Poetický koutek


« strana 3 »

Venuše Mélská


Venuše Mélská (Venus de Milo) je jednou z nejslavnějších antických soch. Mramorová 203 cm vysoká socha, datována mezi roky 130-100 př. n. l., představuje poloakt. Horní část až po boky je odhalená, zbytek včetně lůna zakrývá volná látka. Kdo tuto sochu vytesal z mramoru, není dnes zcela jisté, většina odborníků se však shoduje na Alexandrovi z Antiochie. Venuše je totéž co Afrodité, řecká bohyně lásky. Při pohledu na sochu vám jistě neunikne, že jí chybí ruce. Kdy, jak a proč byly uraženy, nikdo neví. Panuje však domněnka, že v levé pozvednuté ruce držela jablko, které symbolizovalo její ostrovský domov Milos (milo v řečtině znamená jablko). Ženské tělo má atributy mnohem svůdnější, než jsou ruce – jenže žena bez rukou je jako pivo bez pěny…

 

Lucifer


Celý článek »

komentářů: 6         


Nebe počká


Koncem června jsem náhle pod jistým popudem objevil Josefa Kainara. Tím mám na mysli ne přímo jeho, ale jeho poezii. Poslední červnový den jsem tady přispěchal s jeho básní Stříhali dohola malého chlapečka, kterou zhudebnil Vladimír Mišík. Jedním z obdivovatelů Kainarových básní byl Karel Plíhal. Na jeho pátém studiovém albu Nebe počká je 23 písniček, z nichž jenom první je zcela Plíhalova. Zbytek tvoří výběr z písňového díla Josefa Kainara. Kromě toho ještě vyšlo kupříkladu album Chvíle lásky se sbírkou Kainarových básní a šansonů. K zakončení první čtvrtiny července jsem vybral jednu Kainarovu specifickou báseň. Specifickou pro mě tím, že jsem se v ní tak trochu spatřil. Jako hudební doprovod, který se k této básni váže či víže jen tak trošku, nenápadně, zlehýnka, jsem na závěr připojil poslední píseň ze zmíněného Plíhalova alba, která se jmenuje jako celé album.

 

Lucifer


Celý článek »

komentářů: 14         


Sanitarium


Tohle měla být původně báseň, jenže to, co jsem v sobě cítil, se zdálo mít s poetičnem pramálo společného. Dokonce ani rýmy neměly sebemenší tendenci či kadenci seřadit se do souzvuků. Odněkud z kalných hlubin mého podvědomí se vyvalila tsunami obrazů, za něž by se nestyděl ani Hieronymus Bosch. Přesto, anebo právě proto jsem textový doprovod sestavil do básnického formátu, jejímž obsahem se můžete buď psychosomaticky kochat, nebo symptomaticky kuchat.

 

Lucifer


V noci jsem se probudil do dalšího snu

Jenž působil ještě děsivěji než ten předchozí

Do očí mi svítil baterkou jakýsi eskamotér v bílém plášti

Na jehož povrchu ve zbytcích jídla hodovaly nejrůznější druhy hmyzu

A bezzubými ústy pravil

Vítej v Sanitariu

 

Tady se ti bude líbit

Všichni moc dobře vědí

Proč tu jsou

I ty

 

Stačilo pár krátkých pohledů

V tom roztodivném kraji

Abych pochopil

Že doktůrek v ušmudlaném bílém plášti

Nekecá jen tak spatra

Že je zkrátka pravdomluvný

Až by se jeden zbláznil

 

Nikdo si tady prostě a sprostě na nic nehraje

Každý si hlídá svůj vlastní inkubátor

Jakkoli divnej by jistě mohl být

Jenomže co je divnost sprostoty

Opít se až do němoty?

 

Nikdo z chovanců nepoužívá žádných slov

Všichni slintají a sepisují tlusté svazky

Hemeroidních floskulací

Třeba támhle ten

Co dříve býval ředitelem obskurního Tramtaria

Teď dělá vrátného stejně tak dobrého

Sanitaria

 

Anebo tu ten pitoreskní komik z politického tratoliště

Jenž býval ukecaným sběratelem hodnotných potištěných papírků

Teď drží držku v kornoutu a ani nepípne

Poslední jeho slepice mu snáší vejce z porcelánu

Každý den mívá křupavou smaženici bez řeči

 

A ušmudlaný doktůrek neustále do uší mi klne

Že i mně se tu bude líbit

Jelikož musím přece moc dobře vědět

Proč jsem se tady ocitl

 

Být jedním z chovanců sanitárního pozdvižení

Mě jistě ponouká k hodnotnějším myšlenkám

Třeba se ožrat kuřecími křidýlky z KFC

Anebo z mekáče dovalit do žaludku lahváče

De-Kompozitně  De-Stilované vody

Utrhnout jabko babky z předzahrádky

 

Umýt si ruce bez poluce

Masturbujícím revolucionářům proti všemu

Narvat ebonitovou tyč do análního otvoru

Po vzoru Marxe Engelse Lenina Hitlera a Stalina

No není to krásné?

 

Ráno jsem se probudil do posledního snu

Jenž působil ještě děsivěji než ten předchozí

Do očí mi svítil baterkou jakýsi eskamotér v černém plášti

Na jehož povrchu ve zbytcích jídla hodovaly nejrůznější druhy hmyzu

A bezzubými ústy pravil

Vítej v Sanitariu

 


komentářů: 16         


Kvetoucí objímání


L'amour est bleu

 

Lucifer


Celý článek »

komentářů: 6         


První Máj


Karel Hynek Mácha zemřel v necelých šestadvaceti letech. Osudným se mu stal vrch Radobýl u Litoměřic, kde si v neděli 23. října roku 1836 upravoval svou poslední báseň Cesta z Čech a všiml si, že dole ve městě vypukl požár. Úpravu své poslední básně okamžitě přerušil a rozběhl se tam dolů nabídnout svou pomoc. Prameny tvrdí, že zdrojem nemoci, které nedlouho poté podlehl, byla nezdravá voda, jíž se během požáru napil. Jeho nejproslulejším básnickým dílem je lyrickoepická skladba Máj, která vyšla v témže roce a je považována za vrcholné dílo českého literárního romantismu. Na počest Karla Hynka Máchy zde předkládám její vyprávěcí podobu, kterou jsem našel na YouTube před dvěma dny.

 

Lucifer


Celý článek »

komentářů: 28         


Přijímání


Sebe sama

 

Lucifer


Celý článek »

komentářů: 34         


Už mě to tady nebaví


Když se lámalo 19. a 20. století, vystoupila silná generace mladých tvůrců, kterým se stal klasický kabát dosavadního umění příliš těsný a neodpovídající tomu, že svět přešlapuje na rozcestí. Kam vývoj půjde, netušili, a tak hledali, kde by se jejich naději dařilo nejlépe. Přemýšlivým se nabízela věda, revolučně naladěným socialismus, bouřlivákům vyhovoval anarchismus, jiní propadli spiritismu nebo našli útočiště v představě spásy „čistým uměním“. Ono zmatené hemžení dokázali někteří lehkovážnější nahlédnout s ironií a s humorem. Doba se jim za ten lehký cynismus pomstila, jako se to stalo například Františku Gellnerovi. Na co myslel, když (údajně) do krajnosti vyčerpaný válečným pochodem ulehl u cesty a čekal na konec? Bylo mu třicet tři let. Lepších časů se nedožil ani talentovaný Karel Hlaváček (23 let), ani Jiří Haussmann (24 let), ani Jiří Wolker. A možná bychom k nim mohli zařadit také Ondřeje Boleslava Petra (40 let), který inspiroval Petra Bezruče. Nejen filozofové doufali, že se brzy objeví „nový lidský typ“. Nové pokolení, jež stvoří zářivou budoucnost. Píše o něm později také Nezval (v divoké přírodě počne syna s černoškou), po svém a jinak vidí „nového člověka“ Gellner (za ženu vezmu si gorilu). Prales, džungle, daleký sever – všude je lépe než v naftalinové měšťácké zatuchlině. Aspoň v té fantazii, když už člověk denně musí být svědkem křiklavé bídy a dožívat s tuberkulózou. A Josef Uher, další z předčasně zemřelých a k naší škodě polozapomenutý, má docela jinou vizi. Nemohl vědět, že se i jím vysněné Grónsko tak trochu jednou rozplyne…

 

Stella


Celý článek »

komentářů: 33         


«   1  2    3    4  5  6  7 . . . . . . . . . .  37  38  39  40  41   »