Neviditelný čert

Do rukou se mi dostala poměrně útlá brožovaná knížka od biologa prof. Jiřího Antonína Mejsnara (ostatní tituly jsem vynechal), který byl v letech 1997-2004 profesorem katedry fyziologie živočichů PřF UK Praha a v letech 2005-2008 přednostou Ústavu obecné biologie a genetiky 3. LF UK Praha. Mejsnar se v ní pokouší vyvrátit Darwinovu evoluční teorii (což už bylo činěno mnohokráte na nejrůznějších úrovních) a nabízí poněkud jinou hypotézu, založenou na skokové materializaci „myšlenky“ (jakéhosi programu) vedoucí až ke vzniku člověka. Hypotéza je velmi zajímavá a na rozdíl třeba od kreacionismu podložená spoustou vědecky doložitelných argumentů. A to mě vedlo k závěru, že se z ní pokusím vytěžit to nejdůležitější. Zde je první část tohoto pokusu:

Lucifer

V předmluvě Mejsnar uvádí dva hlavní důvody, proč se rozhodl tuto knížku sepsat, ačkoli o tomto tématu již bylo během uplynulých dvou set let publikováno tolik knih o původu života, druhu a člověka. Prvním důvodem je skutečnost, že autoři těchto publikací se velkým dílem opírali o čistě spekulativní úvahy, bez nezbytných vědeckých prostředků k řešení takových problémů. Teprve pokroky v kosmologii, molekulární biologii a genetice poskytují údaje umožňující nám např. vypočítat stáří vesmíru a Země, dobu, kdy žila biblická Eva, nebo oprávněně odmítnout úvahy o tom, že neandrtálci a primáti byli naší předkové. Druhý důvod souvisí s biologickou evolucí a jejími možnostmi. Je minimálně zarážející, kolik lidí včetně biologů ještě na počátku třetího tisíciletí věří v mechanismus „přírodního výběru“.

Kromě metod k rozluštění lidského genomu shromáždila molekulární biologie během posledních šedesáti let experimentální výsledky prokazující překvapivě velkou stabilitu tak složité struktury, jakou je jeden gen. Tato stabilita svou podstatou rozhodně nenahrává náhodným změnám genu. Intenzivní výzkum na tomto poli poskytl určitý počet laboratorně dnes používaných, ale velmi komplikovaných technik, které umožňují molekulární manipulaci s DNA, vedoucí k záměrné změně genu. Je to právě tato komplikovanost, která vylučuje náhodnou realizaci takových změn v přírodě. V knize jsou vybrány některé skutečnosti, jež jsou těžko slučitelné s hypotézou o spojité biologické evoluci, založené na přírodním výběru nahodilých změn, a které tak ukazují, že představa „o původu druhů přírodním výběrem“ není geniální teorií, ale špatnou hypotézou.

Dnešní člověk, čítající více než sedm miliard, žije na Zemi po dobu 150 000 až 200 000 let. V genetice počítáme dobu jedné generace 25 let. Když tedy pro počítání generací člověka vycházíme z uvedené doby jeho existence, dostáváme relativně malý počet 6000 až 8000 generací. Odhad uvedeného stáří člověka vyplynul z výběru komplementárních dat poskytnutých molekulární a buněčnou biologií, genetikou, paleoantropologií, archeologií a paleontologií, která byla složena do výsledné skládanky.

Pro studium právě takové otázky se ukázala jako mimořádně výhodná mitochondriální DNA (mtDNA), obsažena v kruhovém chromosomu mitochondrií. Mitochondrie jsou organely v eukaryontních buňkách (majících buněčné jádro), kde mají klíčovou roli v buněčné energetice. Lidské buňky mají řádově stovky mitochondrií, přičemž každá z nich obsahuje kruhovou dvouřetězcovou molekulu mtDNA, tvořící základ mitochondriálního chromosomu. Molekula mtDNA představuje lidský mitochondriální genom, sestává z 15 569 bázových párů a obsahuje 37 genů.

Molekulární biologie, zaměřená na mitochondriální chromosom, poskytuje rozhodující zdroj kvantitativní informace o stáří člověka. Molekula mtDNA nabízí pro takové studium několik výhod. Hlavní výhodou je skutečnost, že na rozdíl od jaderných genů (na chromosomech přítomných v buněčném jádře), děděných od obou rodičů (a v důsledku toho se jejich dvojitá sada míchá v každé generaci), se mtDNA dědí pouze v mateřské linii. Ženy se v důsledku toho chovají jako haploidní, to znamená, že rodičovský pár může na potomka přenášet pouze mateřskou mtDNA, která se tak může změnit v následující generaci potomků pouze mutacemi.

Jedna studie publikovaná v prestižním časopise Nature, která se zaměřila na analýzu odlišnosti v sekvencích mtDNA získaných od 147 jedinců zastupujících sedm zeměpisných populací, došla k závěru, že všechny typy mtDNA vyšetřených jedinců jsou odvozeny od společného předka, ženy, která žila před 140 000 až 290 000 lety. Většina studií porovnávající chronologickou metodu mtDNA s archeologickými a demografickými údaji dokládá, že lidské mtDNA se vystřídala – neboli nemá spojitost – s mtDNA všech praobyvatelů Eurasie označovaných jako Homo erectus nebo Homo neanderthalensis, od kterých se odlišila před 500 000 lety, ale spíše později. Stáří lidské mtDNA dobře odpovídá době, kdy se v Africe objevil člověk a před migrací možná části populace z Afriky, která je v Geografickém projektu datována do doby před 200 000 lety. Všechny snahy spojit člověka do společné genealogie s tvory žijícími před dobou jeho existence musí být odmítnuty nebo jsou v současné době hypotézami s těmito výsledky ve sporu.

Doba před 200 000 lety se v geologické časové stupnici promítá do pleistocénu, do svrchní paleolitické epochy, datované do období před 1 800 000 až 11 000 lety. Podle antropologů a archeologů existují v paleolitu (starší době kamenné) dva představitelé, v současné klasifikaci druhů uvedení jako Homo sapiens a ve všeobecném podvědomí známí jako kromaňonci a neandrtálci. Kromaňonský člověk je pojmenován podle prvotního nálezu pozůstatků jeho pěti koster ve skalní jeskyni Cro-Magnon poblíž Les Eyzies-de-Tayac-Sireuil v okrese Dordogne (jihozápadní Francie) v roce 1868.

Kromaňonci byli svojí anatomií stejní jako my, protože jejich genotyp je shodný se současnou populací. Na rozdíl od jejich vzhledu, neměnného až do současnosti, se jejich životní styl neustále měnil, a to tím rychleji, čím blíže jsme 21. století. Kromaňonci žijící na území paleolitických fosilních nalezišť byli převážně lovci. Jejich kmeny ale představovaly společnost, která od počátku používala ekonomicky rozvinutou dělbu práce. Jak říkal herec Jiří Voskovec, „kdo byl odvážný, chodil lovit mamuta, kdo byl zodpovědný, staral se o oheň, a kdo nebyl ani odvážný, ani zodpovědný, dělal náčelníka nebo kouzelníka“. Není pochyb o tom, že člověk té doby provozoval různé rituály. Jinými slovy, od počátku své existence podléhal „ideologii“.

V této době kromaňonci žili v evropském teritoriu s neandrtálci, kteří se před tím vynořili z temnot dávnověků. Podle archeologů žili na planetě až do doby před 30 000 lety. Vědci je stále ještě považují za odlišný typ druhu Homo sapiens. Jejich jméno je odvozeno od prvního naleziště, objeveného v romantickém údolí řeky Düssel poblíž Düsseldorfu v Německu v roce 1856. Dnes už jsou k dispozici stovky exemplářů neandrtálců, získaných z fosilních nalezišť po celé Evropě a Asii.

Neandrtálci žili v mírném podnebí třetí meziledové doby. Postupem času ale museli čelit přicházejícímu sněhu a mrazu počátkem poslední doby ledové a jejich život se přiblížil životu dnešních Eskymáků. Časový rozsah jejich existence předběhl počátek kromaňonců, aby asi před 30 000 až 20 000 lety neandrtálci náhle zmizeli z fosilních nalezišť. To znamená, že v průběhu dvou epoch, meziledové a poslední ledové doby, měli kromaňonci a neandrtálci na společném území stejné podmínky k životu. Proč první přežili a druzí ne, zda oba typy žili spolu v míru, v boji o přežití, jestli se sobě přizpůsobily, nebo proběhla genocida – na tyto otázky nemají paleoantropologové jednotný názor.

Vymizení neandrtálců, představující jistou nespojitost mezi námi a nimi, ale rovněž jejich počátek byl hojně diskutován v průběhu 19. a 20. století. Vedle robustní kostry také typy nástrojů a některé další indicie vedly antropology k umístění počátku neandrtálců do střední doby kamenné, tudíž před kromaňonce. Tyto nesporné skutečnosti byly a jsou často používány i v hypotetických úvahách o dlouhé evoluci člověka.

Zrekapitulujme si to podstatné, k čemu dospěla první část této série: Člověk je po celou dobu své existence, počínaje mitochondriální Evou, biologicky nezměněn. Jediným odlišným hominidním typem, který předcházel tuto dobu a na jejím počátku sdílel s člověkem teritorium, byl neandrtálec. Jako prokázaná evoluce člověka může být přijat pouze vývoj životního stylu, kultury a technologie.

Druhá část započne zpochybněním úsilí v hledání našich hypotetických předků (a tím i biologické evoluce člověka).

Zdroj: Jiří A. Mejsnar, Mýtus evoluce – aneb geny křičí: „Jémine, mýlíte se, Darwine“

25.08.2013, 00:00:25   Publikoval Luciferkomentářů: 9