Neviditelný čert

Byl pozdní letní večer, venku bylo ještě docela teplo, horko už přece jenom trochu pominulo, a Rouper de Clotrimazol se trmácel metrovým vlakem v kraťasech, dovybaven košilí s krátkými rukávy a sandály. Držel v rukou knížku, jejíž stránky do slova a do písmene hltal, ničeho jiného si nevšímal. Když se blížil ke stanici, na níž měl přestoupit na jiný metrový vlak, zabouchl knížku až tak vehementně, že se mu z ní některá slova a písmena doslova vysypala na podlahu metrového vlaku. Když je sesbíral, tak se vztyčil, aby zamířil k výstupním dveřím vagónu metrového vlaku, a tu mu do oka padla jedna opodál stojící žena. Tím se to všechno začalo. 

Lucifer

Žena měla kolem krku omotaný jakýsi nevzhledný a poměrně kyprý šátkový hadr, což ho poněkud rozbujnilo, takže pocítil potřebu domáknout se smyslu této krční hadrové potřeby v tomto letním čase. Ještě než metrový vlak zastavil, stihl se té ženy zeptat, jaký je účel toho krčního hadru v tomto letním čase s tím, že předpokládá, že estetický smysl se u takové nevzhledné onuce předpokládat nedá. Žena s letním krčním hadrem na něj v naprostém úžasu vykulila oči a s evidentním ostychem, jaký se vyskytuje při styku s duševně nemocným člověkem, chvíli něco blekotala, až se jí konečně dostavila písmena a slova v smysluplném pořadí a vypadlo z ní, že ten krční hadr má proto, že je jí zima (patrně pouze na krk, protože zbytek oděvu letnímu času odpovídal).

„Takže vám je v létě zima,“ pravil srdečně a velmi vstřícně Rouper a jeho dojetí bylo tak neskonalé, že mu ta přestupní stanice ujela. To ho ale už netrápilo, jelikož si uvědomil, že potkal někoho, s kým může sdílet tentýž zdravotní problém. „Já vám, milá paní či slečno, velmi dobře rozumím, mám totiž stejný problém,“ pravil konejšivě Rouper. Žena se tvářila zmateně a nesouvisle ze sebe vyklopila, že to na jeho oděvu není vidět. „Já ten problém mám v zimě, milá paní či slečno (které z těch dvou oslovení bylo správné, to se Rouper až do samého konce nedozvěděl), v tento čas se totiž na veřejných místech pohybuji v plavkách, jelikož je mi horko. Jsme tedy na stejné lodi, i když v jiném ročním období. Používáte proti tomu nějaký lék?“ osmělil se se Rouper uhodit hřebíček na hlavičku. Žena zmateně měnila grimasy na svém obličeji, ale ani slůvko či písmeno o tom léku z ní nevypadlo.

Rouper si však galantně nevšímal onoho zmateného řečového zaváhání ženy a předhodil jí svoji zkušenost: „Náš rodinný akreditovaný psychiatr Chocho de Chichi von Chacha se nade mnou smiloval a předepsal mi zázračné pilulky, jimž jsem vzhledem k složitému latinskému názvu začal říkat clotrimazolky. Když to na mě v zimě přijde, dám do sebe koňskou dávku clotrimazolek a okamžitě běžím domů sundat plavky a změnit je za zimní oděv.“ Poté Rouper vylovil ze své taštičky mobil a ukázal ženě jeden snímek (viz obrázek nahoře vlevo), který pořídil předevčírem ve stejném metrovém vlaku, načež pravil: „Vidíte tu ženu s ohromnou onucí kolem krku a muže bez krčního hadru vedle ní, který jí zřejmě něco nabízí? Ono to ale není jen tak něco, ten moudrý a starostlivý muž jí totiž nabízí clotrimazolky, jak mi bylo krátce poté onou dvojicí vysvětleno, přičemž ta ženská část ze sebe okamžitě po požití clotrimazolek servala tu krční onuci.“ Žena před Rouperem evidentně lapala už jen tak po dechu.

V té chvíli se ale ozval bodrý hlas třetího účastníka, jímž nebyl nikdo jiný než Chocho de Chichi von Chacha: „Milá paní nebo slečno, neberte mého klienta až tak vážně, každý jsme nějakým způsobem zranitelní, někteří i způsobem psychickým či přímo psychiatrickým.“ Rouper poněkud znejistěl, žena opět vykulila oči, a na Roupera se najednou odněkud z útrob metrového vlaku vrhli dva bíle oděni svalovci, přičemž jeden z nich třímal svěrací kazajku, v níž se Rouper bez jakéhokoli váhání okamžitě ocitl. Chocho de Chichi von Chacha do kazajkou sevřeného Roupera napumpoval koňskou dávku clotrimazolek, druhý bíle oděný svalovec odněkud vyštrachal tlustý krční hadr, do něhož Roupera velmi profesionálně oděl, a za malou chvilenku byl Rouper zase v dobrém psychickém stavu.

Žena Rouperem tak nemilosrdně obtěžkávána konečně chytila dech, obrátila se na emeritního psychiatrického profesora Chocho de Chichi von Chacha a poněkud znejistěle pravila: „Ten pán mi ukazoval nějaký snímek, jenž prý pořídil předevčírem a na němž jedna žena s něčím ještě tlustějším kolem krku, než mám já nebo vy či vaší bíle oděni spolupracovníci, dostávala od jakéhosi muže clortimazolky.“ Chocho de Chichi von Chacha se velmi mile a vstřícně usmál a konejšivě odvětil: „Ten snímek mi můj stálý pacient Rouper de Clotrimazol s tímtéž vysvětlením ukazoval už včera. Napumpoval jsem do něj koňskou dávku clotrimazolek, načež z něj v již mnohem lepším psychickém stavu vypadlo, že ty clotrimazolky podávala žena tomu ubohému muži, jenž též patří do mé klientely.“

Vše se konečně vysvětlilo, metrový vlak konečně dorazil na konečnou, a tím se to všechno skončilo.

Vystupovat!

19.06.2014, 00:00:11   Publikoval Luciferkomentářů: 25