.:: Neviditelný čert ::.

Malá letní odstávka

rubrika: Pel-mel

Vyhlašuji letní odstávku na Neviditelném čertovi. Musím vyřizovat řadu věcí, dobít své baterky, možná i naočkovat proti nějakému šmejdu a tak dále. V první polovině srpna tady budu mít týdenní odstávku teplé vody. Vyrazím někam jinam, abych se mohl osprchovat. Možná se tady občas objevím, možná něco podnětného napíšu, ale od této chvíle až do poloviny srpna se budu pohybovat částečně mimo.

Lucifer

Dneska jsem byl venku na procházce v obytné čtvrti Waltrovka. Mají to tam hezké. Na dohled je už Smíchov. Z Nových Butovic je to na Waltrovku jedna zastávka metrem. Výstupní stanicí jsou Jinonice. Šel jsem tam pěšky přes staré Jinonice. Z pohledu Pražáka je to takřka za rohem. Z pohledu vesničana to je jako jít do jiné vesnice. Přes pole. Jinonice nicméně nejsou pole, ale poměrně stará vilová čtvrť, původně samozřejmě vesnice, která však byla připojena k Praze ve dvacátých letech minulého století.

Z Waltrovky jsem odkráčel směrem ke stanici metra Radlická. Radlice jsou též téměř stoletou pražskou vesnicí. Praha je ve skutečnosti taková směska vesnic. Až na historické jádro. To je směska měst.

Když jsem mířil na Radlickou, zaznamenal jsem, že nemám mobil. Stalo se tak krátce po tom, když jsem slaňovat z poněkud příkrého svahu. Znejistěl jsem. Bral jsem si ten mobil vůbec? Přemýšlel jsem. Nejistota však byla dost vysoká, takže jsem se rozhodl tu procházku předčasně ukončit a urychleně se metrem dostavit do svého bydliště, jestli tam ten mobil mám.

Jsou to dvě zastávky: Jinonice, Nové Butovice. Pár minut, ale nervy mi tekly proudem třífázovým. Co bych si počnul bez mobilu? Vždyť jsme na něm už všichni závislí. Někteří ho nedají z ruky, ani když jdou na záchod. Cvrlikání mobilových lidí začíná přehlušovat ptačí zpěv.

Mobil se nakonec doma našel. Ležel na svém obvyklém místě pod monitorem. Uklidnil jsem se.

Ještě jsem ale musel vyrazit do Galerie Butovice, abych doplnil nějaké zásoby. A to mě zneklidnilo. V poslední době začínám mít pocit, že se mi nikam nechce chodit. Na Waltrovku jsem se dokopal s velikým sebezapřením. Ano, ještě před pár týdny jsem byl schopen dojet do Žamberka, a tam i v jeho okolí se dokonce procházet. No a teď si připadám jako hnijící brambor.

Něco s tím budu muset udělat. Třeba odletět na Mars.

Ale zpátky k bližší Galerii. Když jsem z ní odcházel, tak kousek před hlavní křižovatku jsem zaznamenal králíka. Možná to byl zajíc. Těžko říct. V tomto směru nemám tak velkou rozlišovací schopnost.

Řekl jsem mu: Hele, králíku, pojď ke mně, pohrajeme si. Králík znejistěl a chvilku zůstal v pozoru. Pak ale urychleně zmizel ve křoví. Za křižovatkou jsem pak potkal paní se psem, který se mě snažil zásobit štěkotem. Tak té paní i tomu psovi říkám: Tamhle kousek si můžete pohrát s králíkem. Motá se pod křižovatkou ve křoví. Paní to zaujalo, její pes však nadále štěkal jako kalašnikov.

A tak se skončila moje poslední procházka před malou letní odstávkou.