.:: Neviditelný čert ::.

Miminko

rubrika: Pohádky

Na obzoru se začíná rýsovat víkend, v zájmu jehož prožití vám tímto způsobem předkládám pohádku. Proč pohádku? Tak zaprvé proto, že poslední pohádka tady byla před dvěma měsíci bez dvou dní; a za druhé proto, že se cítím poněkud vyčerpaně, což znamená, že jsem schopen napsat tak akorát pohádku. A pak je tady ještě třetí důvod: Meteorologové na tento víkend ohlásili další vlnu babího léta s maximálními teplotami nad dvacet stupňů Celsia, takže mi nezbývá, než si začít balit tlumok k opětovné výpravě na Vyšehrad. Vzhledem k takto závažnému stavu mé osobnosti je nabíledni, že pohádka, kterou se vás pokusím oblažit, je spíše antipohádkou. Skutečná pohádka má jakousi logickou stavbu ověnčenou nejrůznějšími metaforami a ukrývá v sobě určité ponaučení. Tahle je nelogická, nějakou metaforu v ní možná najdete, ale určité ponaučení nehledejte. A navíc je psána ve třetím rodě.

Lucifer

Když jsem se narodilo, bylo jsem vyměněno. Od té doby bloudím životem, který není můj – ale čí? Jiného miminka? Když jsem dospělo, pochopilo jsem, že žiju život jiného miminka. Každý se narodí jako miminko. Když miminko nevymění, žije svým vlastním životem. Žije dobře nebo blbě, krásně nebo ošklivě, nudně nebo vzrušivě, rychle nebo pomalu... zkrátka ať žije, jak chce, žije svůj vlastní život. Ale čí život žiju já?!

Jedno vím jistě. Na světě existuje miminko, které žije můj život. Docela by mne zajímalo, jak si to nebožátko vede. Asi žádná sranda. Tuším, že kdybych žilo svým životem, asi bych už nežilo. Něco ve mně je už takové. No a tím pádem není vyloučeno, že to druhé miminko už nežije, což znamená, že se s ním už nemusím nikdy setkat. Už nikdy se nemusím setkat sám se sebou.

A tak bloudím cizím životem, stezkami klikatými, lesem hlubokým, nocí předlouhou.

Kdyby mě tehdy nevyměnili, bylo by dávno po mně. Možná bych však stačilo za svůj krátký život vykonat mnoho dobrého. Třeba bych se stalo světcem či věrozvěstem, kterého by přibili na kříž, a miliardy lidí v dalších staletích by se ke mně modlily. Být ukřižován ve třiatřiceti letech, a tímto způsobem se po celá následující staletí stát něčím jako sakrálním totemem – no nebyl by to fajn život?

Cítím, že kdyby nevyměnili můj život za úplně jiný, na něco takového bych přinejmenším mělo. A taky už bych mělo klid a nemuselo bych se donekonečna ptát, kdo že to vlastně jsem, kam kráčím a proč. Proč, proč, proč – samá proč. A kolem tolik divných miminek...

Jenže mi bylo souzeno být svým vlastním miminkem.