Neviditelný čert

Následující příspěvek jsem přidal do rubriky Povídání. Není to však povídání mé, já se teď musím věnovat sepisování úplně jiného povídání, které bych měl nejpozději počátkem prosince odeslat do jistého odborného časopisu. Původně jsem na tento den nechtěl vypouštět vůbec nic, jelikož se mi k tomu evidentně nedostává času, ale pak jsem si vzpomněl na Borgesovo Inkoustové zrcadlo z jeho neranější knížky, které jsem tady chtěl před nějakým časem vypustit, ale vzápětí jsem tuhle myšlenku opustil. S mým vzpomenutím nejspíš souvisí slovo „Korán“, jež se v dnešní době skloňuje ve všech možných i nemožných pádech. Název knížky, z níž jsem tady už přečerpal Čertovo kvítko, naleznete na konci ve Zdroji, přičemž těsně před tím se skví Zdroj, ze kterého čerpal Jorge Luis Borges. Pomněte ovšem, že zatímco Jorge Luis Borges pouze čerpal něco, co svým způsobem přeformuloval a doplnil, já z něj přečerpávám doslovně a můj doplněk se skví pouze v perexu.

Lucifer

Z historie je známo, že nejkrutějším vládcem Súdánu byl Ja’kúb Churavý, který vydal svou zemi napospas bezpráví egyptských výběrčích a zemřel ve své palácové komnatě čtrnáctého dne měsíce barmahát v roce 1842. Někteří jsou toho názoru, že kouzelník Abdurrahmán al-Masmudí (jehož jméno lze přeložit jako Služebník Slitovného) ho sprovodil ze světa dýkou nebo jedem; přirozená smrt je však pravděpodobnější, neboť ho nazývali Churavý. Nicméně kapitán Richard Burton se v roce 1853 setkal s oním kouzelníkem, a ten mu prý vyprávěl příběh, který níže tlumočím:

Pravda je ta, že Ja’kúb Churavý mě věznil ve svém paláci, neboť můj bratr Ibráhím, spoléhaje na proradnou a zbytečnou pomoc černošských náčelníků z Kordofánu, kteří ho zradili, proti němu zosnoval spiknutí. Můj bratr zahynul mečem na krvavé kůži spravedlnosti, ale já jsem se vrhl k nenáviděným nohám Churavého a řekl mu, že jsem kouzelník, a že když mě nechá naživu, ukáži mu tvary a úkazy ještě nádhernější než fánús-i chajál (laterna magika). Utlačovatel na mně žádal okamžitý důkaz. Poprosil jsem tedy o třtinové brko, nůžky, velký list benátského papíru, roh s inkoustem, přenosné ohniště, pár koriandrových semínek a unci benzoové pryskyřice. List papíru jsem rozstříhal na šest dílů, pět z nich jsem popsal zaklínadly a vzývacími formulkami a na poslední napsal tato slova ze slavného Koránu: „Sejmuli jsme tvoji roušku a pohled tvých očí je pronikavý." Potom jsem Ja’kúbovi namaloval do pravé dlaně magický obrazec, požádal ho, aby ji prohnětl, a doprostředka jsem mu nalil trochu inkoustu. Zeptal jsem se ho, zda na kruhové hladině zřetelně rozeznává svůj odraz, a on přikývl. Řekl jsem mu, aby nezvedal oči. Zapálil jsem benzoovou pryskyřici a koriandrová semínka a zaklínadla jsem spálil v ohništi. Vyzval jsem ho, aby jmenoval výjev, který by rád uviděl. Zamyslel se a pravil, že divokého koně, toho nejkrásnějšího, který se pase na loukách při okrajích pouště. Pohlédl na hladinu a uviděl pokojná zelená pole a vzápětí přibližujícího se koně, hbitého jako leopard a s bílou hvězdou na čele. Vyžádal si na mně celé stádo stejných koní; na obzoru se objevilo podlouhlé mračno prachu a poté stádo. Pochopil jsem, že můj život je zachráněn.

Jakmile se začalo rozednívat, vstoupili do žaláře dva vojáci a odvedli mě do komnaty Churavého, kde na mě již čekaly vonná pryskyřice, ohniště a inkoust. Tak to probíhalo každý den a já mu vyvolával celý svět. Ten mrtvý muž, kterého nenávidím, držel ve své ruce všechno, co kdy lidé na této zemi viděli a živí vidí doposud: města, kraje a říše, které tvoří náš svět, skryté poklady uvnitř země, lodě, které brázdí moře, válečné, hudební a chirurgické nástroje, půvabné ženy, hvězdné stálice a planety, barvy, které nevěřící používají k malování svých odporných obrazů, minerály a rostliny se všemi jejich tajemstvími a skrytou mocí, stříbrné anděly, jejichž pokrmem jsou chvalozpěvy a díkůvzdání Pánu, rozdílení cen ve školách, ptačí a královské sochy v nitru pyramid, stín, který vrhá býk podpírající zeměkouli a ryba, která je pod ním, pouště Boha Slitovného. Viděl nepopsatelné věci, jako například ulice s plynovými lucernami nebo velrybu, která umírá, když zaslechne lidský křik. Jednou mi přikázal, abych mu předvedl město jménem Evropa. Ukázal jsem mu jednu z hlavních ulic a myslím, že to bylo právě někde uprostřed onoho mohutného řečiště lidí, kteří měli na sobě samé černé šaty a mnozí též brýle, kde poprvé spatřil Maskovaného.

Tato postava – jednou v súdánském kroji, jindy v uniformě, ale vždy s rouškou na tváři – se od té chvíle navždy vtiskla do jeho představ. Nikdy v nich nechyběla a naše snaha zjistit její totožnost byla mamá. Ovšem úkazy v inkoustovém zrcadle, zprvu jen chvilkové nebo nehybné, se teď stávaly celistvějšími; poslouchaly mě na povel a tyran je mohl zcela zřetelně pozorovat. Oba nás to samozřejmě mnohokrát úplně vyčerpalo. Další příčinou naší únavy byla krutost výjevů. Samé trestání, svazování, mrzačení, povyražení katů a ukrutníků.

A tak nastalo ráno čtrnáctého dne měsíce barmahát. V dlani byl vyznačen inkoustový kruh, na ohništi dohořívala vonná pryskyřice, zaklínadla byla spálena. Zůstali jsme sami, jen my dva. Churavý mě vyzval, abych mu ukázal nějaký hrdelní a spravedlivý trest, neboť jeho srdce si dnes žádá pohledu na smrt. Ukázal jsem mu tedy vojáky s bubny, rozprostřenou kůži mladého býka, po podívané prahnoucí dav a kata s mečem spravedlnosti. Když to uviděl, okouzlen mi pravil: To je přece Abu Kir, který popravil tvého bratra Ibráhíma a který ukrátí tvé dny, až se naučím vyvolávat tyto obrazy bez tvé pomoci. Požádal mě, aby přivedli odsouzence. Když tak učinili, oněměl, neboť to byl onen neznámý muž s bílou rouškou. Naléhal na mě, aby mu ještě před smrtí sundali masku. Padl jsem před ním na kolena a prosil: Ó, králi času, podstaty a úhrnu století, tato postava není jako ty ostatní, neboť neznáme její jméno ani jméno jejích rodičů či rodného města, což je důvod, proč se jí neodvažuji dotknout, abych se neprovinil něčím, zač se budu muset jednou zodpovídat.

Churavý se rozesmál a nakonec přísahal, že tuto vinu, pokud to vůbec vina je, vezme na sebe. Odpřisáhl to při meči a Koránu. Přikázal jsem tedy, aby odsouzence svlékli, přivázali na roztaženou býčí kůži a strhli mu masku. Můj příkaz byl vykonán. Ja’kúbovy vyděšené oči mohly konečně spatřit onu tvář – byla to jeho vlastní. Zápasil s návalem hrůzy a šílenství. Vzal jsem jeho rozechvělou pravici do své, která byla pevná, a přikázal mu, aby dál sledoval obřad své vlastní smrti. Byl zrcadlem uhranut: ani se nepokoušel odvrátit zrak či vylít inkoust. Když meč v jeho představě dopadl na provinilcovu hlavu, zasténal hlasem, který ve mně nevyvolal žádné soucitné pohnutí, a skácel se mrtev k zemi.

Sláva budiž s Tím, který neumírá a drží ve své ruce oba klíče k bezmeznému Odpuštění a nekonečnému Trestu.

(Z knihy The Lake Regions of Equatorial Africa od R. F. Burtona)

Zdroj: Jorge Luis Borges – Obecné dějiny hanebnosti

26.11.2015, 00:00:00   Publikoval Luciferkomentářů: 6