Neviditelný čert

Po delším čase se vracím ke Knize vesmírů od Johna D. Barrowa. Ačkoli jsem i tuto část zařadil do Populárně naučného koutku, očekávejte spíš něco na pomezí čisté vědy a sci-fi, fantasy či poněkud ujeté filosofie, a možná i za tímto pomezím. Otázka, zda existujeme v simulovaném světě (něco jako Matrix) zde již byla několikrát nadhozena, kupříkladu v sérii článků z knížky Grazyny Fosarová a Franze Bludorfa Chyby v matrix. Myšlenka o tom, že bychom se mohli nacházet v nějaké simulaci, vyvěrá z novodobých představ kosmologů, že počet vesmírů s nejroztodivnějšími fyzikálními vlastnostmi může být takřka nekonečný, čemuž obecná teorie relativity (OTR) vůbec nepřekáží. Prvním krokem k této představě byl inflační model vesmíru, z něhož vyplynulo, že ona inflace (nadsvětelná rychlost rozpínání prostoru, což také není v rozporu s OTR) mohla probíhat v prakticky nekonečném množství původně nepatrných oblastí našeho „pravesmíru“, čímž mohlo vzniknout naprosté univerzum nejrůznějších vesmírných „bublin“. Mnohost vesmírů se začala vymykat kontrole během revoluce strunových teorií, o nichž mám stále dost silné pochyby, ale budiž. Strunaři došli k závěru, že těch teorií mohou mít nejrůznější množství a celé to zastřešili jakousi hypotetickou „teorií všeho“ – M-teorií. Něco z těchto úvah jsem částečně sesumíroval v části Vesmír z ničeho – Naše bídná budoucnost?, včetně tam uvedených odkazů. Mezi nimi chybí kupříkladu Vítejte do Multiverza či Dokonce ani ne špatně.

Lucifer

Jakmile vezmeme vážně, že všechny (nebo skoro všechny) možné vesmíry mohou existovat (nebo existují), vstupujeme na kluzký terén. Jak už bylo naznačeno v kratším a posledním pojednání této série Udělej si svůj vesmír, technické civilizace jen o něco pokročilejší než naše by mohly být schopné simulovat vesmíry, ve kterých by existovaly objekty s vědomím, schopné navzájem komunikovat. Tyto civilizace by dokázaly početně předpovídat nejen počasí nebo tvorbu galaxií (to dovedeme i my), ale pokročily by dále – uměly by simulovat i vznik jednotlivých hvězd a planetárních systémů, včetně planetární geologie a topografie na jimi simulovaných světech. Kdyby své astronomické simulace obohatily i o zákony biochemie, mohly by sledovat i vývoj života a vědomí (a urychlit jej tak), aby se život rozvíjel v časové škále, jež by jim vyhovovala). Vědci těchto civilizací by uměli sledovat život, vývoj civilizací a jejich vzájemnou komunikaci podobně, jako my pozorujeme životní cykly octomilek. Mohli by dokonce sledovat i diskuse o tom, zda v nebi sídlí Velký programátor, jenž stvořil vesmír a svou vůlí může zasahovat do dění v rozporu s obecně platnými přírodními zákony (Non serviam).

Jakmile je dosaženo takovéto schopnosti v simulaci vesmírů, falešné vesmíry se neobyčejně rozplemení a jejich počet vysoce překročí počet těch pravých. Na základě tohoto argumentu tvrdí Nick Bostrom, že náhodně vybraná myslící bytost je s větší pravděpodobností simulovaná než reálná (viz Are You Living In a Computer Simulation?).

Takové alarmující závěry vyvolaly debatu, jak se nejlépe chovat, jsme-li s vysokou pravděpodobností simulované bytosti ve virtuální realitě. Současný americký ekonom a filosof Robin Hanson se k tomu vyjádřil takto:

Kdybyste žili v simulaci, pak všichni jiní rovní vám by méně dbali o ostatní, žili by spíš jen pro dnešní den, usilovali by o svět, ve kterém by bylo snazší zbohatnout, chtěli by se více podílet na rozhodujících událostech, snažili by se být zábavnější a nepostradatelnější pro své okolí a vlichocovali by se významným lidem kolem.

Jeho návrh se ovšem velmi podobá strategii, kterou volí řada lidí pro svůj kariérní postup, aniž přemýšlejí o tom, v jakém vesmíru jsou. Paul Davies naopak tvrdí, že vysoká pravděpodobnost života v simulované realitě je reductio ad absrurdum celé myšlenky existence multiverza všech možností – podkopává totiž veškeré naděje, že o vesmíru získáme jakoukoli jistotu. Scénář multiverza, který byl zaveden v souvislosti s inflačním vesmírem, podle některých kosmologů vyvrací argument, že náš vesmír projektoval Velký inženýr speciálně pro potřeby života. Jestliže jsou v multiverzu realizovány všechny možnosti, pak v nekonečném prostoru budou vždy existovat obyvatelné oblasti, ať je okno podmínek pro život jakkoli úzké. A to nás vrací ke klíčové otázce: Jak vyjádřit pravděpodobnost pro obyvatelné oblasti v prostoru všech možností? To nikdo neví. Mnozí vědci se na koncept multiverza dívají jen jako na příhodný způsob, jak se vyhnout všem otázkám o jemném ladění.

Všechny takové přístupy k multiverzu jsou vedeny snahou vyhnout se veškeré metafyzice. Bohužel u multiverza to není tak jednoduché. Jakmile má pozorovatel s vědomím možnost cíleně zasahovat do běhu vesmíru a nezůstat pasivním pozorovatelem, který nedělá nic víc, než jen existuje, skončíme u scénáře s nekonečným počtem bohů převlečených za simulátory, kteří se stávají pány nad životem a smrtí reality, kterou uvedli v život. Simulátoři určují zákony, jimiž se jejich světy řídí, a mohou je i měnit. Mohou navrhovat jemná ladění. Mohou simulaci kdykoli vypnout, mohou do ní zasáhnout nebo ji nechat na pokoji. Mohou sledovat diskuse simulovaných bytostí o tom, zda bůh existuje a zda zasahuje do jejich životů. Mohou konat zázraky a vytvářet pro simulované bytosti morální principy. Ani na chvíli je nepřepadnou výčitky svědomí, že snad někomu ublížili, protože jejich realita-hračka není přece skutečná. Nebo snad ano? Mohou dokonce pozorovat, jak jejich simulované reality dosáhnou úrovně, která jim umožní vytvořit simulované reality vyššího řádu.

Máme ve světle těchto úvah vůbec nějakou možnost rozlišit falešnou realitu od skutečné? Jaké výsledky vědeckých pozorování můžeme očekávat, provádíme-li je v simulované realitě?

Zdroj: John D. Barrow, Kniha vesmírů

29.05.2014, 00:00:13   Publikoval Luciferkomentářů: 16