo nejen podle kvality, ale i podle ceny. Cena filmu a jeho kvalita jsou dvě, na sobě značně nezávislé věci. Pochopitelně - nejen americké filmy.

SF literatura (a nejen ta): Tam autorská práva tolik nestojí. A tak se u nás po sametovém převratu (říkat tomu revoluce mě nikdo nedonutí) objevila na pultech záplava pestrobarevných obálek a uvnitř bylo několik set stránek písmenek bez většího smyslu. Space-opery, detektivky na jedno brdo, jakási odnož červené knihovny a návody jak zbohatnout, dobře se vdát atd. atp. Zvykl jsem si chodit do knihkupectví na delší čas a kousek knihy si přečíst, protože podle tehdejších recenzí byly všechny \"hitem sezóny\". Hodně z nich jsem \"zapomněl\" na veřejných místech - je mi proti mysli vyhodit byť mizernou knížku do koše.
Zcela jsme zapomněli na ruské a vůbec východní autory - ono to bylo čtení o něco náročnější - a kdo by se s tím překládal.

O korekturách ani nemluvě. Žena jednou opravovala pravopisné chyby v krátké detektivce. Našla jich tam přes 450. V průměru tři na jednu stránku. Napsal jsem vydavateli a ten mi (kupodivu) odpověděl, že korektura stojí peníze a on přece musí vydělávat, protože máme \"kapitalismus\".

Násilí v metru i jinde: Bylo, je a bude. Nijak to nesouvisí s bohatstvím nebo chudobou jednotlivce nebo společnosti. \"Hamburští chlapci\" v kapucích, kteří na protest proti globálnímu kapitalismu zapalovali auta a rabovali obchody měli přece oblečené značkové mikiny za nemálo peněz. Nebyli tedy chudí.

Před lety jsem byl s kamarádem na samém východě Slovenska. Chudoba nefalšovaná, takřka prvorepubliková. Ceny v jediném obchodě nizoučké, zboží jen to nejzákladnější. I v krčmě byla k dostání jen \"Výčapná liehovina\". Chutnalo to jako pančovaný petrolej. Ale mělo to snad 80%.

Ale lidi? Přátelští, pohostinní, poctiví. Zamykat motorku nás tam ani nenapadlo. Ne, bohatství a přístup k bližnímu spolu jsou spíše v nepřímé úměrnosti. Aspoň já to tak zažil - a zažívám občas stále.

Stella
8
Stella 12.07.2017, 21:59:11
Ono pořád lidem nedochází, že MUSÍ sami volit, vybírat si. Ne sbírat.
Zápecnictví.
To je tím pospáváním mezi růžičkami, u pevné zdi, nad niž je nebezpečné vystrčit hlavu.


7
Zuzana (neregistrovaný) 12.07.2017, 19:51:03
Ale clanek prece neni o estetice, je o etice a historii. O krase jsme to uz probehlo - nedavno a taky u Stellina clanku, Stella prinasi nosna temata a pripomina historii, coz je velice dulezite. Bez ni clovek souvislost nenajde.

A problemy popsaneho druhu jsou celosvetove, nejen ceske. V CR neboli Czechii je krome nekterych neblahych vlivu zapadu, spatne navic vysvetlenych, jeden velky problem - usnuti v Sipokove Ruzence zapomneni, z nehoz pored jaksi neni cesta ven. Ale neztracim nadeji.

Jeden cesky doktor mi napsal, ze za vsechno muze Amerika se svymi filmy. Muze a zase nemuze.;)
Zaprve je to vec obchodu. Stupidni filmy, jichz je podstatne vic nez tech dobrych, se v CR uchytily a kupuji se. Proto jich tam prislo tolik. vcetne dementnich mydlovych oper.
Kdyby lidi nemeli zajem, filny by odesly velmi rychle. Tak jako koukali na ty Dietlovy blbosti, lidi koukaji ted na jeste daleko horsi blbosti natocene na zapade. V sociku prochazely filmy cenzurou, ktera navrtavala nekdy rezim zevnitr ;) a tim prosly nejkvalitnejsi americke filmy, ktere - a proto prosly - byly politicky nekorektni.
Ale mimoradne kvalitni. Ted je svoboda a za tu se plati dan. Vcetne kriminality a 'zvlcilosti' mladeze.

6
Zuzana (neregistrovaný) 12.07.2017, 18:53:25
Ale jo, Kundera je popsal zpet - v cele Nesmrtelnosti. Vytrzeno z knihy to zni skoro moralisticky, je treba precist celou knihu..


5
Zuzana (neregistrovaný) 12.07.2017, 18:46:09
Tento muj clanek je taky inspirovan Koukolikem. Je dokonce x r.2010, tedy ze zacatku Neviditelneho Certa;

http://www.neviditelnycert.cz/blog/pel-mel/84-citove-vyhoreni.html

Podle mne ale takova tvrda kritika se tyka vsech - I tech kritizujicich...kritici taky casto nevidi spicku sveho nosu. ;)

Ty Kunderovy povzdechy jsou psany v dobe, kdy uz starnul a nejak se tam nemohl smirit s dobou dostavivsi se az jeho mladi bylo za horama...:)
A Koukolik to taky nekdy bere hakem, imho. ;)
Ani jeden ze sminenych v uvedenych pripadech nepopsal sirsi souvislosti.



Stella
3
Stella 12.07.2017, 16:11:54
Jak říkají zdejší Vietnamci: u nás není nic hanba.
Stydět se - to mělo něco do sebe.
A náboženská víra byla vždy spolehlivým mantinelem i pro primitivy... Tabu předků, mrtvých, starších. Za to jít nelze.

Ad tato pouliční přepadávání: uprostřed bílého dne, s naprostým klidem! Denně. Dorostla generace dětí státem živených rodičů, a peněz se tolik chce! Tak co udělám? Prostě jdu a bouchnu. Jako tu paní minulý týden, na rušném chodníku, dlažební kostkou do hlavy: vezmu si, co potřebuju, ne?
No a co?




2
Zuzana (neregistrovaný) 12.07.2017, 15:37:52
Krome touhy se predvadet, doslova exhibovat, arogance a prebytecne vitality, jsou tam zrejme I jine faktory a je jich tolik,ze by to vyzadalo spis disertacni praci ;)

Na prvnim miste je to trvale odmitani dospet a nabrat trochu soudnosti, coz je datuje zejmena od totalitnich casu. Taky mindraky a z nich pramenici snaha ponizovat, tendence bud lezt do zadku nebo naopak pohrdat temi, kteri si to 'nezaslouzi'. Nedostatek kvalitnich hodnot, povrchnost i prepapanost, jak rika Stella ( a z ni pramenici arogance). Nemluve o cynismu a velmi zvlastnim druhu humoru ( Cesi jsou smejici se bestie), typicky tady treba u Portorikanu. Taky neobycejna sprostota, ( to si jiste odskacu)generacni problem, solidnost asi skoncila s generacemi pamatujicimi horsi casy ( a totalita ve smyslu materialnim k k tem nejhorsim nepatrila), ateismus bez nahrady (sorry, ale je to tak), ale i lepsi casy, pokud jde o uctu jednoho k druhemu, solidarnost, respekt. Dalsi dlouha kapitola by byla o opičení se. A urcita "civilita", chybejici v komunikaci.

Mozna se jeste k tomu vratim - a se mnou prijde zakon. ;)
Omlouvam se, ale nemam cas opatrovat diakritiku v nadeji, ze takovy problem to pro nikoho nebude.

1 Je to slozitejsi, nez se zda..

«     1     »