.:: Neviditelný čert ::.

Návštěva zříceniny hradu Perštejn

rubrika: Povídání

Zřícenina hradu Perštejn se nachází pár kilometrů od Klášterce nad Ohří a tyčí se na příkrém skalním ostrohu nad vesnicí téhož jména. Mé letošní letní putování zde dorazilo osmého srpna s neodolatelným pocitem, že když už se na sebe nemohu podívat do zrcadla, tak bych si alespoň mohl prohlédnout nějakou cizí zříceninu.

Lucifer

Těch několik pár kilometrů autobusem jsem urazil s tak neobyčejně namáhavým pocitem, že po vyklopení v oné stejnojmenné vesnici jsem bez jakýchkoli skrupulí vyhledal nejbližší resveratrolovou občerstvovnu. Lidé v té občerstvovně byli tak roztomilí, obzvláště servírka štíhlá jako proutek, že jsem ten občerstvovací mezičlánek kapku protáhl. Avšak volání nedaleké zříceniny mě ještě dříve, než jsem upadl do naprostého resveratrolového snění, z onoho zaujetí rázně vydolovalo, a já velmi hbitým krokem zamířil k setkání s onou cizí zříceninou.

Ten krok možná nebyl až tak hbitý a cestička vstříc tomu nenechavému vrcholu ostrohu byla velmi příkrá, takže jsem tu a tam zauvažoval, jaký plán B mám k dispozici, pokud se začnu kutálet kolem těch trpělivě mě pozorujících stromů po příkrém svahu směrem dolů.

Jak jsem nad tím tak úporně přemýšlel, pokoušeje se nadmout své plíce do rozměrů, jež se jim evidentně nepozdávaly, tak tu mě najednou předběhla jedna mnohem hbitější žena, jejíž pozadí mě přinutilo okamžitě začít šmátravým způsobem dolovat fotoaparát ze své skromné taštičky zavěšené křižně přes vrchní část mého těla. Když se mi to podařilo, okamžitě jsem ten Olympus namířil směrem před sebe a bez jakékoli oční kontroly zmáčknul spoušť.

Co jsem pak na tom tak udýchaně vyprodukovaném obrázku uviděl, mě docela nezaujatě šokovalo. Žena s velmi vilným pozadím nikde. Proti mně pochodoval středem cestičky strom (obrázek vlevo nahoře). Takže jsem v údivu zvedl svoje čivy a pohlédl přímo do jeho stromové tváře. Tvář stromu je v podstatě celým stromem; nejen koruna, kmen či listy – i každý list stromu se na vás může roztodivně tvářit. A tenhle strom se na mě koukal i svými kořeny, jimiž se po té cestičce shora od zříceniny zvolna ploužil dolů, až tak, že jsem měl pocit, že mě těmi vilnými kořeny zcela ovine a já zestromavatím, aniž bych svou vyhlédnutou zříceninu uviděl.

V zoufalém očekávání své dřevní budoucnosti mi však náhle hlavou bleskl plán C. To se mi v těchto náročných situacích stává – musím poklepat na dřevo – že mám vždy nějaký náhradní plán připravený v rukávech nebo v ponožkách. V kalhotách mám potom nohy, které jsou vždy připravené jakýkoli náhradní, vyprošťovací plán uskutečnit. A tak jsem ten strom nenápadně obešel – mlha přede mnou, mlha za mnou – a přede mnou mě očekávala má vyhlédnutá zřícenina, zatímco za mnou se zvolna ploužil strom, který moc dobře věděl, že se budu tudy ještě vracet.

V objetí zříceniny jsem pak strávil jedny ze svých nejúžasnějších letošních letních okamžiků.

Pochopil jsem mnoho, a během svého návratu zase směrem dolů – když člověk šplhá na vrchol, měl by si být vědom, že buď už tam zkysne, anebo se zase musí kutálet dolů – jsem onen strom předběhl tak lehce, jako ta žena mě v předchozí fázi směrem nahoru, kterou jsem už nikde nepotkal.

Měl jsem však ještě jiný doprovod, jehož identitu vám neprozradím, jelikož není dobré, když se vše odtajní. Ten doprovod mě trpělivě pozoroval jako ty stromy, ale na rozdíl od nich mě trpělivě následoval.

Dnes už vím, že existují ještě větší zříceniny, takže se mohu na sebe do zrcadla zase klidně dívat. A ještě důležitější je, když vás doprovází někdo, kdo netouží po tom, aby se až tak úpěnlivě jako ten strom omotal kolem vás svými kořeny. Který vás bude doprovázet trpělivě, stejně jako vy jeho, a drobné nesrovnalosti tomu nemohou nijak ublížit.

Nic víc už vám k tomu nepovím.