Vavřinecká (téměř hororová)

rubrika: Povídání


Tohle je vlastně moje první letošní povídání, Souboj pohlaví nepočítám, a zároveň i pozdně novoroční. Začalo se to velmi nevinně. Rozhodl jsem se v sobotu třetího ledna prozkoumat nedalekou oblast, kde se nacházela továrna „Waltrovka“ (Walter Motors založená Josefem Walterem v roce 1911), která byla za minulého režimu postupně zdevastována a po jeho pádu zmírala na ještě větším úbytě. Sem tam nějaká firma si v jejích objektech pronajala prostory, ale celé to chátralo ještě více. Nejde jenom o pár objektů, budov, hal atd., ale i o poměrně rozsáhlý pozemek, což dohromady tvoří obrovskou pustinu mezi horními Jinonicemi, které přiléhají k Novým Butovicím, a jejich zbytku, jakož i Radlicemi či Košířemi. Není až tak dávno, když jsem se doslechl, že se někdo chystá ty staré tovární budovy, vzhledem zhruba z dvacátých let minulého století ovšem další řadu desetiletí čím dál zdevastovanějších, zbourat a nahradit novou čtvrtí. A jelikož jsem tam už delší čas nebyl, šel jsem to omrknout a vyrazil jsem již téměř po setmění. Moje výprava se neuvěřitelně záhadně zvrhla v něco, co by mohlo připomínat horor, ovšem s dobrým koncem. Anebo též něco úplně jiného.

 

Lucifer


Nedaleko po vstupu do Jinonic jsem narazil na podivnou postavu téměř chlapeckého vzhledu. V první chvíli mě napadlo, že se jedná o mladistvého příslušníka jistého nedotknutelného etnika. Na hlavě měl jakousi čepici a na očích veliké brýle. Zeptal se mě, jestli nevím, kde se tady nalézá ulice Vavřinecká, poblíž níž by měl být nějaký kostel. Byl jsem tak trochu zmatený a ještě více překvapený a přemýšlel jsem, o co tady běží. Řekl jsem mu v tom zmatení, že v Jinonicích žádný kostel není, což ve skutečnosti není až tak úplně pravda, a o ulici Vavřinecké též netuším. Ale tušil jsem, jenže se to zatím odehrávalo jen v mém podvědomí.

 

Ten podivný mládenec, kterého jsem postupně zařadil mezi Asiaty, ba dokonce jsem se dostal stavu, kdy jsem si začal myslet, že mi připomíná mého nového kamaráda made in Japan, mluvil ne zcela správně česky a navíc působil dojmem, že má nějakou lehkou duševní vadu. Byl takový poněkud zmatený, asi ještě více než já (anebo to jenom hrál?). Přidal ještě informaci, že poblíž jeho destinace se nachází Tyršova škola, čímž mě zmátl ještě více, jak uvidíte.

 

Po jakémsi váhání jsem se zmátořil a uvědomil si, že v jedné odlehlé části Jinonic, která se nazývá Butovice (ne nové, ale staré) se nachází kostel sv. Vavřince, který pochází pravděpodobně až z 11. století a který velmi dobře znám, jelikož kolem něho, někdy i s jeho návštěvou, jsem procházel mnohokráte směrem do Prokopského údolí či na Dívčí hrady. Tam by mohla být ulice Vavřinecká.

 

Po onom osvícení jsem se na toho kluka podíval a řekl jsem mu, že se zřejmě nachází na nesprávném místě, jenže on se tvářil, že už to asi vzdá. Řekl jsem mu, že půjdeme směrem, odkud přišel, a kohokoli potkáme, zeptáme se, kudy je třeba na to správné místo jíti. První lidé nevěděli nic, ale pak se objevil starší pán, jemuž jsem vše vyložil s myšlenkou, že Vavřinecká by se mohla nacházet ve starých Butovicích, jelikož je tam kostel sv. Vavřince. Souhlasil a začal nám tu cestu popisovat. V duchu jsem si říkal, že klukovi to říká zbytečně, jelikož je úplně zmatený a vůbec neví, kde se nachází, zatímco já už vím přesně kudy tak dorazit.

 

Klukovi jsem řekl, že je to jasné a není to až tak daleko, ale tvářil se, že už si na to netroufá. Táhl jsem ho za sebou jako nudli v bandasce a neustále povídal, že je to takřka za rohem, že to moc dobře znám atd., takže se mnou ne zcela rozhodnutý šel. Během cesty jsem mu řekl, že mívám docela dobré intuice, kudy kam či co a jak, zle zřejmě je reprezentuji natolik nevěrohodně, že mi často nikdo nevěří. V drtivé většině případů se však ukázalo, že jsem měl pravdu. Neříkal nic, možná mi nerozuměl, byl jsem ten večer pěkně upovídaný, ale následoval mě.

 

Překročili jsme ulici Radlickou a ocitli se v detašované části Jinonic, která se nazývá Butovice. Bylo tam pusto a prázdno, což je pro tuto detašovanou část, která jakoby zamrzla někde v minulosti, docela normální. Kluk zpozorněl a tvrdil, že musíme najít tu Tyršovu školu. Řekl jsem mu, že až někoho potkáme, tak se zeptáme. A kupodivu potkali jsme. Jeden starší pán nám ukázal, že támhle kousek odtud je ta škola, nejmenuje se však Tyršova, ale Waldorfská, a že tam chodil už od dětství. K Tyršově škole se máme další ulicí vrátit zpět k Radlické a hned na druhé straně ji uvidíme.

 

Začalo se mi vyjasňovat. Tyršovu školu jsem velmi dobře znal, hodněkrát jsem kolem ní prošel. Je to poměrně rozlehlá budova, která mi připomíná něco podobného v mém rodném městě a nachází se nedaleko stanice metra Jinonice. V tom byl ten zádrhel v mé paměťové mysli. Nedokázal jsem přiřadit Vavřineckou ulici k Tyršové škole. To prostě spolu nehrálo. Ve skutečnosti ale asi ano, alespoň pro toho podivného kluka, který se občas spojoval přes mobil s někým, k němuž měl namířeno. Nejspíš i ten někdo byl poněkud zmatený, takže mu cestu k sobě v tomto duchu vyložil. Ano, kluk zřejmě vystoupil ze stanice metra Jinonice, měl obejít Tyršovu školu, přejít po přechodu pro chodce ulici Radlickou a zamířit na místo, kde jsme zrovna stáli a kde byla úplně jiná škola, a potom se vyšplhat k onomu kostelu.

 

Řekl jsem mu, že už není prakticky co řešit, vyšlape nahoru tam tou uličkou ke kostelu sv. Vavřince, kde by se měla nacházet ulice Vavřinecká, a je na místě. Kluk se však tvářil stále nejistě, před Waldorfskou školou si zamobiloval a pak mi řekl, jakousi lámanou češtinou, že by byl rád, kdybych ho ještě doprovázel, čemuž jsem nedokázal odporovat.

 

A tak jsme šli směrem nahoru mezi stromy ke kostelu sv. Vavřince. Mlel jsem i nadále pantem, jako bych byl řečnického pultu, a povídal mu, že támhle ten kostel, který se rýsoval mezi větvemi stromů, je strašně starý a svého času možná patřil i Přemyslovcům, což je takový starodávný a velmi slavný český královský rod. Jakoby mi nevěnoval pozornost. Pokračoval jsem s tím, že tahle původně vesnice se nacházela ve středověku v podstatě dost daleko od Prahy. Středověká města byla poměrně malá a odsud k hradbám Prahy to nebylo rozhodně na dostřel. Moderní velkoměsta jsou neskonale rozsáhlejší a tahle část se nachází již poměrně dost uvnitř Prahy, avšak je tak detašovaná, že se tady nemusí ničeho obávat, jelikož tu může potkat jen pár místních, kteří nejsou nebezpeční. A pak mu říkám, že Praha je vzhledem k jiným světovým velkoměstům vlastně též malá, třeba takové Tokio. A tu jsem se zasekl, jelikož jsem si vzpomněl na jeho podobnost s mým novým japonským kamarádem, podíval jsem se na něho a měl jsem dojem, že Tokio na něj zapůsobilo, jen se však tak nějak pohnul, ale nic neřekl.

 

Vyšplhali jsme až ke kostelu, přičemž ulice, která k němu vede horem téměř vodorovně, se, jak se dle cedulky na nárožním domě ukázalo, jmenuje Vavřinecká. Kluk byl stále nejistý, chtěl vyrazit podél zdi kostelního hřbitova směrem k Prokopskému údolí, což jsem se mu snažil rozmluvit, takže se nakonec podvolil a vrátili jsme se na rozcestí uličky, kterou jsme vyšplhali nahoru, a vodorovné Vavřinecké.

 

Stanuli jsme před nárožním domem, kolem bylo pusto a prázdno. Kluk vytáhl mobil a něco do něj říkal, přičemž jsem mu akorát porozuměl, že upozorňuje na číslo domu, před kterým stojíme. Když ten hovor zakončil, řekl mi, že je na správném místě. Než ho zakončil, napadlo mě, že jsem byl vylákán na pusté místo, aby mě nějaká parta výrostků přepadla a oloupila. Podivné bylo, že mu ten dotyčný nevyšel naproti, alespoň před barák. Znejistěl jsem, ale jenom tak trochu. Bylo to nicméně fakt divné.

 

Řekl jsem mu, že už je na místě, takže bych se s ním mohl rozloučit, čemuž neodporoval, nic neříkal. Otočil jsem se a vyrazil od kostela sv. Vavřince směrem dolů, abych šel konečně omrknout „Waltrovku“. Teprve za zády jsem uslyšel takové téměř neslyšné a jednoslovné poděkování. Cítil jsem se trochu ublíženě. Tolik sil, snahy a pomoci jsem tomu klukovi věnoval a dotáhl ho tam, kam chtěl, ačkoli to tolikrát chtěl vzdát, a jenom takový štěk? Ale čert to vem. Udělal jsem dobrou věc, jenže…

 

Jenže kdoví jak to vlastně ve skutečnosti bylo. Co si o tom myslíte? Bylo to opravdu tak, jak si pořád myslím, ačkoli jsem nejednou zapochyboval, anebo mě ten kluk vláčel do pustých míst, kde mě měla jeho partička ožebračit? Pokud je pravdivá druhá verze, možná že jsem se tomu ožebračení ubránil svým příjemným a nečekaným hovorem a také tím, že jsme cestou oslovili řadu lidí, kteří by mohli svědčit.

 

Jak to tedy je?

 

Byl to horor s dobrým koncem, anebo jenom čistě lidská pomoc zmatenému klukovi s jakousi zdravotní nedostatečností psychiky?


komentářů: 16         



Komentáře (16)


Vložení nového příspěvku
Jméno
E-mail  (není povinné)
Název  (není povinné)
Příspěvek 
PlačícíÚžasnýKřičícíMrkajícíNerozhodnýS vyplazeným jazykemPřekvapenýUsmívající seMlčícíJe na prachySmějící seLíbajícíNevinnýZamračenýŠlápnul vedleRozpačitýOspalýAhojZamilovaný
Kontrolní kód_   

« strana 1 »

Lucifer
16
Lucifer * 08.01.2015, 15:59:34
Nakonec jsem přemohl svou přirozenou lenost a vygooglil si informace, které mi už vypadly z hlavy. Stanice metra Jinonice se jmenovala Švermova a Waltrovka byla přejmenována na Motorlet - závody Jana Švermy.

rezy, teď už tomu rozumím. Mrkající

rezy
15
rezy 08.01.2015, 06:34:04
Lucifere, ten zmíněný kovář se tam učil ještě před válkou, pak tam dělal během války a snad pár let po válce než to sebrali.

Lucifer
14
Lucifer * 07.01.2015, 23:12:39
rezy, ty si vážně myslíš, že jsem se bál sám sebe? Úžasný

Komentáři [11] nerozumím. Faktem je, že Waltrovku jsem spatřil ještě na sklonku totáče, kromě dvou nových a dost nevzhledných budov byl zbytek v dezolátním stavu, nicméně třeba letecké motory se tam ještě vyvíjely. Moje žena tam dokonce byla krátký čas v pracovním poměru. Stanice metra Jinonice byla situována tak, aby to dělný lid neměl do práce v té továrně tak daleko, zatímco obyvatelé starých Jinonic až tak ne. Jmenovala se jinak, ale jak, to už si nevzpomenu, nechce se mi to hledat, a přejmenovali ji, stejně jako Nové Butovice (původně Dukelská) až na počátku devadesátých let. Pak ta fabrika postupně chcípala, ve stanici metra Jinonice se dělný lid už nějak nehemžil, ale časem se vybudovaly i nové Jinonice, včetně jakési budovy Karlovy univerzity, takže pohyb už tam nějaký je. Až dokončí projekt Waltrovka, pohyb nejrůznějšího lidu zhutní.

Stella
13
Stella 07.01.2015, 09:49:56
rezy, úspěšný rok!
A stav se častěji,už proto, abys vnesl realistický pohled na věc...

Stella
12
Stella 07.01.2015, 09:46:09
Ad 9. To je moc pěkné vyprávění! A ten termín je opravdu pozoruhodný!
Měla jsem příležitost se takto bavit víckrát. V autobuse jsem seděla s dítětem, na sedadle za manželem. Nastoupila dámička, kolegyně z jeho bývalé práce, a celou cestu do něj hučela, aby jí přišel vytapetovat a že mu uvaří atd.. Nechala jsem je, ať si povídají. Ona netušila, že už ani není svobodný, natož, že má rodinu. Před naším vystupováním jsem mu beze slova předala dítě, ona ztuhla. Podobná situace se nestala jednou. (Dodnes si vyčítám, že takhle odvážnou jsem nebývala.)
Život je krásný!

rezy
11
rezy 07.01.2015, 08:09:40
Waltrovku bych si taky přál vidět zevnitř, i když to ted už bude asi všechno vyrabované. Jeden kovář kde jsem chodil o žních každoročně na kombajn mi vyprávěl, když se tam učil a pak pracoval, co všechno dělali, jak fabrika fungovala, v dobách socíku to baly takové ohříváčky pamětníků, a důkaz, že to jde i jinak.

rezy
10
rezy 07.01.2015, 08:05:34
přeji všem pevné zdraví v novém roce.
K tomu příběhu, Lucifere to se stává, nehledej v tom záměr, uvědom si, že ten člověk nemohl vůbec počítat s tím, že by se našel v Práglu jeden člověk, který by s ním měl takovou trpělivost a šel s ním tak daleko, byl tak trpělivý. Já bych řek, že jsi se vybál tak nejak sám sebe.

9 synchronicita / náhoda
Starý kocour (neregistrovaný) 06.01.2015, 22:50:15
Ke knihám jako transparentům:

Moje žena, když ještě nebyla moje, jednou seděla během zkoušky na pracovišti a četla si nějakou knihu. Přibatolil se tam i náš "neodolatelný"(dámy prominou) celoústavní pomrdný Honza, opřel se o futra a začal moji budoucí balit. Neříkal jsem nic - co taky. Držel v ruce nějakou knížku o Casanovi, přesný titul si už nepamatuji. A hučel a hučel. Až jsem si všiml i titulu knihy, kterou četla ona. Titul zněl "Ľúbim koho chcem". No a to už jsem (pro něj nepochopitelně) vyprskl smíchy.
===
Když jsem mu to nedávno po 40-ti letech, vyprávěl (už tu funkci, ten vedlejšák pár let nevykonává, Viagra není naprosto všemocná) tak vyprskl smíchy pro změnu on a nebyl k utišení. A to býval na své úspěchy u žen nesmírně hrdý. Řekl bych, že dostat do postele každou, kterou si umanul bylo jeho životní poslání. Tohle a pak italská opera. Mrkající
===
Byl jsem pak dvakrát přítomen u toho, jak mi někdo "balil ženu" a nevěděl, že je to moje žena. Obrovská legrace - tedy pro postiženého milovníka to asi legrace nebyla, ale pro nás dva ano. Nejlepší bylo, že to namlouvání moje zákonná po drahné chvíli utnula s tím, že se musí zeptat svého manžela, jestli by proti tomu nic neměl.
"A kde je teď váš muž?"
"Sedi vedle vás, pane režisére!"
Mlčící
Pánové bývali v ten moment poněkud jurodiví.
Jsme asi dost zlomyslná famílie.
Nevinný

Stella
8
Stella 06.01.2015, 22:42:09
https://www.youtube.com/watch?v=eff1fop0YPg

Po různých náhodách mě sotva něco překvapí... Úžasný
Prostě - byl přivolán! Nevinný

Lucifer
7
Lucifer * 06.01.2015, 22:08:58
Zapomněl jsem podotknout, že jak Vavřineckou, tak dnešní setkání s mým japonským přítelem jsem si fakt nevymyslel. Nevinný

Lucifer
6 To nemůže být náhoda
Lucifer * 06.01.2015, 22:05:20
A teď se podržte!

Před necelou hodinou jsem přestupoval na stanici metra Florenc. To, co jsem uslyšel, nebyli revizoři, kteří se tam v tu dobu nevyskytují, ale housle. Nejdříve jsem se naštval, že tu místo revizorů někdo opruzuje fidláním, ale pak mě napadlo, co když to je můj nový kamarád made in Japan, kterého jsem tady ještě nikdy nepotkal. Byl to on. Vyměnili jsme si pár slov, potřásli rukama, poblahopřáli si k novému roku, a já si v duchu říkal, že to nemůže být náhoda.

Když jsem sjížděl eskalátorem, uvědomil jsem si, že v ruce držím knížku, která se jmenuje To nemůže být náhoda.

Úžasný

Stella
5
Stella 06.01.2015, 16:26:23
Ulice -velký zdroj inspirace.
Co si tak myslí ti druzí o nás? Mrkající

astra2
4
astra2 06.01.2015, 15:39:35
Dnes je zážitkový den.

Já jsem u kontejneru zase probírala s bezdomovcem otázku výkupu papíru.Trhal z knih desky a stránky štosoval na hromádky. Za kilo takového papíru dostává 2.20.- Ale bývaly časy, kdy platili jen 1.50. Vyprávěl mi, jak je důležité třídit papír do sběrny.Ty knihy byly nějaké staré zákony a nařízení, takže nebylo třeba jich litovat, ale překvapilo mě jeho vyprávění o tom, co všechno se dá v popelnicích najít. A jak tak trhal - vypadla z knihy bankovka. Byla to nějaká turecká měna. Půjde s tím někam, kde mu to rozmění. Zahraniční návštěvníci prý mají takové zvyklosti - když odjíždějí, tak všechno, co nechtějí dají do tašek a ty položí ke kontejnerům. Jsou to kolikrát poklady. Taška plná kvalitního jídla a na dně nejmíň kilo mincí - bylo to prý 856 korun.A našel taky sáček s bižuterií, mezi kterou byly zlaté řetízky.Svoje vyprávění špikoval výrazy, které tady neuplatním, mohli byste se zkazit. Nerozhodný

Byl to ale dobrý brach, něco mezi třiceti a šedesáti. Při loučení mi upřímně potřásl pravicí. Pro sichr jsem si doma vydezinfikovala ruce, ale řeknu vám, že člověk si po takovém zážitku začne vážit i toho mála, které má.

Ahoj

Lucifer
3
Lucifer * 06.01.2015, 11:49:02
Brýle měly tmavou pouze obroučku. Působily poměrně levným dojmem a obroučka byla dost tlustá. Na podivné postavy mám v poslední době štěstí. Třeba dnes, když jsem vystoupil na Ládví z metra, uviděl jsem kulhající parník. Poměrně dost starší a ztěžka se trmácející a pokulhávající paní. V jedné ruce berli, o kterou se opírala, ve druhé ruce nákupní tašku, se kterou komíhala, a v puse zapálené cigáro, ze kterého slastně po(po)tahovala. Úžasný

Stella
2
Stella 06.01.2015, 09:12:01
Ještě je tu možnost, že se báli oba dva... Pokud má Astra pravdu, pak ten hoch nemohl prozradit přesně, kam jde, a nevěděl, jak dosáhnout toho, aby Lucifer dobrovolně zmizel. Chlapec mohl být nejistý z pocitu, že někdo jde po stopách dodavatelů.

A vůbec, Lucifere, myslela jsem, že chodit po setmění do opuštěných míst, zvláště na místa bývalých továren, je specialitou západních kriminálních filmů! Tedy - nadsázka, která k hororu a detektivce patří. V reálném životě dost těžko pochopitelné! Vždyť ten hoch mohl znamenat záchranu! Nebo měl přicházejícího co nejvíc vzdálit od nějaké part...
Detailní popis nezapře profesi!
P. S. Ty brýle byly tmavé?

«     1    2   »