Neviditelný čert

Co je to leporelo, to asi všichni víte, ačkoli začínám mít pocit, že narůstající počet jedinců už neví skoro nic. Internetový naučný slovník píše: „Leporelo je harmonikově skládaná kniha, zpravidla bohatě ilustrovaná, s minimem textu a nízkým počtem stran. Každá ilustrace, případně fotografie, se většinou nachází na samostatné straně. Jednotlivé strany jsou navzájem slepeny či sešity za boční okraj, takže celou knihu lze složit do balíčku nebo rozložit do dlouhého pruhu… Název leporelo je odvozen od postavy Leporella v opeře Don Giovanni Wolfganga Amadea Mozarta. Leporello byl sluha dona Giovanniho, který sepisoval podrobný seznam milenek svého pána.“ V mém případě se bude jednat a chaoticky sestavené leporelo, jež se sluhou dona Giovanniho má něco velmi temně společného.

Lucifer

Dohrála hudba

mistr uklonil se

pak v sále osaměl

a zemřel v náručí

svého hudebního futrálu

V tisku pak vyšla krátká zpráva

jež byla velmi rychle přebita

mnohem závažnější informací

který významnější celebritní úchyl

se ještě významněji ukájel…

Nechme toho, tenhle pokus o báseň nikam nevede. Už nějaký čas si všímám, že někteří alternativně inteligentní jedinci ženského pohlaví se s čím dál tím větší urputností situují do polohy samce jistého drůbežího druhu, jenž se nazývá krocan. I v době, kdy kulminuje léto, a teploty šplhají ke třicítkám, jim krk zdobí krocaní ozdoba. Vypadají jako krůty s krocaním bubeřichem (viz také Doba šálová). Včera si ve voze metra vedle mne přes uličku přisedla usedlejší paní v zimním kabátě s bubeřichem kolem krku a chutě se pustila do ukusování jakéhosi potravinového smotku. Drobečky z toho smotku se trousily do klína jiné paní, které seděla vedle ní z druhé strany bez uličky, a ta se na ni mile usmála. Naklonil jsem se přes uličku a s ještě milejším úsměvem jsem pravil, že jídelní vůz se zimní zahradou je na konci vlaku…

Máte rádi klauny? Nemyslím hned, že všechny, ale třeba alespoň jednoho. Není klaun jako klaun, jeden se tváří jako šašek, jiný jako vtipálek, další jako kašpar, a další jako bavič, přičemž někteří to dokáží různým způsobem kombinovat. Skutečný klaun umí ztvárnit všechny tyto polohy, to pravé je však ukryto někde pod jeho maskou. Instinktivně jsem ke klaunům již odmalička pociťoval jistou nedůvěru, kterou jsem si nedokázal nijak zdůvodnit. Jsou tady však i čestné výjimky, kupříkladu Bolek Polívka, který pod maskou nikdy nic neschovával, jelikož je velmi otevřeným, dobrosrdečným a upřímným klaunem. Jak je to s těmi „maskovanými“ klauny jsem pochopil, až když jsem narazil na Valčík v černém od Škrtičů. Jen si na ten link uschovaný pod názvem tohoto hudebního dílka klikněte a uvidíte, že s některými klauny není až tak moc velká sranda.

Už nějakou dobu přemýšlením nad tím, proč povětšinou špičkoví sportovci mají tak neuvěřitelné příjmy. Nic proti jejich výkonům, v žádném případě jim nezávidím, být dobrým fotbalistou, hokejistou či tenistou je docela tvrdá práce, která přináší zábavu a ať už kladné či záporné uspokojení zástupům diváků a fanoušků, takže si jistě zaslouží slušnou odměnu. Ale třeba v tenisovém klání French Open se teď v případě mužů hraje zhruba o deset milionů EUR, což je v přepočtu zhruba 260 000 000 Kč. Kde se tyhle peníze berou? Příjem ze vstupenek nemůže ani zdaleka stačit. Takže zbývají sponzoři. První sponzoři, kteří vás jistě napadnou, jsou firmy, kteří si platí za reklamy. Jistě, v tom je asi kus pravdy. Pochybuji však o tom, že lidé, kteří se přijdou podívat na špičkové tenisty, nějak zvlášť usilovně sledují reklamy. A tak mě napadlo, že zatím bude možná ještě něco jiného. Něco, co už znali staří Římané, totiž „chléb a hry“. V tomto případě jde samozřejmě o ty hry. O to, jak zabavit a ukojit valnou část populace tak, aby tito jedinci přišli na jiné myšlenky a vše, co se v nich nahromadilo, si vybili na tom „správném“ místě a nevybíjeli si to na adresu těch skutečných sponzorů. K tomu slouží i tzv. showbyznys a další konzumní oblbováky.

Nějak mi to nedá, a tak se na závěr pokusím do svého nepříliš rozsáhlého leporela přilepit ještě jeden básnický pokus, který jsem z ryzí nesmělosti nazval

Do snů

Chodívám do snů

kde piju lehká vína

v těch snových radovánkách

má duše k nebi vzlíná

Čas trhá závěsem

a po duši mě hladí

vzpomínám s Borgesem

jak bývali jsme mladí

Chodívám do snů

kde hledám něco ztraceného

v tom snovém přemítání

nacházím Buddhu procitlého

Pět hloupých vzpomínek

šest čarokrásných vzdechů

a sedm podmínek

k osmému dospělému věku

Chodívám do snů

kde piju těžká vína

v tom snovém zoufalství

má duše zapomíná

30.05.2013, 00:00:27   Publikoval Luciferkomentářů: 27