.:: Neviditelný čert ::.

Tajnosnubná (noc)

rubrika: Poetický koutek

Bylo, nebylo… ne, pohádku vám povídat nebudu. V tom vedru na hlavě mám vědro a nohy v kyblíčku ledu. Chtěl jsem říci, že byly doby, kdy jsem tady světil své sanitární soboty. Pokusím se to trochu oprášit, ovšem vězte, že vězet v ledovém krunýři pekelné letní noci není až tak sanitárně tajnosnubné. Nuže…

Lucifer

Už z předchozího proloženého textu, jemuž se z jakýchsi mnou neuchopitelných důvodů říká perex, jste jistě pochopili, že se pokouším z vědra toho vedra vylovit něco, co by se alespoň vzdáleně podobalo poezii. Poezie je úžasná věc. Je zapotřebí se uvést do poetického stavu, k čemuž je zapotřebí co nejúčinněji vypnout své hladové a nenasytné ego a ponořit se do onoho bytostného Já, o němž tak radostně píší mnozí filosofové, obzvláště pak jungovského střihu. Dorazit do tohoto stavu se dá několika různými způsoby, přičemž jungovští střihači by jistě řekli, že existuje pouze jeden. Přiznám se, že jsem ho zatím neovládl, a tak používám prosté utopení se v číši vína.

Před několika dny, v době, kdy bylo ještě zamračeno, jsem v mračné noci doputoval tímto stylem až k básničce, jejíž smysl se mi nedaří vyextrahovat ani teď, když to píšu, když není zamračeno a z vedra se mi dělají před očima mžitky tak kulovité a barevné, že jediné, co mě napadlo, je to, co již jistě tušíte, že se s vámi o tento poetický darmošlap podělím. Nuže…

Ve vlahé letní noci

jsem k pomoci měl hodně daleko

vláčen ve stínu všeho

co ve mně lidsky trouchnivělo

něco někde zašustělo

pár myšek mi blahosklonně kynulo

všechny domy kolem

se pobaveně smály

a natřásaly

jako přitulené párky zajíců

ve svých peleších

Na nebi vůbec nic nesvítilo