Po páteční třináctce nastává úterní jednatřicítka. Budeme slavit 31. výročí takzvané Sametové revoluce. Ten den před jednatřiceti lety byl pátek a já jsem odjel ke svým rodičům do Opavy. Téhož roku jsem se zúčastnil Palachova týdne a cítil v kostech, že se bude něco dít. Ten přelomový okamžik na Národní třídě jsem však propásl ve vlaku.
Lucifer
Pozdě večer jsem se v cíli své cesty dozvěděl, že se fakt něco děje. V televizi se objevily kusé a neurčité zprávy. V sobotu večer jsem vyrazil se svým tehdejším přítelem do hospody. Zpráv se už objevovalo více, a tak jsme to začali u piva rozebírat. Přifařil se k nám člověk náboženského založení a řekl, že na Národní třídě zabili nějakého studenta. Nebudu tady popisovat, co a jak se tehdy dělo. Pamětníci vědí a ostatní si to mohou přečíst v bezpočtu článků na internetu či v papírových novinách, které u příležitosti tohoto výročí vyjdou.
Po odchodu z hospody jsme odešli na Dolní náměstí a já jsem na podstavci Mariánského morového sloupu zapálil na počest padlého studenta krabičku sirek. Místo svíčky, kterou jsem neměl. V neděli se televize už začínala postupně probírat z mrákot a v pondělí jsem dorazil zpět do Prahy. Pak jsem chodil na Václavák a později jsem došel i na Letnou. Nebyl jsem zdaleka sám, kdo ucítil náhlé uvolnění a pocit svobody. Před námi se rozprostřela úžasná devadesátá léta.
S příchodem jednadvacátého století začínaly věci pozvolna nabírat poněkud jiný směr, než jsme čekali při zvonění klíčů na Václaváku či Letné. Nastávala doba „politické korektnosti“, což znamená, že nemůžete nazývat věci pravými jmény, ale jen tak neutrálně plkat. Zpočátku to byla legrace, ale pak začala fungovat cenzura. Začínalo to připomínat nejtěžší doby (především sedmdesátá léta) normalizace totalitního režimu, který jsme zažili. Tentokrát nepřicházel mráz z Východu (z Kremlu), ale ze Západu. Ze zemí, které to nezažily, takže jako by po tom začaly bažit. Ze zemí, ke kterým jsme zpoza Železné opony vzhlíželi jako ke svobodnému světu.
V tomto roce začala světem cloumat Covidová pandemie. Jde o virus z čeledi koronavirů. Tento zbrusu nový koronavirus prý pochází z Wuchanského institutu virologie v Číně. Z nějakých neznámých důvodů prý odtamtud unikl a vyrazil do celičkého světa. Jak se ocitl v tom institutu, vedou se všelijaké teorie. Některé tvrdí, že z netopýrů, jiné že byl genetickými zásahy v zájmu vědy vytvořen z jiného koronaviru, jiné zase, že ten zájem nebyl vědecký, ale takříkajíc vojenský. Biologická válka? Nebo ještě něco jiného? A skutečně je jeho původ v čínském Wu-chanu? Těžko říct. Jedno je však jisté: Covidová pandemie nastolila situaci, ať už původně náhodnou, nebo cílenou, díky níž se svět začíná přeměňovat na totalitu ještě větší, než jsme tady na Východě před jednatřiceti lety znali.
Když se na Zemi v minulých časech objevila nějaká pandemie, počet lidí výrazně klesl. Nikdy se ale až tak globálně kvůli tomu nešílelo jako dnes. V nejvíce zasažených lokalitách se zavedla nějaká opatření, ale jinak život běžel dál. Když se podíváte na worldometers, uvidíte, že světová populace neustále narůstá. Protiargumentem může být, že se to týká rozvojových zemí, kde se lidé množí rychleji, než na koronavirus stihnou umírat. Fakt? Nějak se mi to nezdá.
Před pár dny se k tomu pro ČTK vyjádřil Václav Klaus:
„Myslím, že je naprosto zjevné, že my říkáme, že je to víc než pouhá nemoc a zneužití této nemoci a opatření, která státy zavádějí, je nástroj k přeměně světa tak, jak ho známe…“
Podle Klause by se Česko při hledání cesty boje s epidemií nemělo inspirovat u jiných států, ale na základě studování ‚tisíce článků, textů, studií a analýz‘ by si lidé měli vytvořit svůj názor. Při přijímání opatření státu podle něj platí pravidlo trade-off, tedy ‚něco za něco‘.
„Existuje dilematické rozhodování mezi dvěma nebo eventuálně více konkurenčními cíli,“ podotkl. Za konkurenční cíle považuje minimalizaci ztrát lidských životů a minimalizaci rozvrácení společnosti, ekonomiky, státních financí či školství. Na pomyslné křivce by se posunul ‚o kousek jinam‘, než jsou současná vládní opatření.
Václav Klaus má dnes už jenom hrstku příznivců. Rozhodně k nim nepatřím. Opustilo ho i jeho tvrdé jádro. Ti, kteří ho prve obdivovali a vynášeli k nebesům, dnes jím opovrhují a posílají ho do pekla. V druhých svobodných volbách jsem volil ODS s Klausem v čele. Pak už ne. Nebudu tady rozebírat proč. Zkrátka jeho názory a to, co tady vyváděl, se mi v zásadě nelíbily.
Jediným polistopadovým prezidentem, který svůj úřad vykonával důstojně, byl Václav Havel. Nejsme prezidentská, ale parlamentní demokracie. Hlavní úlohou prezidenta je reprezentovat naši zemi. Měl by se samozřejmě vyjadřovat i k aktuálním poměrům v ČR, jak společenským, tak politickým. Vše v rámci ústavních pravomocí.
Zatímco Václava Havla znali v celém světě a respektovali ho, Klause znali povětšinou jenom díky chilského pera, a Zemana díky bruselskému Bubble Bum. Zeman byl jeden čas oblíben u čínských funkcionářů díky krtečkovi a u ruských oligarchů jako dohazovač kšeftů. Stručně řečeno.
I po odchodu z prezidentského úřadu dokázal Klaus, někdy v rámci IVK, vypotit řadu ptákovin. Blbej však není. Pokud napíše něco rozumného, něco s čím mohu souhlasit, necítím potřebu na něj automaticky a bez rozmyslu kydat špínu jako jeho bývalý zhrzený obdivovatel. Jeho nedávné pojednání o rouškách stojí za zamyšlení.
Když napíše člověk, kterého nemáte nijak v lásce, že jedna a jedna jsou dvě, v době, kdy řada šílenců tlačí přes media, že jedna a jedna jsou tři, osmnáct, dvacet bez dvou atp., tak pokud jste při smyslech, nezbývá vám než mu dát zapravdu. Když se třeba v Hitlerově projevu objeví věta „Voda sama od sebe teče z kopce“, zatímco spousta chytrolínů kolem vřeští, že do kopce, tak vám nezbývá, pokud nechcete, aby vám začalo hrabat, říct, že v tomto případě má Hitler pravdu. To ale neznamená, že obdivujete spisek Mein Kampf, natožpak jeho autora.
Takže 31. výročí oné revoluce budeme slavit v rouškách. Sametových.
16.11.2020, 22:34:34 Publikoval Luciferkomentářů: 70