Směr baboletní Vyšehrad

rubrika: Povídání


Poslední den září roku 2017 nastal v sobotu. Asi ne všude v česko-moravsko-slezských oblastech, ale v Praze se babí léto ukázalo v celé své kráse. Poklidné slunečné počasí s maximálními teplotami kolem dvaceti stupňů Celsia – a já se ráno probudil v dost pomačkaném stavu. Rozhodl jsem se, že to takhle nenechám, a nejlepší způsob jak se vyžehlit, který mě napadl, byl vykonat dlouhatánskou procházku.

 

Lucifer


Zvolil jsem podobnou strategii, jakou jsem popsal v První (Velké) vánoční procházce na sklonku předchozího roku. Spočívala v tom, že jsem chtěl přes Waltrovku pěšky dorazit na Vyšehrad. Trasu jsem tentokrát poněkud změnil. Nešel jsem přímo z Nových Butovic, jelikož přilehlou část Jinonic znám už jako svoji postel, ale až ze stanice metra Jinonice, kam jsem dorazil metrem, což je hned první zastávka ze stanice metra Nové Butovice. Kdybych jel z Hůrky, tak by ty zastávky byly dvě, ale s Hůrkou jsem nechtěl mít nic společného, jelikož jsem mířil na mnohem důležitější vyvýšeninu zvanou Vyšehrad.

 

Po výstupu z metra v Jinonicích jsem prošel stále vznikající obytnou čtvrtí Waltrovka až nahoru, kde se již téměř na hranicích s Radlicemi rozkládá nově vysázený park. Zde jsem se pokochal pohledem na všechny možné strany a na hranicích s Radlicemi si pohovořil s jednou starší paní, která mě oslovila s otázkou, zda a kam se dá tím parkem jít a ukázala směrem zpět. Řekl jsem jí, že se tam dá jít, ukázal kudy a jak, a taky kam dospěje, načež jsem jí pak vysvětlil, kam a jak by dospěla opačným směrem, kterým jdu. Poděkovala mi za velmi poučnou informaci a odporoučela se tam, odkud jsem přišel, a já se odporoučel tam, kam jsem šel.

 

Na rozdíl od zmíněné vánoční procházky jsem to vzal směrem ke stanici metra Radlická, pak po Radlické ulici k pěší lávce nad Smíchovském nádraží. Poněkud hustá situace nastala krátce po opuštění Smíchovského nádraží, když jsem dorazil na železniční most přes Vltavu, po němž kromě vlaků mohou putovat i pěší lidé. Na obou stranách kolejí je úzký chodníček, jeden z nich, ze strany Smíchova ten vlevo, je však momentálně neschopný pěšího provozu. Takže jsem šel doprava a z mostu proti mně se valily davy lidí, občas i nějaký ten pumpičkář či dětský kočárek. Všichni jako by utíkali z Vyšehradu, který se tyčí nad Vltavou kousek od druhé strany železničního mostu.

 

Ono to není zas až tak kousek, jelikož se musí šplhat Vratislavovou uličkou až k Cihelné bráně. Pod cestě jsou nicméně občerstvovací stanice, jako třeba Pod Vyšehradem, U Kroka či U Šemíka. V této fázi jsem však na občerstvení nepomyslel, jelikož jsem cítil, že ještě nejsem dostatečně ušlapaný a vyžehlený. Pod Vyšehradem jsem neměl co dělat, krok jsem měl vlastní a Šemíka jsem nepotřeboval. U Cihelné brány jsem pocítil ještě silnější potřebu své dolní končetiny rozkomíhat, takže jsem vyběhl na hrady a celé je svižným krokem obkroužil.

 

Všude plno lidí, takže bylo zřejmé, že ještě ne všichni stačili utéct dolů na železniční most. Skoro každý mluvil jiným jazykem, někteří nemluvili vůbec a jiní vydávali zvuky, jež se žádnému jazyku nepodobaly. Setkal jsem se asi s třiceti případy jedinců ve věkovém rozmezí od dítěte až po starce, kteří se uvelebili na hradbách a někteří i nohama směrem dolů z hradeb. Napsal jsem „starce“, jelikož stařenky se tomuto adrenalinovému sportu evidentně nevěnovaly. Počasí bylo však k zulíbání a pohledy na Prahu k objímání. Tak krásný baboletní den jsem ještě asi nezažil.

 

Mou první občerstvovací štací byl takový malý bufet s nicméně hezkou venkovní zahrádkou naproti Jedličkovu ústavu, kde jsem někdy předloni potkal Paula Daviese. Zvládl jsem tam pouze jednu skleničku vína, protože… Co bych vám povídal. Ne vždy se všechno povede, jak si člověk vybájí a skoro nic se na stejném místě a ve stejném pořadí neopakuje. Člověk, který se snaží něco krásného, co zažil v minulosti, zopakovat stejným způsobem, ztrácí čas a uniknout mu může něco nového a třeba ještě krásnějšího.

 

Druhou a zároveň poslední občerstvovací stanicí byla restaurace Yam Yam, která se nachází přímo proti vchodu do stanice metra Vyšehrad. Venku sice byla zahrádka s četným počtem jen asi z půlky obsazených stolečků, ale z jakýchsi nevyjasněných pohnutek jsem zamířil do vnitřní a prostorově poměrně skoupé části Yam Yam. Usedl jsem u volného stolečku nacházejícího se u prosklené stěny, takže jsem mohl monitorovat vnější část Yam Yam, jakož i vstup do metra.

 

První, co mě zaujalo, byl jakýsi jedinec mužského rodu, který seděl u vzdálenějšího vnějšího stolečku. Zaujal mě svou oděvní prezentací. Oděn byl do pomačkaného hábitu, jenž připomínal něco jako kabát či pitoreskní baloňák tmavě zelenomodré barvy, na hlavě měl fialovou kapuci a na očích brejle s černými obroučkami. Jakýmisi klacíky se šťoural v misce a něco, zřejmě k snědku, z ní tímto způsobem lovil.

 

 

Když si mě všimla obsluha, aniž by se mi z toho náročného výletu podařilo usnout, z jídelního lístku na stole jsem si objednal sklenici bílého vína a misku okořeněných luštěninových stripsů. Sklenička vína na dosah mé pravé ruky přistála poměrně brzy, stripsy si počkaly až na druhou skleničku. Když přistála jejich miska, zaznamenal jsem, že je doprovázena stejnými dvěma klacíky, jakými se ve své misce hrabala fialová kapuce s brejlema. Tož jsem ho začal napodobovat a s překvapením jsem zjistil, že to není až tak náročná záležitost. Naporcoval jsem do sebe dvě misky luštěninových stripsů a naládoval další dvě skleničky vína.

 

U poslední skleničky vína jsem začal spokojeně rozjímat a občas vykulil oči k venkovním stolečkům. Pojednou jsem zaznamenal, že brejlatá kapuce už vzala roha (odkrokovala se někam jinam), u vedlejšího stolečku se usídlily dvě starší dámy a u piva se bavily, jako by se nechumelilo. Ta vlevo zřejmě říkala něco jako: „Podívej se, moje milá, já už na to tak nějak kašlu“. Načež jí to ukázala ukazováčkem, a ta druhá si šla zkontrolovat mobil. (Klikněte na obrázek a všimněte si reklamy, která se skví za nimi.)

 

 

Dopil jsem čtvrtou, vlastně už pátou skleničku vína, zaplatil obsluze fazolovými lusky a odkutálel se osedlat si metrového Šemíka, jehož služby jsem teď již velmi vážně potřeboval.


komentářů: 2         



Komentáře (2)


Vložení nového příspěvku
Jméno
E-mail  (není povinné)
Název  (není povinné)
Příspěvek 
PlačícíÚžasnýKřičícíMrkajícíNerozhodnýS vyplazeným jazykemPřekvapenýUsmívající seMlčícíJe na prachySmějící seLíbajícíNevinnýZamračenýŠlápnul vedleRozpačitýOspalýAhojZamilovaný
Kontrolní kód_   

« strana 1 »

Lucifer
3
Lucifer * 03.10.2017, 00:38:27
Bedřich Smetana: Vyšehrad (Má Vlast)

https://www.youtube.com/watch?v=trgCZrgL4Ws

Nevinný


Stella
2
Stella 02.10.2017, 18:51:55
Pražský chodec...
https://www.novinky.cz/kultura/22864-nezvaluv-prazsky-chodec-v-puvodni-podobe.html

Některá místa v Praze skutečně přivedou člověka
k "překročení hranic surrealismu". A Světlonoše přivádějí k překročení hranice mezi poezií a hodně konkrétním humorem. Reportážním. Úplně realistickým. Požitkářským!
Vtipné glosování všedních momentů - fotografie. Smějící se

«     1     »