Prosincové čertí hrátky začínají nabírat tempo, a tak jsem se rozhodl, že filosofický traktát o jakémsi těžko uchopitelném souznění mezi tělem a duší zatím odložím a přispěju dalším kamínkem do této prosincové mozaiky. Nevím jak pro vás, ale z mého pohledu to nebude žádná novotina, poněvadž jsem ten kamínek vyhrabal ze svého tajného archivu a lehce opracoval. Rozhodně si netroufám soupeřit se dvěma předchozími kamínky; ten můj, starý a opracovaný, v sobě nic tak podnětného či jinak vznešeného netají, je jen takovým skromným plkáním téměř o ničem. Přesto doufám, že do této poklidné mozaiky jakž takž zapadne.
Lucifer
Ve svém románu Tma – o němž jsem se zde již párkrát zmínil, kupříkladu v Hypertrofie pokroku či Mocenská posedlost a velký malér – nechal Ondřej Neff zrušit elektřinu. Nevysvětlil jak a jakou část elektřiny, ale zkrátka přestal chodit elektrický proud a přestala fungovat veškerá elektrická zařízení. Situace byla už i tak dost katastrofální, ale kdyby byl důsledný, tak by nechal zrušit celou elektromagnetickou interakci a celý svět by se rozpadl. Nevěříte?
Veškerá chemie stojí na elektromagnetické interakci, všechny vazby mezi atomy, dokonce i atomy samotné. Gravitace je jen pozadí. Ale i přesto: jak by to vypadalo, kdybychom nechali vypnout gravitaci? Věci by se nerozletěly, protože je drží pohromadě elektromagnetismus, ale přestaly by padat. A také ležet, stát, zatěžovat… Tramvaj z knížky Tma by se neřítila Plzeňskou ulicí od Motola k Buďánkám, ale začala by levitovat…
Gravitace naštěstí funguje, jak má, a my máme spíš problém s tím, že si to někdy neuvědomujeme.
Dnes bylo padací ráno. Probudil jsem se sice s pocitem, že levituji, ale když jsem se probudil doopravdy, tak začalo padání. Vyrazil jsem se složkou ‚lejster‘ na metro a kupodivu nebyla to moje ‚lejstra‘, která padala. Dnes to padalo jiným. A nezačalo to ‚lejstry‘, ale drobky.
Na stanici přistoupila jemně korpulentní paní a okamžitě a bez přípravy se zakousla do nějaké housky. V tu chvíli měla pod nohama hromadu drobků jako po hustém krupobití. Nedalo mi to a decentně jsem se jí zeptal, zdalipak ví, že se v metru nejí. „Ale jí!“ přešla okamžitě do protiútoku s plnou pusou. „Ne,“ říkám, „přečtěte si přepravní řád“. „Ale jo,“ říká, „já jsem diabetička“. Přidává se ke mně jiná paní, že dejme tomu, ale že to ještě neznamená, že má dělat takový svinčík. Paní se však nedá, zuřivě žvýká a mává nějakým ‚lejstrem‘. Pak se ještě přidá další paní… no a já pomalounku dávám zpátečku. Takový už jsem: někde něco rozšťourám, způsobím rotyku, a pak potichoučku po-špič-kách...
V dalším metru si konečně rozbalím svoje ‚lejstra‘ a hluboce se ponořím do četby odborného textu. Tak si hezky čtu, když najednou plesk, plesk, plác, plác; koukám, co se děje, a u dveří mladá slečna asijského vzhledu (MSAV) a mladý pán (MP) sbírají z podlahy jakési hladké, růžové obdélníky. Jsou to ‚lejstra‘ v barevných plastikových obalech a vypadá to tak, že upadly MSAV a MP jí pomáhá se sběrem. Možná nějaká prezentace. Slečna je vkusně a společensky oblečena a třeba se chystá přednášet na meetingu, sympoziu, poradě, briefingu, tiskové konferenci apod.
Tak tohle znám, říkám si, jednou jsem měl podobný problém, když jsem prezentoval na konferenci. Měl jsem transparenty, každý ještě v extra průhledném obalu, který se dá sepnout do složky či pořadače, což bylo jistě velmi praktické, nepraktické však bylo, že ty obaly byly neskutečně kluzké. Jak jsem s tím během přednášky manipuloval, tak se mi rozletěly na všechny strany. Dnes už mívám prezentace elektronické.
A zase plesk, plesk, plác, plác, a ‚lejstra‘ jsou opět na podlaze, sotva je MSAV za asistence MP dala do kupy. Ten materiál se skutečně chová jako živý a udržet ‚lejstra‘ pohromadě, je jako udržet pohromadě pytel blech. Radši se honem schovám za svým ‚lejstrem‘, aby nebylo vidět, jak se směju. Takový už jsem: dokážu se smát cizímu neštěstí, ostatně jako každý Čech - smějící se bestie.
Sedím zase v jiném metru - můj život se vlastně skládá z neustálého posedávání po metrech - už se blížím k cíli, když tu zase bum, plesk, a na zemi je další ‚lejstro‘. A opět ne moje, pokud jste se už začali radovat. Jsem sice také občas strejda Podger, ale dneska jsem byl pouze v roli pozorovatele. Nebylo to ‚lejstro‘, ale vypadalo to na skripta, a zase v tom jela ženská.
Tak, a dojeli jsme na konečnou.
Bum, plesk, plác!
10.12.2013, 00:00:09 Publikoval Luciferkomentářů: 18