Neviditelný čert

Zde jsou moje zážitky z krajiny, kde už včera snědli to, co měli jíst až zítra. Tenkrát se té zemi říkalo Sovětský svaz. Hlavním cílem mé cesty však bylo poznat země Střední Asie.

Jura

Po mezipřistání v Moskvě jsme pokračovali do Dušanbe. První den jsme si prohlédli město. Druhý den nemohla chybět tržnice, další prohlídka města. Byl prosinec, ale té oblasti bývá v zimě takové počasí, jako u nás v září či říjnu, tehdy bylo asi 12 stupňů Celsia. Muži chodili v chalátech s ťubetějkami na hlavách (i já jsem ji měl, a mám ji dosud jako suvenýr). Na ulicích spousta čajoven, před nimi posezení na takových zvláštních, no jak to nazvat, lavicích? Připomínaly spíše starodávné postele, jen místo matrací byla dřevěná prkna. Dva dny na město stačily, už tu nic nového a zajímavého nebylo, nebo jsme o tom nevěděli. Příští den ráno odlétáme do Buchary, tak ať se na cestu dobře vyspíme. Ráno se probudíme, aaaa, na ulicích spousta sněhu, teplota minus osm. Za jediný den klesla o 20 stupňů.

V Dušanbe napadl sníh údajně naposledy před jedenácti lety. Shromážděni v hotelové hale připraveni k odletu si vyslechneme zprávu, že letiště neodbavuje. Tak rozchod, sraz v hotelu za dvě hodiny. Po dvou hodinách zjišťujeme, že se nepoletí. Opět rozchod, sraz za dvě hodiny. Tak se to opakovalo až do večera, a my jsme celý den víceméně proflákali. Co se také dá stihnout za dvě hodiny. Buď zajít do některé z čajoven, ale ono devět čajů za den stačí. Nebo zajít na tržnici, a tu už jsme také znali skoro nazpaměť. Aspoň přidám dvě zajímavosti z trhu. Zaujal mne prodavač medu, který nabízel ochutnávku tak, že namočil do medu svůj prst, a nastrkoval jej před kupující, aby ho mohli olíznout. Kupoval jsem si tam granátová jablka. Zaplatil jsem a čekal. Prodavač mne pobízel, ať si je vezmu. „Upakóvku“, požádal jsem, a gestem naznačil, co chci. Ochotně odkudsi vytáhl papírový sáček a jablka mi do něj dal. Když to viděl jiný muž, dožadoval se sáčku také. A jaká byla reakce prodavače? „Ty durak, éto inastráněc!“

Kvečeru jsme s průvodcem spekulovali, jak se z této oblasti dostaneme. Letadla nelétají, provoz zastavila i železnice, autobus do hor nesmí. Tam mohl jen „gruzavik“, a i ten musel mít zásobu jídla a pití nejméně na deset dní. Tak jsme v tomto městě strávili další neplánovanou noc. Místo v hotelu bylo, protože další turisté přiletět nemohli.

A ten večer jsme hojně využívali možnosti, která byla jen pro cizince. Gorbačov sice vyhlásil prohibici, kterou tam dodržovali, ale ta platila jen pro občany Sovětského svazu. Cizincům po předložení pasu v hotelích alkohol dali. Další den se zpočátku podobal přechozímu, ale v poledne nastala změna. Odjíždíme na letiště a odlétáme. Hurááá. Bohužel ne do Buchary, ale do Samarkandu. Museli jsme se napojit na plán trasy kvůli tomu, jak byly zajištěny hotely a doprava, jednu perlu Střední Asie musíme vynechat. Dalšími navštívenými městy byl Taškent a Frunze (dnešní Biškek). A potom do Moskvy.

Tam bylo zážitků z nakupování. V té době nebyly digitální fotoaparáty. Mnozí si dělali fotografie sami. Kupoval jsem tam leštičku na fotky. Vystál jsem frontu, vysvětlil jsem, co chci. Prodavačka mi dala lístek, s kterým jsem šel k pokladně vystát další frontu a zaplatit. S potvrzením o zaplacení se vracím zpět. Opět si vystojím frontu, a když na mě přijde řada, ukážu lístek. Prodavačka mi podává balíček. Trochu jsem se zarazil, a povídám: „Nene, nejdříve vyzkoušet!“ No to bylo pro ni cosi nečekané. Fronta za mnou se rozdělila na dva asi stejně početné tábory. Jedni byli proti – ať ten člověk nezdržuje a vypadne! Další však byli na mé straně a považovali můj požadavek za rozumný. Prodavačka neochotně krabici otevřela, zapojila přístroj a zjistili jsme, že nefunguje. Vložila ho zpátky do krabice, a strkala mi ji. Co to je?! Bránil jsem se – přece si nebudu brát vadnou leštičku – chci jinou. Prodavačka na to, že ona už ji teď, rozbalenou neprodá a ukazovala mi lístek se seznamem adres, kde všude mi to bezplatně opraví. Nedal jsem se, fronta za mnou narůstala, nervozita čekajících rostla, ale opět se rozdělili na dva tábory – jeden na straně prodavačky, druhý na mé straně. Po chvilce dohadů vzala jinou krabici a zkoušela druhý přístroj – ani ten nefungoval. Dovedete si představit, co se odehrávalo potom. Kdybych neměl už zaplaceno, asi bych tam řekl něco o hýždích a výkalech a odešel bych. Vlastně toto bych neřekl, neboť uvedené výrazy jsme se ve škole neučili. Ale znám vlastně jiné ruské, rovněž peprné a nepublikovatelné. Při třetím pokusu už se jistě v prodavačce mísily všelijaké pocity, ale tentokrát se jí povedlo najít bezvadný aparát. Kdyby nenastala éra digitálních foťáků, pracoval by patrně dodnes, a stal by se možná i předmětem dědického řízení.

Přidám ještě vyprávění svého spolužáka, který byl jako nejlepší student za odměnu v Sovětském svazu o několik let dříve než já. Tenkrát ještě nebyl v nejvyšší funkci Gorbačov, který zavedl již zmíněnou prohibici. Chlapec se rozhodl, že zajde na pivo. Hospůdka se mu nelíbila, vyhledal jinou. Ta byla ještě horší. Navštívil třetí, a litoval, že nešel hned do té první. Tak ještě do čtvrtice. Přebere, kdo příliš dlouho vybírá. Opravdu se vrátil do té první. To ani nebyla hospůdka v našem slova smyslu, ale spíše bufet. Vysoké stolky bez židlí, u nich postávali muži nad pivem, někteří bez piva. Zašel za výčepním a poručil si pivo. „Stakána nět!“ odpověděl mu hostinský. Zklamaně se otočil, a vtom viděl, jak to tam chodí. Chlap dopil, položil sklenici na stůl, druhý, oproti stojící ji hbitě uchopil, sám si ji šel k výlevce umýt a následně k výčepu. Tak si i kamarád vyhlédl muže, který měl plnou sotva ze čtvrtiny a čekal u něj, až dopije. On opravdu brzo dopil, ale sklenici nepustil a šel si pro další pivo. Vybral si dalšího, pro jistotu se zeptal, jestli si půjde ještě pro další nebo ne. Když se konečně dočkal, umyl si sklenici a nechal načepovat, nechal hostinskému jakési malé spropitné, a ten velmi dlouze a uctivě děkoval. Odešel ke stolku, položil pivo čekaje, až trošku opadne pěna.

Vzápětí rychle poodstoupil od stolku, neboť naproti stojící muž svoji sklenici převrhl. Kamarád pokynem ruky a posunkem hostinskému naznačil, aby přišel stolek utřít. Ten opravdu přišel, a poutíral zhruba třetinu plochy. Když ten provinilec žádal, aby poutíral celý stůl, udeřil ho výčepní tím mokrým hadrem. Pivo prý bylo úděsné. Vypil ho jen polovinu a rozhodl se, že se půjde ještě vyčurat. Žádný zázrak nečekal, ale kdyby vyšel na ulici, už by moc příležitostí ulevit měchýři neměl. Za tu dobu vypozoroval, kam má jít, a když se vracel přes lokál zpět, viděl, jak u jeho piva stojí číšník a hlídá mu ho, aby mu pivo někdo z jiných hostů nevypil – vida, co dokáže několik kopějek.

Da svidánia, odzdravil a odcházel s nevšedním zážitkem.

15.08.2013, 00:35:32   Publikoval Luciferkomentářů: 19