Nastal poslední den června roku 2019, jehož první den jsem tady otevřel s pomocí Roupera de Clotrimazola, mého nevlastně vlastního dítěte. Teď ho uzavřu (ne Clotrimazola, ale červen) s pomocí Josefa Kainara – českého básníka, dramatika, ilustrátora a ještě kdoví čeho. Před pár dny jsem navštívil své oblíbené knihkupectví KOSMAS, jehož prodejnu mám hned za rohem ukotvenou v butovické nákupní galerii. Shodou okolností jsem tam zakotvil u poličky věnované poezii a vyňal z ní básnickou sbírku Josefa Kainara. Po dlouhé době jsem si znovu uvědomil, že tento poetik dokázal poskládat velmi samorostlé verše. Tu sbírku jsem si nekoupil, jelikož jsem měl dojem, že v mé knihovně jeho básně nemohou chybět. Dnes, když tohle píšu, což je v době, kdy tohle vychází, vlastně už včera, jsem s hrůzou zjistil, že žádnou básnickou sbírku od Josefa Kainara ve své knihovně nalézt nemohu. Dospěl jsem k závěru, že zítra, tedy vlastně už dnes to půjdu napravit. Pro tento dnešek, čili poslední červnový den, zde nicméně překládám jednu Kainarovu báseň, kterou zhudebnil Vladimír Mišík (viz hudební vložka pod básní). Zhudebnil nejen tu, ale třeba i Sochy. V předkládané básni je jedna sloka, která v hudebním provedení Vladimíra Mišíka chybí. Týká se jakési křesťanské sektičky, kterou nalezla jakási francouzská výprava v jakýchsi katakombách. Faktem je, že je to dost nezvyklý úkrok stranou, s jehož zhudebněním se Vladimír Mišík zřejmě neztotožnil. Upřímně se přiznám, že jsem nad tím mnohokráte přemýšlel, ale ten úkrok se mi nepodařilo zcela dešifrovat. Jakýkoli pokus mi to zde zcela vysvětlit přivítám.
Lucifer
Stříhali dohola malého chlapečka
Josef Kainar
kadeře padaly k zemi a zmíraly
kadeře padaly jak růže do hrobu
Železná židle se otáčela
Šedaví pánové v zrcadlech kolem stěn
Jenom se dívali Jenom se dívali
Že už je chlapeček chycen a obelstěn
V té bílé zástěře kolem krku
Jeden z nich Kulhavý učitel na cello
Zasmál se nahlas A všichni se pohnuli
Zasmál se nahlas A ono to zaznělo
Jako kus masa když pleskne o zem
Francouzská výprava v osmnáctsettřicetpět
Vešla do katakomb křesťanské sektičky
Smích ze tmy do tmy a pod mrtvý jazyk zpět
Je vždy kus masa jež pleskne o zem
Učeň se dívá na malého chlapečka
jak malé zvíře se dívává na jiné
Ještě ne chytit a rváti si z cizího
A už přece
Ráno si staví svou růžovou bandasku
Na malá kamínka Na vincka chcípáčka
A proto učňovy všelijaké myšlenky
jsou vždycky stranou A trochu vlažné
Toužení svědící jak uhry pod mýdlem
Toužení svědící po malé šatnářce
Sedává v kavárně pod svými kabáty
Jako pod mladými oběšenci
Dívat se na sebe Nesmět se pohnouti
nesmět se pohnouti na židli z železa
Už mu to začlo
30.06.2019, 00:00:00 Publikoval Luciferkomentářů: 11