Neviditelný čert

Nenechte se zmást, tohle skromné povídání se nebude zabývat složitými populárně naučnými výklady, i když není vyloučeno, že poslední z nich (Nikola Tesla - šaman dvacátého století I - první část druhé série o jednom z nejúžasnějších vynálezců a podivuhodných fyziků z úsvitu nové technologické éry) možná někoho zaujal. Pokračování přijde brzy. Dnes však mám spíš takovou zádumčivou náladu, takže si trochu "zafilosofuji" o něčem, co s principem neurčitosti tak nějak souvisí.

Lucifer

Téměř dva měsíce po svém návratu na NČ z na první pohled děsivě vyhlížející návštěvy nemocnice na Královských Vinohradech, tedy téměř před dvěma lety, jsem zde zveřejnil krátké zamyšlení s názvem Co je to umění a princip neurčitosti. V něm jsem parafrázoval Heisenbergův princip neurčitosti takto: Čím víc se na někoho díváš, tím míň se o něm dovíš. A na závěr jsem to zamyšlení dokončil těmito slovy:

Pokud chcete poznat člověka, nedívejte se na něho, ale na věci kolem něho. Dívejte se, jak ovlivňuje věci kolem sebe. Měřte, jak se mění věci, kterých se dotýká. Vtip je v tom, že vy se nepotřebujete o věcech kolem něj dovědět, jaké jsou, pouze jak se mění. A to už není v rozporu s principem neurčitosti.

K tomuhle závěru jsem došel v době, kdy jsem se stále ještě zotavoval z poměrně těžké havárie své tělesné schránky, která působila dojmem, že jejím následkem bude i těžká havárie mé duševní schránky. Když si teď čtu, co jsem krátce poté napsal, tak jsem docela překvapen, v jak skvělé duševní kondici jsem se znovu narodil. Dokonce bych řekl, že tehdy jsem ji pociťoval mnohem lépe než dnes, ačkoli jsem od toho okamžiku následoval cestu, během které jsem objevoval věci, jimž jsem se před tou havárii už skoro vůbec nevěnoval, protože jsem tak nějak stagnoval.

Mám pocit, že začínám opět stagnovat. Ne tak zcela úplně, dveře k novým objevům, vizím a nápadům jsou stále otevřeny, ale má energie, jíž jsem se poddával podobně jako Nikola Tesla, se jakoby začíná někam ztrácet. Možná jsem ten tah na bránu poněkud přehnal a jako bych poněkud vyhořel. Tentokrát jsem neupadl fyzicky, ale zřejmě psychicky, z čehož se hodlám poučit stejně jako tehdy, když jsem zbytečně nakopával odjíždějící vagón. Když vám ujíždí nějaký vagón, tak nemávejte ručičkama a nekopejte nožičkama, ale v klidu si počkejte na ten další. A kdyby už žádný nepřijel, tak si ho zkonstruujte a pokračujte ve své jízdě.

Princip neurčitosti spočívá mimo jiné také v tom, že když se fixujete pouze na jednu věc, ostatní vám uniknou. Rozostří se vše kolem vás do zcela neurčitého obrazu a jediné, co vám zbude, je osamělé a zafixované nic v ničem. Život je úžasný právě v tom, že respektujete princip neurčitosti, že se nedíváte furt jenom na sebe či na kohokoli jiného, ale na vše, co vás i ty jiné obklopuje.

Z fyzikálního hlediska je princip neurčitosti možná jakousi kvantově mechanickou berličkou, jež nicméně umožnila úžasný rozkvět našich technologií, a dříve či později bude nahrazena jinou, stejně plodnou berličkou - z hlediska našeho vědomí to však není berlička, ale grál, který nám umožnuje nestagnovat a otevírat další dveře do své duše a do všeho kolem ní.

A na závěr vypouštím svou básničku, kterou jsem tady už možná někdy vypustil, a která se jmenuje

Dveře do léta

Je léto
paprsky slunce
z oken prýští
do duše
do snů
do spleenů
dvě můry
tančí na jevišti
uprostřed leklých
leknínů

Je léto
divoké husy střemhlav
k nebi letí
do noci
do tmy
do mraků
na každém květu
tisíc dětí
a svět je plný
zázraků


Mimochodem, obrázek nahoře je z pohádky Bezejmenná.

21.08.2012, 00:00:35   Publikoval Luciferkomentářů: 3