Neviditelný čert

Posledního dne měsíce ledna jsem zde ocitoval esej Biologie a byrokracie od Stanislava Komárka ze zdroje, který představuje souborné vydání Komárkových esejů z let 1987-2010. Eseje jsou roztříděny do několika kategorií a týkají se živé přírody a vědy o ní, to jest biologie, života, osudu a postavení vědců, ochrany životního prostředí a rovněž literatury a některých cizích zemí. Pro dnešek jsem vybral esej z kategorie Literatura, která se zaobírá Jaroslavem Foglarem. Cituplní milovníci jeho literatury by ji snad ani neměli číst.

Lucifer

Ještě než předám slovo Stanislavu Komárkovi, bych chtěl poznamenat, že mě někdy v dětství jeho knížky dost zaujaly. Nejvíc si vzpomínám na Pod junáckou vlajkou, Devadesátka pokračuje a Chata v jezerní kotlině. Občas jsem s Rychlými šípy nahlížel do Stínadel, ale už mě to tolik nebralo, a jestli jsem četl ještě něco dalšího, tak si už na to nevzpomínám. Když jsem četl Komárkovu esej Jestřáb a kuřátka, narazil jsem na něco, co jsem tehdy při četbě Foglarových knížek tak nějak podvědomě cítil. Junáky jsem vcelku obdivoval, ale u některých pasáží se mě zmocňoval jakýsi neklid, jako bych se dotýkal něčeho, co mě sice jistým způsobem omámilo, ale někde v mém nitru se ozývalo, že to není zcela přirozené. Od doby, kdy jsem začal dospívat, jsem si už do ruky žádnou foglarovku nevzal. Ne proto, že bych k tomu cítil nějaký odpor, ale zkrátka proto, že mě to přestalo zcela zajímat. A ještě bych chtěl zdůraznit, že ani po přečtení tohoto eseje Foglara nijak neodsuzuji. Trochu jiný pohled na Foglara naleznete třeba na Wikipedii (Jaroslav Foglar). A teď už se podívejme, co o tom píše Stanislav Komárek:

Vkus dětí se od vkusu dospělých v některých aspektech pronikavě liší, takže máme někdy dojem, že dětská literatura je psána pro jinou kulturu, ne-li pro jiný živočišný druh. Rozdíl není nepodoben onomu mezi konzervami pro kočky a konzervami pro lidi, přičemž ty kočičí jsou pro své konzumenty zacíleně okořeněné, takže lidem nechutnají, ač zdraví škodlivé v nejmenším nejsou. Není nezajímavo se krátce zamyslet nad fenoménem Jaroslav Foglar, figurou, která je sice dnešním teenagerům většinou cizí a namnoze i k smíchu, ale generaci jejich otců, dědů a pradědů, kteří jim ještě jednotlivé svazky občas nabízejí, neobyčejně chytila za srdce. Dobrou otázkou je, proč k tomu vlastně došlo a co na Foglarových spisech tak uhrančivě působí. I jen povrchní znalci české literatury a stylistiky se shodnou na tom, že se jedná o spisy nevalné jazykové a stylistické úrovně, místy různě nedotažené a namnoze s nevěrohodnou fabulí, jak ostatně odpovídá autorovu nevalnému vzdělání (obchodní škola) a pohybu v myšlenkově nepodnětném prostředí teenagerovských klubů. Jejich kouzlo bude tedy v čemsi jiném.

Je dobře poznamenat, že Foglarovy knihy jako celek patří na kusy asi k nejprodávanější české beletrii všech dob a počet jejich odbytých exemplářů zřejmě převyšuje počet prodaných výtisků Babičky Boženy Němcové i Písma svatého dohromady. Pro zájemce o psychoanalýzu a jungovskou psychologii představují tyto knihy pravý poklad - podvědomí autora i národa jako celku je tu pěkně rozprostřeno jako na pitevní misce, radost pohledět (tímto Foglar trochu připomíná Karla Maye, ale to byl přece jen pisatel o třídu větší a kultivovanější). Foglarova jedinečnost spočívá zejména v tom, že si celý život zachoval myšlenkové pochody i duševní strukturu řekněme dvanáctiletého chlapce, zatímco na jiné rovině časem získal schopnost stát se alespoň podprůměrným pisatelem - větší dítě, byť sebegeniálnější, román nenapíše - je to schopnost, která má své maximum až kolem padesátého roku věku a autoři románů pod třicet patří spíše k výjimkám.

Tento zvláštní nesouběh umožnil Foglarovi vlomit se do srdcí tolika čtenářů, v zásadě servírováním holých archetypů v té formě, jak je prožívají pubescenti. Je dobře poznamenat, že tento fakt, který u některých dospěvších čtenářů vyvolává posvátné nadšení a frenetický obdiv, je sotva něčím hodným zvláštního obdivu. Takovéto "sjíždění" archetypálních obrazů v jejich nepokryté formě je sice záležitost společensky neškodná a uspokojující některé duševní potřeby lidu, ale sotva hodná zvláštního podivení a chvály - na jiné rovině fungují pornografické filmy zcela identicky, což nikterak nepopírá skutečnost, že láska a sex jsou mocnosti chápatelné za určitých okolností jako "božské". Uměním se tato schémata stávají až například v dramatu o Romeovi a Julii. Některé literatury, například čínská, pokládaly i příliš přímočarou dějovost za nekulturní a vkusu lůzy se podbízející.

Zamysleme se nad některými základními figurami, které Foglar používá. Zejména je to operování s kolektivismem, který je u pubertálních kluků čímsi běžným a vede k tvorbě rozmanitých part a band, které mohou svou strukturou zakládat tvorbu band dospěláckých (slova parta a partaj nejsou od téhož kořene nadarmo). Dvacátá a třicátá léta, období Foglarova mládí, jehož atmosféra i pozdější knihy už nikdy neopustila, byla v tomto směru v Evropě i ve světě mimořádně "plodným" obdobím. Rozmanité třídní a rasové boje, chicagští gangsteři a další neveselé dobové reálie nám ukazují zcela obdobný obraz jako svět Rychlonožků a Červenáčků. Čteme-li Orwellův Hold Katalánsku, najdeme zde zcela stejný typ podrazů jako ve Foglarových románech. "Kdo nejde s námi, ten je rozvraceč, kdo proti nám, je lump a břídil..." zpívá ve svém Pochodu gestapáka Karel Kryl. Stejně jako z dětských band vzniklé mafie jihoitalského či bronxského typu, považující se s naprostou samozřejmostí za "čistou" či "čestnou" společnost, fungují i "dobří hoši" Foglarových knih ("Alvarez potřebuje jen silné a statečné!"). Kromě toho, že se k dobrému (čestnosti, věrnosti, odvaze atd.) deklarativně hlásí a poněkud více si myjí uši a nohy nežli jejich podlí protihráči, není mezi nimi a jejich protivníky co do metod jakéhokoli rozdílu.

Některé pasáže ze stínadelské trilogie šokujícím způsobem připomínají Koestlerovy vzpomínky na jeho činnost v rámci Kominterny. Rychlé šípy či Vláďova parta z Dobrodružství v Zemi nikoho provádějí neuvěřitelné indiskrece za hranici dobrého vkusu i drobnou kriminalitu typu vloupání do cizích kluboven jako naprostou samozřejmost v rámci služeb "dobré věci", tj. zejména vlastní kolektivní moci a ctižádosti. Tajné a výzvědné služby, jejichž předobrazem klukovské party se svými "krycími" jmény, schůzkami na opuštěných místech, mrtvými schránkami, přísahami věrnosti a stíháním "zrádců" nepochybně jsou, fungují podobně, snad jen s větším finančním nákladem a trochu krvavěji. Stejně jako agenti "dorostlí" neváhají Rychlé šípy obětovat svým mocenským aspiracím i život jiných, byť v tomto případě ne lidský, ale psa Bubliny. Stínadelská tajemství byla ostatně, až na jedno - plánek létajícího kola -, stejně banální a nicotná jako ta, jimiž operují tajné služby.

Nezdá se, že by Foglarovy romány nějak zvláště přispěly k výchově národa k "mravnosti a morálce". Zajisté obsahují velmi silnou deklarativní složku v tom smyslu, že motivují k touze "stát na té správné straně", na straně dobra a spravedlnosti (kdo by to ostatně nechtěl, i Eichmann byl přesvědčen o tomtéž a málokdo vstává ráno s cílem "co bych zas udělal dneska za svinstvo?"). Čte-li dospělý člověk preambuli k Hochům od Bobří řeky, stydne mu poněkud krev: "Haló, kamaráde, chceš vědět, co v tobě vězí? Chceš se přesvědčit, jsi-li vzorný, obdivuhodný chlapec, jakých je málo, či jenom obyčejný hoch, který nic nedokáže? ... Nechceš přece být zbabělcem, který umí jen knihu přečíst, ale sám nic neprožije. Nedej si ujít příležitost!..." (Pro srovnání z téže éry: K. Teige, Intelektuálové a revoluce: Věda je buď progresivní, anebo není vědou, nýbrž pavědou a scholastickým katedrovým žvástem..., 1933.) Tak dnes začínají letáky agresivních sekt. Takto ostře nastavená hranice mezi "dobrem" a "zlem" se spolu s neúměrně vysoko ležící laťkou stává nutně pramenem pokrytectví, stejně tak jako v sektách. Proto také Foglarovy knihy popisují tolik švindlování a "zrady".

Protože svět lze pentlit jen do jisté míry, jsou temné stránky zcela kladných hrdinů sice do příběhů zakomponovány, ale zároveň jsou odděleny a jednají jako samostatné osoby na způsob jungovského stínu - Mirek Dušín má temného a zlého dvojníka Mirka Daneše, tajemná Zelená příšera se posléze ukáže být milovaným vůdcem Rikitanem atd. Poslední zmíněný moment navlas připomíná dobovou situaci, kdy OGPU (zkratka předchozího názvu NKVD - česky Lidového komisariátu vnitřních záležitostí - v letech 1923-1934) vyráběla drtivou většinu "důkazů" o protisovětských rejdech ve své režii. Jak je krásné žít v době, kdy se postupně prosazuje mínění, že zradit se můžeme v podstatě jenom sami. Losnu, nebo Mažňáka? Celý vontský svět (a svět Foglarových hrdinů vůbec) je naplněn neuvěřitelným množstvím byrokratických úkonů, psaní zápisů a oběžníků, Velký Vont i Mirek Dušín se prohrabují stohy písemností a první jmenovaný všechny své poddané ani nezná osobně a vládne jim směsí charismatičnosti a holé administrativy (ve skutečnosti by větší děti, ponechány sobě samým, samozřejmě nevytvořily takovou veleříši, ale cosi ve stylu Pána much). Připomíná to organizačně-byrokratický aspekt všech těch Pavků Korčaginů, vylučování zrádců a nehodných z řad komsomolců a jiné noční můry naší někdejší povinné školní četby.

Zdroj: Stanislav Komárek: Eseje o přírodě, biologii a jiných nepravostech

09.02.2012, 00:00:00   Publikoval Luciferkomentářů: 30