Neviditelný čert

Tohle je vlastně moje první letošní povídání, Souboj pohlaví nepočítám, a zároveň i pozdně novoroční. Začalo se to velmi nevinně. Rozhodl jsem se v sobotu třetího ledna prozkoumat nedalekou oblast, kde se nacházela továrna „Waltrovka“ (Walter Motors založená Josefem Walterem v roce 1911), která byla za minulého režimu postupně zdevastována a po jeho pádu zmírala na ještě větším úbytě. Sem tam nějaká firma si v jejích objektech pronajala prostory, ale celé to chátralo ještě více. Nejde jenom o pár objektů, budov, hal atd., ale i o poměrně rozsáhlý pozemek, což dohromady tvoří obrovskou pustinu mezi horními Jinonicemi, které přiléhají k Novým Butovicím, a jejich zbytku, jakož i Radlicemi či Košířemi. Není až tak dávno, když jsem se doslechl, že se někdo chystá ty staré tovární budovy, vzhledem zhruba z dvacátých let minulého století ovšem další řadu desetiletí čím dál zdevastovanějších, zbourat a nahradit novou čtvrtí. A jelikož jsem tam už delší čas nebyl, šel jsem to omrknout a vyrazil jsem již téměř po setmění. Moje výprava se neuvěřitelně záhadně zvrhla v něco, co by mohlo připomínat horor, ovšem s dobrým koncem. Anebo též něco úplně jiného.

Lucifer

Nedaleko po vstupu do Jinonic jsem narazil na podivnou postavu téměř chlapeckého vzhledu. V první chvíli mě napadlo, že se jedná o mladistvého příslušníka jistého nedotknutelného etnika. Na hlavě měl jakousi čepici a na očích veliké brýle. Zeptal se mě, jestli nevím, kde se tady nalézá ulice Vavřinecká, poblíž níž by měl být nějaký kostel. Byl jsem tak trochu zmatený a ještě více překvapený a přemýšlel jsem, o co tady běží. Řekl jsem mu v tom zmatení, že v Jinonicích žádný kostel není, což ve skutečnosti není až tak úplně pravda, a o ulici Vavřinecké též netuším. Ale tušil jsem, jenže se to zatím odehrávalo jen v mém podvědomí.

Ten podivný mládenec, kterého jsem postupně zařadil mezi Asiaty, ba dokonce jsem se dostal stavu, kdy jsem si začal myslet, že mi připomíná mého nového kamaráda made in Japan, mluvil ne zcela správně česky a navíc působil dojmem, že má nějakou lehkou duševní vadu. Byl takový poněkud zmatený, asi ještě více než já (anebo to jenom hrál?). Přidal ještě informaci, že poblíž jeho destinace se nachází Tyršova škola, čímž mě zmátl ještě více, jak uvidíte.

Po jakémsi váhání jsem se zmátořil a uvědomil si, že v jedné odlehlé části Jinonic, která se nazývá Butovice (ne nové, ale staré) se nachází kostel sv. Vavřince, který pochází pravděpodobně až z 11. století a který velmi dobře znám, jelikož kolem něho, někdy i s jeho návštěvou, jsem procházel mnohokráte směrem do Prokopského údolí či na Dívčí hrady. Tam by mohla být ulice Vavřinecká.

Po onom osvícení jsem se na toho kluka podíval a řekl jsem mu, že se zřejmě nachází na nesprávném místě, jenže on se tvářil, že už to asi vzdá. Řekl jsem mu, že půjdeme směrem, odkud přišel, a kohokoli potkáme, zeptáme se, kudy je třeba na to správné místo jíti. První lidé nevěděli nic, ale pak se objevil starší pán, jemuž jsem vše vyložil s myšlenkou, že Vavřinecká by se mohla nacházet ve starých Butovicích, jelikož je tam kostel sv. Vavřince. Souhlasil a začal nám tu cestu popisovat. V duchu jsem si říkal, že klukovi to říká zbytečně, jelikož je úplně zmatený a vůbec neví, kde se nachází, zatímco já už vím přesně kudy tak dorazit.

Klukovi jsem řekl, že je to jasné a není to až tak daleko, ale tvářil se, že už si na to netroufá. Táhl jsem ho za sebou jako nudli v bandasce a neustále povídal, že je to takřka za rohem, že to moc dobře znám atd., takže se mnou ne zcela rozhodnutý šel. Během cesty jsem mu řekl, že mívám docela dobré intuice, kudy kam či co a jak, zle zřejmě je reprezentuji natolik nevěrohodně, že mi často nikdo nevěří. V drtivé většině případů se však ukázalo, že jsem měl pravdu. Neříkal nic, možná mi nerozuměl, byl jsem ten večer pěkně upovídaný, ale následoval mě.

Překročili jsme ulici Radlickou a ocitli se v detašované části Jinonic, která se nazývá Butovice. Bylo tam pusto a prázdno, což je pro tuto detašovanou část, která jakoby zamrzla někde v minulosti, docela normální. Kluk zpozorněl a tvrdil, že musíme najít tu Tyršovu školu. Řekl jsem mu, že až někoho potkáme, tak se zeptáme. A kupodivu potkali jsme. Jeden starší pán nám ukázal, že támhle kousek odtud je ta škola, nejmenuje se však Tyršova, ale Waldorfská, a že tam chodil už od dětství. K Tyršově škole se máme další ulicí vrátit zpět k Radlické a hned na druhé straně ji uvidíme.

Začalo se mi vyjasňovat. Tyršovu školu jsem velmi dobře znal, hodněkrát jsem kolem ní prošel. Je to poměrně rozlehlá budova, která mi připomíná něco podobného v mém rodném městě a nachází se nedaleko stanice metra Jinonice. V tom byl ten zádrhel v mé paměťové mysli. Nedokázal jsem přiřadit Vavřineckou ulici k Tyršové škole. To prostě spolu nehrálo. Ve skutečnosti ale asi ano, alespoň pro toho podivného kluka, který se občas spojoval přes mobil s někým, k němuž měl namířeno. Nejspíš i ten někdo byl poněkud zmatený, takže mu cestu k sobě v tomto duchu vyložil. Ano, kluk zřejmě vystoupil ze stanice metra Jinonice, měl obejít Tyršovu školu, přejít po přechodu pro chodce ulici Radlickou a zamířit na místo, kde jsme zrovna stáli a kde byla úplně jiná škola, a potom se vyšplhat k onomu kostelu.

Řekl jsem mu, že už není prakticky co řešit, vyšlape nahoru tam tou uličkou ke kostelu sv. Vavřince, kde by se měla nacházet ulice Vavřinecká, a je na místě. Kluk se však tvářil stále nejistě, před Waldorfskou školou si zamobiloval a pak mi řekl, jakousi lámanou češtinou, že by byl rád, kdybych ho ještě doprovázel, čemuž jsem nedokázal odporovat.

A tak jsme šli směrem nahoru mezi stromy ke kostelu sv. Vavřince. Mlel jsem i nadále pantem, jako bych byl řečnického pultu, a povídal mu, že támhle ten kostel, který se rýsoval mezi větvemi stromů, je strašně starý a svého času možná patřil i Přemyslovcům, což je takový starodávný a velmi slavný český královský rod. Jakoby mi nevěnoval pozornost. Pokračoval jsem s tím, že tahle původně vesnice se nacházela ve středověku v podstatě dost daleko od Prahy. Středověká města byla poměrně malá a odsud k hradbám Prahy to nebylo rozhodně na dostřel. Moderní velkoměsta jsou neskonale rozsáhlejší a tahle část se nachází již poměrně dost uvnitř Prahy, avšak je tak detašovaná, že se tady nemusí ničeho obávat, jelikož tu může potkat jen pár místních, kteří nejsou nebezpeční. A pak mu říkám, že Praha je vzhledem k jiným světovým velkoměstům vlastně též malá, třeba takové Tokio. A tu jsem se zasekl, jelikož jsem si vzpomněl na jeho podobnost s mým novým japonským kamarádem, podíval jsem se na něho a měl jsem dojem, že Tokio na něj zapůsobilo, jen se však tak nějak pohnul, ale nic neřekl.

Vyšplhali jsme až ke kostelu, přičemž ulice, která k němu vede horem téměř vodorovně, se, jak se dle cedulky na nárožním domě ukázalo, jmenuje Vavřinecká. Kluk byl stále nejistý, chtěl vyrazit podél zdi kostelního hřbitova směrem k Prokopskému údolí, což jsem se mu snažil rozmluvit, takže se nakonec podvolil a vrátili jsme se na rozcestí uličky, kterou jsme vyšplhali nahoru, a vodorovné Vavřinecké.

Stanuli jsme před nárožním domem, kolem bylo pusto a prázdno. Kluk vytáhl mobil a něco do něj říkal, přičemž jsem mu akorát porozuměl, že upozorňuje na číslo domu, před kterým stojíme. Když ten hovor zakončil, řekl mi, že je na správném místě. Než ho zakončil, napadlo mě, že jsem byl vylákán na pusté místo, aby mě nějaká parta výrostků přepadla a oloupila. Podivné bylo, že mu ten dotyčný nevyšel naproti, alespoň před barák. Znejistěl jsem, ale jenom tak trochu. Bylo to nicméně fakt divné.

Řekl jsem mu, že už je na místě, takže bych se s ním mohl rozloučit, čemuž neodporoval, nic neříkal. Otočil jsem se a vyrazil od kostela sv. Vavřince směrem dolů, abych šel konečně omrknout „Waltrovku“. Teprve za zády jsem uslyšel takové téměř neslyšné a jednoslovné poděkování. Cítil jsem se trochu ublíženě. Tolik sil, snahy a pomoci jsem tomu klukovi věnoval a dotáhl ho tam, kam chtěl, ačkoli to tolikrát chtěl vzdát, a jenom takový štěk? Ale čert to vem. Udělal jsem dobrou věc, jenže…

Jenže kdoví jak to vlastně ve skutečnosti bylo. Co si o tom myslíte? Bylo to opravdu tak, jak si pořád myslím, ačkoli jsem nejednou zapochyboval, anebo mě ten kluk vláčel do pustých míst, kde mě měla jeho partička ožebračit? Pokud je pravdivá druhá verze, možná že jsem se tomu ožebračení ubránil svým příjemným a nečekaným hovorem a také tím, že jsme cestou oslovili řadu lidí, kteří by mohli svědčit.

Jak to tedy je?

Byl to horor s dobrým koncem, anebo jenom čistě lidská pomoc zmatenému klukovi s jakousi zdravotní nedostatečností psychiky?

06.01.2015, 00:00:00   Publikoval Luciferkomentářů: 16