Neviditelný čert

Někdy v červnu roku 2009 se mi do rukou dostala jedna z posledních a zároveň nejkratších knížek od Kurta Vonneguta. Jmenuje se Pánbůh vám požehnej, doktore Kevorkiane (God Bless You, Dr Kevorkian, 1999, přel. Zdeněk Beran, 2009) a je tak krátká, že jeden rekordman ji přečetl za osmadvacet minut. Kniha je o tom, jak se Kurt Vonnegut ve stavu blízkém smrti a za asistence obhájce euthanasie doktora Jacka Kevorkiana setkává v tunelu před nebeskou bránou s různými zemřelými velikány i obyčejnými nebožtíky, aby s nimi dělal rozhovory pro veřejnoprávní rozhlasovou stanici WNYC působící v centru Manhattanu.

Lucifer

V předmluvě k oněm reportážím z konce modrého tunelu Vonnegut mimo jiné píše, že je humanista, což částečně znamená, že se vždy snažil chovat slušně a že po smrti neočekává žádnou odměnu ani trest. Po smrti Isaaca Asimova se stal čestným předsedou Americké humanistické organizace. Na vzpomínkovém shromáždění, kterým AHA uctila památku jeho zemřelého předchůdce, řekl: Isaac Asimov je už v nebi. Těžko mohl posluchačstvo složené ze samých humanistů pobavit více. Svíjeli se smíchy… No vidíte, a už je taky v nebi.

A zde je jedna pasáž z té úvodní předmluvy:

Přeju všem dlouhý a šťastný život, ať už se to s vámi vrbí jak chce. Používejte ochranné krémy! Nekuřte.

To se ovšem týká jen cigaret. Doutníky vám neuškodí. Máme dokonce časopis opěvující potěšení z doutníků a na jeho obálkách defilují samé mužské celebrity, sportovci, herci, bohatí mládenci s výstavními manželkami. Říkám si, proč mezi nimi není také přednosta chirurgické kliniky? Doutníky se pochopitelně vyrábějí ze sušeného ovoce, drcených ořechů kešu, müsli a rozinek máčených v javorovém sirupu a sušených na slunci. Co si takhle jeden schroupat před spaním?

Ani palné zbraně vám neuškodí. Zeptejte se Charltona Hestona, toho, co hrál kdysi Mojžíše. Střelný prach neobsahuje žádný tuk ani cholesterol. Totéž platí o gumových projektilech. Jen se zeptejte svého senátora či senátorky nebo poslance či poslankyně, jestli vám zbraně nebo doutníky uškodí.

Při svém prvním dotyku se smrtí Vonnegut zjistil, co se stane s lidmi, kteří zemřou ještě jako děti. Vypravil se modrým tunelem udělat rozhovor s dr. Mary D. Ainsworthovou, která se věnovala výzkumu dlouhodobých následků těsného vztahu mezi matkou a dítětem během prvního roku života – anebo naopak následků zanedbání tohoto vztahu. Na základě přesvědčivých důkazů došla k závěru, že děti v první fázi života potřebují ke svému zdárnému vývoji pocit bezpečného přimknutí k osobě matky. Dr. Ainsworthová překypovala nadšením z toho, jak se v nebi její teorie potvrdily. V nebi jsou prý i jesle a školky pro lidi, kteří zemřou v dětském věku. Dobrovolné náhradní matky, a někdy i skutečné matky dětí, pokud už jsou také po smrti, se malým dětičkám věnují až s vášnivým zaujetím. Mazliky mazliky. Pusinečku. Nebudeme plakat, berušinko. Maminka tě má ráda. Hezky si odříhneme. To nás tak trápí, to víš že ano. Ták. Už je nám líp? Tak půjdeme hajat. Ťu ťu ťu.

A z těchhle dětiček pak vyrůstají andílci. Takhle tedy vznikají andělé!

Při jiné výpravě na konec modrého tunelu se Vonnegut setkal se samotným Adolfem Hitlerem. S potěšením se dozvěděl, že dnes svých činů lituje, i když nepřímo, což zřejmě souvisí s násilnou smrtí třiceti pěti milionů lidí za druhé světové války. K obětem ostatně patří i on a jeho milenka Eva Braunová stejně tak jako čtyři miliony Němců, šest milionů Židů, osmnáct milionů občanů Sovětského svazu atd. Hitler Vonnegutovi řekl, že za to zaplatil jako všichni ostatní. A potom dodal, že se kojí nadějí, že by mu někde mohl být vztyčen skromný památník, možná jen kamenný kříž, neboť byl křesťan; například na půdě OSN v New Yorku. Bylo by na něm vyryto jeho jméno a data 1889-1945. Pod tím by stála dvě slova německé věty? „Entschuldigen Sie.“

V hrubém překladu to znamená buď „Promiňte“, nebo „S dovolením“.

Jednou Vonnegut rozmlouval s Johnem Wesleym Joycem, bývalým policistou a hráčem nižší fotbalové ligy, majitelem baru U lví hlavy v Greenwich Village od roku 1966 až do chvíle, kdy v roce 1996 zkrachoval. Jeden vtipálek popsal místní klientelu jako „pijáky se sklony k psaní“. Nebožtík pan Joyce prohlásil, že si z jeho podniku udělali svůj klub spisovatelé sami a jeho to ani příliš netěšilo. Řekl, že si pořídil hrací skříň, neboť doufal, že je to bude při tom věčném žvanění rušit. Ale oni vytrvali, akorát žvanili mnohem hlasitěji.

Během řízených dotyků se smrtí se Vonnegut stejně často jako se svatým Petrem setkával se sirem Isaacem Newtonem. Oba dva se zdržovali u nebeského vyústění modrého tunelu. Svatý Petr tam postává, protože to má v popisu práce. Sir Isaac Newton tam okouní, poněvadž by strašně rád přišel na to, co je ten modrý tunel vlastně zač a jak funguje.

Jakoby Newtonovi nestačilo, že za svých pětaosmdesát pozemských let objevil infinitesimální počet, kodifikoval a kvantifikoval zákony přitažlivosti, pohybu a optiky a zkonstruoval první zrcadlový dalekohled. Nemůže si odpustit, že evoluční teorii přenechal Darwinovi, teorii mikroorganismů Pasteurovi a teorii relativity Einsteinovi.

„Musel jsem být hluchý, němý a slepý, že jsem na to nepřišel sám,“ řekl Vonnegutovi. „Vždyť jsem je měl před sebou jako na dlani!“

Newton chtěl vědět, z čeho asi tak může být ten tunel vyrobený, jestli z nějaké textilie, kovu, dřeva nebo čeho vlastně. Vonnegut mu řekl, že je z téže látky, z které se tvoří sny, ale to ho ani za mák neuspokojilo.

I svatý Petr mu ocitoval Shakespeara: Jsou věci mezi nebem a zemí, Horatio, o nichž se filosofům ani nesní.

Vonnegut se nakonec na konci modrého tunelu před nebeskou bránou setkal také s Williamem Shakespearem, u něhož pojal silné podezření, že nic z toho, co napsal, nenapsal on sám. Nejzajímavější setkání se však uskutečnilo až na samotném konci celé této rozhlasové šarády - s Isaacem Asimovem, svým předchůdcem ve funkci čestného předsedy Americké humanistické asociace a nejplodnějším americkým spisovatelem, jaký kdy žil. Napsal téměř pět stovek titulů a dokázal vyplodit i deset publikovaných svazků za jediný rok!  A nebyly to jenom vědeckofantastické romány, za které sklízel ceny. Napsal také řadu vědecko-popularizačních prací o Shakespearovi, biochemii, dějinách starověkého Řecka, bibli, teorii relativity a spoustě dalšího.

Když se ho Vonnegut zeptal, jestli ještě píše, tak mu řekl: „Pořád! Kdybych nemohl v jednom kuse psát, bylo by to pro mě peklo. Bez ustavičné možnosti psát by se pro mě svět stal peklem. A peklo by mi bylo snesitelné, pokud by mi tam dovolili pořád psát.“

Poslední Vonnegutova otázka zněla: „Co se podle tebe skrývá za tvou neskutečnou produktivitou?“

Isaac Asimov odpověděl jediným slovem: „Únik.“

Načež připojil slavný výrok neméně plodného francouzského spisovatele Jeana-Paula Sartra: „Peklo jsou ti druzí.“

Vonnegut byl skvělý spisovatel a humanista každým coulem, což demonstroval ve všech svých knížkách. Kupříkladu v Sirénách z Titanu.

29.08.2013, 00:00:21   Publikoval Luciferkomentářů: 17