Neviditelný čert

Nebo taky dva preclíky

Čemu se báseň říká, ptal se mladičký Orten. Obrazu, zkratce, ve které je všechno, příčiny i následky. Jak se trápíme třeba tím, kam se ubírají dějiny a kdo za to může. Wernisch nabízí odpověď.

Stella

Dobré slovo neuškodí

Ivan Wernisch

Jen se čiňte, mladý muži,

věřte si, a štěstí jistě

se na vás usměje.

Umění moc nerozumím,

říká starý baron Zucker,

umění moc nerozumím,

ale malovaná bouře statek nepřevrátí.

Ještě se nestalo, že by někoho kousl malovaný pes,

dům je plný žen a žádná z nich nezlobí,

pověs si třeba oběšence, smrdět nezačne.

Umění moc nerozumím,

vím však, že umělcům by se mělo občas vypomoci,

protože jinak přestanou pečovat o svůj oděv,

budou strašit po ulicích

a tahat lidi za šos.

Tomu, kdo slušně žádá,

zaplatím pivo a preclík,

nebo taky dva preclíky,

někdy ještě přidám radu.

Dobré slovo neuškodí

a na stěnách ať visí obrazy.

Ale co já…

co já jsem to tenkrát vlastně

řekl tomu Hitlerovi…

Wernisch, Ivan: Pernambuco, Druhé město, Brno 2018

26.06.2020, 10:07:40   Publikoval Luciferkomentářů: 1         

Nic víc

Když to myslím vážně

Lucifer

Možná si myslíš

Že nic už není na svém místě

Budeš se divit

Ale souhlasím

Tentokrát poprvé

Kdy to myslím vážně

Už jsem ti říkal mnohokrát

Že věci mění svoje místa

Co ztratíš tam

Najdeš někde jinde

Jenom to NIC hledáš marně

Někdy si myslím

Že mluvím ústy ryby

A plavu v akváriu

V němž je všechno možné

Jenom ne ta voda

A taky ty

Jednou jsi mi řekla

Že když hledíš do propasti

Vidíš moje oči

Jako dvě blikající hvězdy

A nic víc

Někdy i po ránu bývá nebe krásné

Když sedím jako socha na pohovce

Hledím přes skleněnou stěnu ven

A pozoruji první ptáky

Rozcvičovat svoje křídla

Možná si myslíš

Že všechno má své místo

Budeš se divit

Ale souhlasím

Tentokrát podruhé

Kdy to myslím vážně

21.06.2020, 23:40:32   Publikoval Luciferkomentářů: 4         

Víno a smrt milenců

V červnovém víně slunečního dítěte jsem řekl, že Víno hadrářů od Charlese Baudelaira doplním, pokud se mezitím nevytratím do ztracena, dvěma básněmi z téhož šuplíku. K mému podivu onen okamžik doplnění nastal dříve, než jsem čekal.

Léto začalo pučet a já přemýšlet, kam se můj život bude ubírat. Uvědomil jsem si, že asi ne do nekonečna. Pak jsem přehodil výhybku na fyziku a začal uvažovat nad tím, co je to vlastně nekonečno. Má vůbec nějaký smysl nad tím pojmem přemýšlet? Jsem tady. Narodil jsem se, abych tady byl. Byl mi dán do vínku život, abych ho prožil. Abych stvořil něco, co má skutečný smysl. Jak a do jakého nekonečna se to pak přetvoří, to mě nemusí až tak zajímat. A už vůbec ne, že u toho fyzicky nebudu.

Když mi bylo asi devět let, pojal jsem podezření, že jednoho dne umřu. Byl to pro mě naprostý šok. Za šera jsem si klekl ve svém dětském pokoji a modlil se, abych nemusel umřít. Modlil jsem se k Bohu, ačkoli jsem vůbec netušil, kdo to je, ale měl jsem pocit, že On tady bude navždycky. Život mě ale přinutil, abych tu hrůzu ze smrti opustil a věnoval se jemu.

Nebylo to snadné. Nahlížel jsem do různých filosofických i věroučných spisků, pokoušel se najít oporu ve spiscích vědeckých, a tak dále. A k čemu jsem dospěl?

Slunce je takové žluté kolečko na obloze, díky němuž kromě jiného zraje víno…

Lucifer

Charles Baudelaire

Víno milenců

Prostor se blyští plný křídel!

Na koni vína bez udidel

my ještě dnes budeme v svých

férických, božských nebesích!

Stihnem – dva andělé, co žízní

tropickou horečnatou trýzní,

v křišťálu, modrém po ránu,

dalekou fatu morgánu!

Na křídle měkce unášeni

chápavé smršti, která zná,

v svém paralelním zešílení

a ruku v ruce, sestro má,

my uprchneme z toho těsna

až někam do mých rájů ze sna.

Smrt milenců

Budem mít lůžka z vůně těkající,

divany s hloubkou jámy hřbitovní,

a cizokrajné květy na polici,

rozkvetlé pod nejhezčím nebem dní.

A naše srdce z výhně zchladající

si půjčí jas dvou velkých pochodní,

jež v duších odrazí se jak dvé svící,

v tom páru zrcadel pár záření.

V soumraku z modři, z růžového stesku

si vyměníme po jediném blesku

jak dlouhý vzlyk, v němž sbohem slyšíš znít;

pak veselý a věrný anděl spásy

otevře brány, přijde oživit

zčernalá zrcadla a mrtvé jasy.

The Carpet Crawlers

11.06.2020, 19:11:29   Publikoval Luciferkomentářů: 10         

Červnové víno – Dítě sluneční

Červen započal slunečním svitem. Slunce je takové žluté kolečko na obloze, díky němuž kromě jiného zraje víno. Poměrně brzy se však začal hlásit Medard. To je takový pán v kápi s bezednou konví dešťové vody. Někdy se stane, že to přežene, slunce zažene za mraky a kropí a kropí čtyřicet dní v kuse. Zatím to vypadá, že se Medard dohodl se sluncem na remíze. A to je dobře, nic se nemá přehánět, a vinohrady se mohou předhánět v produkci zlatého moku.

Dnes v podvečer, po odpolední dešťové kropence, jsem si opět otevřel výbor z Baudelairových Květů zla v překladu Ivana Slavíka (Volám z hlubin a Špatný mnich a Vodotrysk). Nalistoval jsem si část věnovanou vínu a smrti. Obsahuje tři básně: Víno hadrářů, Víno milenců a Smrt milenců. Započnu tou první, milence s jejich vínem a smrtí si nechám na někdy jindy. Tedy pokud se k tomu ještě doklopýtám.

Lucifer

Víno hadrářů

Charles Baudelaire

Nejednou pod lampou tam venku na ulici,

v níž vítr chrastí sklem a komíhá jak svící,

v blátivém bludišti starého předměstí,

kde lidstvo hemží se a kvasí s prudkostí,

uvidíš hadráře, jenž jde a hlavou kývá,

jak básník klopýtá a dotýká se zdiva

bez obav z čmuchalů, svých zdejších poddaných,

a srdce vylévá v projektech senzačních.

Diktuje zákony, soud slavně zapřísahá,

zločince zneškodní, obětem napomáhá,

pod nebem jako pod závěsem k slavnosti

se ctnostně opíjí svou vlastní skvělostí.

Ti lidé, soužení sty trampot z domácností,

sedření robotou a sešlí zestárlostí,

s hromadou veteše, jež tlačí do kříže,

se zvratky odpadků z celičké Paříže,

šátrají domů, smrad jak z bečky se z nich trousí,

s druhy, jimž ve válkách zbělely vlas i vousy,

leč zplihl jejich knír jak prapor setniny.

– Vítězné oblouky, vlajky i květiny

se tyčí před nimi však pohádkovým divem;

v světelné orgii a v hřmotu ohlušivém

slunce a troubení bubnů a jásání

se slavně vracejí zástupy vítáni.

Marnivým lidstvem proud se takto valí živý,

proud vína zlatého, ten Paktol oslnivý,

a zpívá v hrdle nám, co člověk vykonal,

a svými dary mu pak vládne jako král.

Bůh, aby uspal zášť a čelil lhostejnosti,

všech starých proklatců, hynoucích ve skrytosti,

vymyslil spánek, hnut výčitkou svědomí,

a člověk víno zas, to dítě sluneční.

04.06.2020, 21:34:05   Publikoval Luciferkomentářů: 2         

Návrat do nenávratna

V pozdním máji jsem se rozhodl obšťastnit Poetický koutek básní Jiřího Wolkera. Možná vás překvapí, že sem přicházím s představitelem proletářské poezie, který se proslavil např. Baladou o očích topičových nebo O milionáři, který ukradl slunce. Jiří Wolker byl velmi citlivým člověkem a v době, kdy vyrůstal, mu sociálno nemohlo být cizí. Zároveň však byl i velmi talentovaným básníkem. Jeho proletářská poezie sice občas ujížděla k toporným proklamacím, dokázal však psát i jinak, nadčasově. Zemřel na tuberkulózu ve věku nedožitých 24 let. Těžko říct, jak by se jeho tvorba vyvíjela dál. Domnívám se však, že by zrál a moudřel. Už by se nechtěl stát „menším a ještě menším chlapečkem bosým“. Sociální cítění by ho jistě neopustilo, ale začal by svět vidět v širších souvislostech a následoval by Jaroslava Seiferta. Možná by se stal ještě větším českým básníkem než Seifert. Před pár dny jsem na internetu narazil na Wolkerovu sbírku Host do domu. Zpočátku mě nijak zvlášť neoslovovala. Až do básně Návrat. Ta mě dostala. Do nenávratna.

Lucifer

Jiří Wolker

Návrat

Lucerny na mostě

jektají skleněnými zuby,

plešatí starci

se v barech u vína chlubí,

kolik holek si koupili,

kolik životů zabili –

této noci –,

černá řeka teče,

odnáší utopené květiny,

člověk je na světě jediný,

mlha, mráz a vichřice

dnes nepovídají,

kde je ona ulice,

která by vedla k ráji,

nebo k domovu.

Ale ty, moje milá,

jsi v daleku rozsvítila

bílé okno černého činžáku.

Myslím si na tebe,

že spíš ve světle.

Nad postýlkou bezpečný sen

je jako baldachýn rozvěšen.

Nezdá se ti o mně,

který jdu nocí,

zdá se ti o mně,

kterého uvidíš zítra ráno.

Jak je to krásné probodnout špendlíčkem

dírku do nebe!

Ale dnešní den

je už mi souzeno, abych byl nešťasten.

Myslím-li na ty,

jimž v mlhavém bloudění zjevil se svatý,

musím si vzpomnět i oněch,

kteří jej nespatřili,

protože očima večeři zaplatili.

20.05.2020, 21:07:27   Publikoval Luciferkomentářů: 0         

Špatný mnich a Vodotrysk

Je pozdní večer, čtvrtý máj, a skřítci hrají na šalmaj. O májovém čase se praví, že je lásky čas. Karel Hynek Mácha to ve svém Máji však myslel poněkud jinak – něco jako „osobní zpověď rozervaného romantického člověka plného nejistot a otázek po smyslu života“. Mnozí si ale zapamatovali jen první verše: … hrdliččin zval ku lásce hlas… Faktem nicméně je, že Máj, česky květen, je nejkrásnějším jarním měsícem. Ano, všechno je v květu, všechno se rodí, příroda jede na plné obrátky. Někdy se však ochladí, ale májoví lidé si i tenhle úkrok stranou vysvětlí pozitivně: Studený máj, v stodole ráj. Tenhle měsíc takové či makové lásky jsem zde zahájil básní jednoho z prokletých básníků. Použil jsem přitom překlad od Ivana Slavíka, který mi je nejbližší. Ta báseň je poněkud pochmurná, poněvadž jsem to chtěl naroubovat na skutečný obsah Máchova Máje. Teď přicházím se dvěma dalšími básněmi z téhož zdroje. První je možná též poněkud pochmurná, ale předkládám ji, protože se v ní vidím. Druhá už pak je naplno prozářená láskou.

Lucifer

04.05.2020, 22:22:01   Publikoval Luciferkomentářů: 3         

Volám z hlubin (prvomájových)

Je tady opět První Máj. Přivítám ho básní. Ne ode mne, ani od Karla Hynka Máchy – to už tady bylo. Přivítám ho básní z Květů zla od Charlese Baudelaira. Už od raně mladých let mám takovou drobnou knížečku obsahující výběr z Květů zla z roku 1976, který přeložil Ivan Slavík. S tou jsem vyrůstal a některé z těch básní jsem i zhudebnil. Sám pro sebe. Na kytaru. Od té doby jsem se seznámil s řadou jiných překladů, i od věhlasných básníků, ale nikdy už mi nezněly tak krásně. Latinsky „de profundis clamavi“ znamená česky „volám z hlubin“. Tak se nazývá i jedna báseň z Květů zla.

Lucifer

01.05.2020, 00:00:00   Publikoval Luciferkomentářů: 9