Neviditelný čert

Rouper de Clotrimazol trpěl velmi silnou horečkou. Nebyla to však horečka nějakého virózního původu; ona totiž byla cestovní. Pokaždé, když se Rouper de Clotrimazol chystal někam cestovat, dostal tak silnou cestovní horečku, která se mimo jiné projevovala tím, že se začal třást jako osika v posledním tažení, že hrozil velmi vážný důsledek, totiž že nikam neodcestuje. Nakonec se mu to však vždycky povedlo.

Lucifer

První z těch nejdůležitějších podmínek, aby se Rouper de Clotrimazol mohl vydat na cestu, jež byla velmi důležitá – u těch nedůležitých by se do tak těžkého zápasu s cestovní horečkou nepouštěl ani náhodou –, spočívala v tom, že musel do svého cestovního zavazadla shromáždit všechno, bez čeho by každá ta důležitá cesta skončila fiaskem. Takže třeba ponožky. Kolik párů ponožek? Počítat na osikově se třesoucích prstech kolik dní na té důležité cestě stráví, plus nějaký ten ponožní páreček do krabičky první pomoci, spodní prádlo, pyžamo, pantofle, holící prostředky, košile, trička, opalovací krém, pastičku na myši… a pokaždé pořád dokola a dokola. Všechny ty nesmysly, které by si v cíli cesty koneckonců podle potřeby mohl koupit. Rouper de Clotrimazol však měl silný odpor k nakupování, obzvláště v místech, která neznal.

Takže balit, balit, balit, mezitím upít trochu uklidňujícího moku, jímž tu cestovní horečku mohl mírně ochladit. Pozorovat hodinky (aha, zapomněl na budík)… a když měl zabaleno, už mu na spaní mnoho nezbývalo, protože příslušný dopravní prostředek již byl přichystán k odjezdu či odletu.

Rouper de Clotrimazol odjel pouze na svoji první důležitou cestu, potom už jenom odlétal. Vždy se jednalo o určitý typ mezinárodní konference na téma jeho vědecké zarputilosti. Ta první byla do země, která se ještě před krátkým časem nacházela za jakousi kovovou oponou. Byla to jeho první cesta tam, kde to měl předtím zakázáno, První a poslední cesta tohoto druhu, kterou absolvoval vlakem.

Když viděl, že už mu nezbývá nic jiného než vyrazit na patřičné vlakové nádraží, svalil se na kufr, aby ho zavřel, popadl ho v naprostém osikovém zoufalství a vyrazil do podzemní dráhy. Usedl si tam na bobek, třesoucíma se rukama se držel svého kufru a vyhlížel svoji cestovní budoucnost.

Ta na úvod spočívala v tom, že se bude muset v tom neurvalém kvapu rozhodnout mezi dvěma možnostmi. Buď dojede svojí linkou až na přestup na linku, která o zastávku dále staví na vlakovém nádraží, kde na něj čeká jeho vlak, anebo vystoupí z té první linky o jednu zastávku dříve na nádraží, z něhož mu vlak nejede, ale krátkou procházku zčásti parkem se na to správné nádraží může přesunout. Když dojel k tomu nesprávnému nádraží, uvědomil si, že už mu nezbývá skoro žádný čas, a už vůbec ne na to, aby s tím těžkým kufrem proběhl tím Sherwoodským parkem, přestup si už netroufnul, příliš náročný tanec s kufrem.

Vystoupil tedy na tom nesprávném nádraží a bez mrknutí oka zamával na první taxi. Když do něj nasedal, vysvětlil taxikáři dvě věci. Zaprvé, že chce na správné nádraží, které je za rohem, a zadruhé, že mu nebude platit korunami, protože jsou někde hluboko v kufru a v kapse má pouze marky. Taxikář se zprvu tvářil, jako by mu ulítly včely, ale pak to srovnal, bez mrknutí oka obkroužil těch pár desítek metrů a s uctivým poklonem převzal nějakou tu marku.

Rouper de Clotrimazol ten důležitý, vlastně v té době úplně nejdůležitější vlak skutečně stihl. Jel a užíval si to, cestovní horečka však měla nečekaný následek v tom, že v cílovém městě nejdříve zamířil do nejbližší lékárny, a tam si poprvé v životě koupil aspirin, na němž bylo napsáno „Bayer“, což mu vůbec nic neříkalo, ale proti doposavad používanému acylpyrinu mu po jeho aplikaci už tak nebolelo břicho. Vlastně ho nebolelo vůbec, protože ten Bayerův acetylsalicylový prostředek to měl tak nějak šikovně obšlápnuto.

Konference v zemi, kam měl donedávna vstup přísně zakázán, Roupera de Clotrimazola nadchla k neutěšení. Vlastně ho k tomu neutěšení nadchlo úplně všechno, na co tam narazil profesionálně vyzbrojen aspirinem, takže si připadal jako kanibal Hanibal, což ovšem v té době ještě nemohl tušit. Fascinovaly ho obchody nacpané věcmi, se kterými se předtím setkával jen velmi vzácně, někdy vůbec, a tak dále.

Jednou jel tramvají z konferenčního centra někam do centra hostitelského města, bavil se česky se svým kolegou a všiml si, že je z protějšího sedátka sleduje nějaká mladá dívka. Nakonec jí to nedalo a řekla, že pochází z Čech, ale její rodiče ještě před pádem kovové opony s ní jako s velmi malým dítětem emigrovali sem. Říkala taky něco o tom, že nás ohrožuje „ocón“. Rouper de Clotrimazol sice netušil, co by mohl být ten „ocón“, ale jako krajánek jí bez skrupulí přikyvoval. Až později mu došlo, že „ocón“ je vlastně „ozon“. Oni v téhle zemi měli ve zvyku „z“ vyslovovat jako „c“, například „zeitung“ vyslovovali jako „cajtunk“.

Rouper de Clotrimazol se také poprvé v životě seznámil s krabicovým vínem. To seznámení nastalo ještě na příjezdu, když s kolegou přestupovali v jakémsi místním Kolíně, kde byla katedrála podobná té, co stojí na Pražském hradě, a kterou během přestupní přestávky navštívili, aby si prohlídli obrázky, jak vypadal ten Kolín po poslední světové válce. Byl srovnaný se zemí, zůstalo jenom to pražské katedrální dvojče. Jeho kolega uchopil v nejbližším obchodě takovou papírovou krabici, Rouper de Clotrimazol si myslel, že dostal chuť na mléko. Jenže nebylo to mléko, ale víno. A bylo dobré, jak pochopil, když se o něj s ním kolega podělil v následujícím vlaku. Ne jako to, s čím se po čase setkal ve své rodné zemi, v níž se servírovalo jako děsivý patok v podobě kultovního nápoje bezdomovců.

Když se Rouper de Clotrimazol z konference vracel, cestovní horečkou už netrpěl.

Nechal si ji na někdy příště.

Někdy příště letěl letadlem.

06.12.2013, 00:00:08   Publikoval Luciferkomentářů: 22