Neviditelný čert

Rouper de Clotrimazol byl už na tom tak bídně, že se rozhodl sepsat své Paměti. Rouser ho měla nějakou dobu na háku a zcela neskrývaně se rozhlížela po úplně jiném týpkovi. Rodinný psychiatr Chocho de Chichi von Chacha podlehl vážné profesionální úchylce, že ho museli hospitalizovat v klecovém lůžku uzavřeného oddělení jeho vlastní psychiatrické kliniky. No a strýček Gougle de Gougle emigroval do nejbližšího Seznamu. Co může člověk v tak těžkých dobách dělat než napsat své paměti. A k tomuhle závěru podnětně nezavrženíhodnému dospěl Rouper de Clotrimazol.

Lucifer

Začátek nebyl snadný. Má své Paměti počít v porodnici, kde byl přiveden na svět za tak těžkých okolností, že primář této rodné nemocniční instituce a několik jeho porodníků a porodnic spáchalo hromadnou sebevraždu? Faktem je, že zrovna tohle si nepamatoval. Dozvěděl se to až někdy kolem neuspěchaného dospívání od tety Clouset de Paravanové, když si pustila opýřená ústa na špacír po požití neúměrné dávky resveratrolu. Jenže Paměti mají obsahovat paměť, ne nějaké pavlačové žblepty na plech sjeté tety.

Takže od jeslí. Ani jesle si nepamatoval. Pamatoval si sice, že se mu to snažil popsat prastrýc Louser de Namol von Delirium, jenže tak učinil po konzumaci demižonu neředěné slivovice pančované třešňovým metylalkoholem, takže Rouperovi tahle vize zcela logicky nepřišla vůbec vizuální. Od mateřské školky? Ano, tady už nějaká vzpomínka byla, jenže napsat tak nebetyčnou ptákovinu hned na úvod svých Pamětí by představovalo jejich seppuku.

Takže od školy. To by šlo. Některé vzpomínky je však třeba vynechat. Kupříkladu jak byl při hodině zpěvu vyzván ke zpěvu, a když tu výzvu poctivě přijal a ke zpěvu se přinutil, tak učitelka zpěvu s předstihem asi tří měsíců ve třídě porodila dítě, které se tvářilo tak nějak zpěvně nedonošené. Tak tohle do Pamětí, o nichž by rád předpokládal, že je budou lidé i nelidé číst ještě nejméně za patnáct milionů let, nepatří stejně jednoznačně jako sirky do rukou předčasně narozeného dítěte. Jenže když tak procházel jednu vzpomínku ze školního věku za druhou, tak vždycky narazil na sirky v rukou předčasně narozeného dítěte, jež by ty Paměti sakumprásk spálily na uhel.

Rouper de Clotrimazol se tedy ve své paměti obrátil do gymnaziálního období. Jenže výsledek jeho snahy byl takříkajíc tentýž, ba ještě v mnohem úchylnějším převleku. V oněch dobách si našel kamaráda, který se jmenoval ryze česky Ryba z Rybníku, a spolu pak dělali takové věci, že všichni gymnaziální profesoři ukončili svou profesionální kariéru svým vlastním autodafé, gympl lehl popelem a zbytky gymnazistů byly rozptýleny po nejbližších polích, kde se zrovna pěstila řepka olejka, jejímiž pěstičkami byl v samotném finále dekapitován i ministr školství, přičemž prezident tehdejšího státního uskupení spáchal na veřejném záchodku vlastní likvidaci s použitím splachovací šňůry.

Zkusím to ještě s vejškou, řekl si Rouper již ve velmi těžkém depresivním a kapitulačním stavu. Jenže první vzpomínka na vejšku byla poslední kapkou do jeho pamětního kýblu, který explodoval až tak, že velitelství celé planety vyhlásilo nezvratnou mobilizaci, výjimečný stav, velký třesk na burzách a retrospektivní křach všech sdělovacích prostředků včetně automatického mytí hlav.

Rouper de Clotrimazol byl odchycen, Chocho de Chichi von Chacha vypuštěn z klecového lůžka uzavřeného oddělení své vlastní paranormální kliniky, Rouperovy Paměti nenapsány a jeho budoucnost se tvářila zcela nejistě.

K dobru Roupera je třeba říci, že Rouser se nepodařilo odchytit žádného náhradního týpka, respektive žádný týpek se k tomu odchytu ani náhodou nehlásil. Takže si nakonec oba dva, jeden jako druhý a druhý jako jeden, skočili zpět do svých náručí, čímž rozvibrovali své již navždy společné klecové lůžko do tak luzného vesmírného chorálu, že dohlížející šéfprimář onoho dnes již po celém zemském povrchu i jeho sklepeních nejslavnějšího psychiatrického zařízení Chocho de Chichi von Chacha usnul spánkem všech spravedlivých, přičemž ostatní zaměstnanci ani na milisekundu neváhali jeho úhybný manévr následovat. Všude v uzavřeném oddělení zavládlo nehybné ticho, jen hodiny na zdi tikaly tak nějak ze setrvačnosti a ty dvě znovunalezené hrdličky ve svém klecovém lůžku jako zamlada luzně vrkaly.

Konec všech začátků a začátek konce všech dosud nenapsaných Rouper de Clotrimazolových Pamětí

29.01.2014, 00:00:13   Publikoval Luciferkomentářů: 31