Neviditelný čert

Před téměř čtrnácti dny jsem ve Vesmírné upoutávce naznačil, že z této pozoruhodné knížky od Johna D. Barrowa, která v sobě zahrnuje nepřeberné množství modelů vesmíru, od těch nejstarších po ty nejnovější, zde něco přetlumočím. Je v ní spousta inspirativních postřehů a myšlenek, kterými se brodím především při jízdě metrem. Zatím mě nejvíce zaujaly fraktálové vesmíry, antropický vesmír, vesmíry s hmotou a antihmotou či vesmíry, v nichž není nic původního, anebo kvantové vesmíry. Dřív či později se k něčemu z toho a nejspíš i něčeho jiného dostanu. Pro dnešek jsem připravil takový malý výlet k těm úplně nejstarším modelům vesmíru, přičemž hned u Aristotela se zastavím u jedné šílené filosofické úvahy, na kterou jsem v poslední době už několikrát v sobě narazil a která se ve mně opět vynořila ve chvíli, když jsem v knížce dorazil k poznámce o Aristotelově předpokladu, že náš vesmír existoval vždy a vždy existovat bude.

Lucifer

Už od počátků dějin si lidé kladli otázku, co je ten svět, ve kterém žijí; a tak vznikaly první modely vesmíru. V oněch počátcích se však nejednalo o skutečný vesmír, jak ho dne vnímáme, ale o jejich vesmír, což byla povětšinou prostě jen země, kam až mohli putovat. Kromě toho však lidé o jasných nocích pohlíželi na oblohu, na níž spatřovali obrovské množství „světýlek“ (hvězd, planet, …), která se po nebeské klenbě nějak pohybovala. Většina starých kultur si vytvořila obraz – nebo báji – o tom, co vidí kolem sebe, ať už na nebi nebo na zemi či pod mořem. Vytváření tohoto obrazu nepramenilo ze zájmu o kosmologii; bylo prostě důležité přesvědčit sebe i ostatní, že vše má nějaký smysl a účel a my do toho řádu patříme.

Čas a místo, v nichž člověk na Zemi žil, měly vliv na jeho představu vesmíru kolem. Jestliže žil blízko rovníku, zdánlivý pohyb hvězd během noci byl pro něj jasný a jednoduchý. Každou noc byl stejný. Každá hvězda vyšla a stoupala k nejvyššímu bodu své dráhy směrem, který byl poměrně konstantní, takže mohla při plavbě po moři i na pozemské pouti sloužit jako maják. Takové hvězdy nevykazují téměř žádný boční pohyb, takže nebe se zdá krásně symetrické a jednoduché. Pozorovatel oblohy tak získal dojem, že se ocitl ve středu veškerého dění, pod nebeským baldachýnem jednotného a předvídatelného pohybu, baldachýnem, jenž se nad ním klene pro jeho pohodlí. Cítil se středem vesmíru.

Pokud ovšem žil daleko za obratníkem, viděl zcela jiné nebe. Některé hvězdy vystupovaly nad obzor a později v noci zase zapadaly, jiné zase nevycházely a nezapadaly. Opisovaly kruhy kolem středu na nebi, jako by byly připoutány ke společné ose. To vedlo k úvahám o zvláštnosti místa, kolem kterého hvězdy obíhají. Mezi obyvateli severnějších zeměpisných šířek vzniklo mnoho mýtů a legend o velikém mlýnském kameni na nebi, jež měly noční pohyb hvězd vysvětlit. Kromě hvězd se však na obloze nacházejí planety, jejichž celoroční pohyb je ve všech zeměpisných šířkách poněkud složitější, což, jak dnes už víme, je důsledkem vzájemného pohybu planet kolem Slunce. Tím se celá věc při prvních pokusech modelovat náš vesmír začala komplikovat.

Když se kolem roku 350 před naším letopočtem Aristoteles pokusil vše zjednodušit svým filosofickým pohledem, vznikl velmi komplikovaný obraz. Aristoteles věřil, že svět nevznikl v nějakém okamžiku, nýbrž že existoval vždy a vždy bude existovat. A teď se dostáváme k mé krátké filosofické úvaze, po níž se zase vrátíme k na tu dobu velmi pozoruhodnému Aristotelovu modelu vesmíru.

Z pohledu dnešní fyziky a kosmologie je se snůškou neskonalého množství vědeckých důkazů předpokládáno, že náš vesmír vznikl velkým třeskem, tedy že nějak z něčeho počal. Aristotelova domněnka tudíž může být považována za zcela vyvrácenou. Jenže Aristoteles měl zřejmě na mysli VŠECHNO, něco jako „veškerý vesmír“. Současná věda nás ponouká k představě, že náš vesmír je součástí souboru jiných vesmírů, a ten soubor může být součástí dalších souborů vesmírů atakdále až do nekonečna. Každý z těch vesmírů se v těch souborech může nějakým způsobem rodit z něčeho jiného z těch souborů, popřípadě i sám ze sebe (viz Cyklický model vesmíru - Ekpyrosis). Dnešní kosmolog tedy může považovat Aristotelovu myšlenku o nekonečné existenci našeho vesmíru za nepravdivou, jenže…

V této souvislosti mě v posledním čase už několikrát napadla šílená myšlenka, proti níž zde dosud uvedené filosofické paradoxy jsou procházkou růžovým sadem: Mohlo někdy existovat NIC? Absolutní NIC? Když jsem nad tím zoufale přemýšlel, došel jsem k závěru, že nemohlo. Jenže pak tady muselo existovat vždycky NĚCO. Nekonečně dlouho. NĚCO, co existovalo vždy a vždy existovat bude. Dokážete si představit to NIC či NEKONEČNO? Aristoteles neměl ve své době důvod domnívat se, že je součástí jen jednoho jakéhosi vesmíru. Pro něj vesmír znamenal VŠECHNO, a jeho předpoklad, že to VŠECHNO existovalo vždy a vždy existovat bude, nemůže vyvrátit ani ten nejerudovanější filosof. Vlastně NIKDO.

Vraťme se však k Aristotelovu kosmologickému modelu. Aristoteles kladl veliký důraz na symetrii (dnes ho následují strunaři se supersymetrií) a soudil, že nejdokonalejším tvarem je koule. Tedy – vesmír musí být sférický. Aby tuto představu sladil s tím, co vidíme na nebi, navrhl komplikovanou „cibulovitou“ strukturu tvořenou ne méně než 55 sférickými slupkami z průhledného křišťálu se středem na Zemi, u níž též předpokládal kulový tvar. Každé z pozorovaných nebeských těles bylo podle něj připoutáno k jedné z křišťálových sfér, které se otáčely různými úhlovými rychlostmi. Mezi sférami, jež nesly planety, existovaly i různé sféry další. Tak se Aristotelovi vysvětlit jevy, které byly tehdy pozorovány, i předpovědět některé nové jevy, které by bylo možné pozorovat. Jeho myšlenky nesou řadu rysů moderní vědecké teorie, i když většina z nich nedovoluje srovnání s pozorováním.

Vnější sféra, na níž byly umístěny stálice, představovala říši, kde hmotné objekty nemohou existovat – říši spirituální. Všechny pohyby hmotných objektů vděčily za svůj vznik prvotnímu hybateli, který sídlil na hranici této říše a vyvolával pohyb vnější sféry. Rotace se přenášela směrem dovnitř, sféru od sféry, až se celý vesmír ocitl v dokonalém rotačním pohybu. Upravováním rychlosti rotace jednotlivých sfér se Aristotelovi podařilo vysvětlit řadu vlastností pohybů na obloze. Aristotelovu filosofii nakonec absorbovali a přetvořili středověcí křesťanští myslitelé: prvotního hybatele ztotožnili se starozákonním Bohem a vnější sféru s křesťanským nebem. Centrální poloha Země byla ve shodě s ústřední rolí lidstva ve středověkém obrazu světa.

A to by pro dnešní sobotní sanitárium stačilo. Příště se podíváme na Ptolemaiův překomplikovaný vesmír a Koperníkovskou revoluci.

Zdroj: John D. Barrow, Kniha vesmírů

25.01.2014, 00:03:05   Publikoval Luciferkomentářů: 37