Neviditelný čert

Na obzoru druhé poloviny ledna se prý začíná rýsovat mráz, což by jistě bylo velmi přínosné, jelikož některý dotěrný hmyz by zredukoval svůj počet, ale nechme se překvapit. Předpovědi meteorologů bývají někdy, někdy až velmi často, nahnuté jako ta slavná věž v Pise. Zatím se však, alespoň tady v Práglu, nijak zvlášť nechumelí, na Vltavě se nebruslí a na Hradčanech se nestaví iglú.

A proto přicházím s dalším a velmi poetickým příspěvkem do koutku Povídání, avšak ne se svým. Ještě než udeří ten mráz a i Prahu zasypou tuny sněhu, tedy pokud to meteorologové myslí vážně, tak bych se s vámi podělil o jeden výňatek z knížky Borise Viana, která se nazývá Srdcerváč.

V mých výrazně mladších letech představoval Boris Vian někdy až přímo literární vlajkovou loď. Už jsem tady předložil řadu výňatků z jeho tvorby – připomenul bych pouze Láska je slepá a Kubohnát a Sláva. A právě ta druhá připomínka se týká toho, co vám dnes předkládám, jelikož je ze stejné knížky. Popisuje situaci, když se hlavní hrdina, Kubohnát, vydává na cestu mezi prostý lid, aby něco vyřídil či obstaral, a přitom narazí na dědčí jarmark.

Tak si to užijte, aby vás mráz nezastihl nepřipravené.

Lucifer

Kubohnát si to mířil stále dopředu a nezahlédl ani živáčka. Statků přibývalo. Nyní byly i po levé straně, kam se stáčela cesta, jež zde byla o něco širší. Pojednou se rozhojnila o červený potok, jehož hladina dosahovala téměř až k okraji silnice, bez jediné vrásky, bez jediného záhybu, a kde plavaly odpadky, nezjistitelné jako strávené jídlo. Nyní se tu a tam ozývaly z prázdných domů poněkud nadbytečné zvuky. Kubohnát se též snažil rozštěpit na samostatné pachy chomáče zápachů, jež ho praštily přes nos přímo u každého stavení.

Potok mu nešel na rozum. Nejdříve nebylo nic a potom zčistajasna plynul v plné šíři, nacpaný až po okraj jako pod nějakou napjatou blánou. Barva byla něco jako krvavý chrchel, světle červená a neprůhledná. Akvarel. Kubohnát sebral kamínek a hodil jej tam. Zapadl pod hladinu nenápadně, bez vystříknutí, jako do tekutého chmýří.

Cesta se rozšířila do podlouhlé návsi s vyvýšenou obrubou, kde vyřízené stromy pečovaly neustále o klidný stín. Rozeklaná cesta obcházela vyvýšený střed. Po pravé straně bylo živěji, a Kubohnát tedy zamířil tam.

Když přišel blíž, zjistil, že to je jen dědčí jarmark. Byla tam dřevěná lavice pěkně na slunci a velké kameny, na kterých seděli opozdilci. Dědkové seděli na lavici vedle sebe a i tři kameny již byly obsazené. Bylo možno napočítat sedm mužských a pět ženských. Před lavicí stál dohazovač a svíral pod paždí lejstro v plyšových deskách. Měl na sobě staré šaty z kaštanového sametu, boty s cvoky, a ačkoli bylo teplo, pařil se v nerudné čepici z krtcích kožek. Páchl a dědkové ještě víc. Někteří se ani nehýbali, seděli s rukama zkříženýma na holi oblýskané častým používáním, ve špinavých beztvarých hadrech, neholeni, s vráskami plnými špíny, oči byly celé zvarhanělé od přílišné práce na slunci. Bezzubá ústa, plná smradlavých kořenů, něco žvýkala.

„Tak tedy,“ pravil dohazovač, „tenhleten není drahý a nadělá ještě moře práce; koukej, Křivánku, nechceš ho na děti? Ten jich ještě může mít, to si piš!“ „A bude jim to moci ukázat,“ řekl kdosi. „To se ví, že ano,“ dotvrdil obecní dohazovač. „Hele, pojď sem, ty stará rachotino!“ Poručil mu, aby vstal. Dědek, celý shrbený, popošel o krok.

„Ukaž jim, co máš v gatích!“ pravil dohazovač. Stařec si počal rozepínat roztřesenými prsty poklopec. Jeho okraje se leskly opotřebováním a mastnotou. Lidé kolem se mohli utlouci smíchem. „Tak se na to podívejte,“ pravil Křivánek, „on tam opravdu ještě něco má.“ Naklonil se nad dědka a potěžkával mu jeho ubohé nádobíčko, svíjeje se přitom smíchy. „Ale jo. Beru ho,“ řekl dohazovači, „dám za něho sto franků.“ „Přiklepnuto,“ pravil dohazovač. Kubohnát věděl, že tenhle zvyk je na venkově běžný, avšak zúčastnil se dědčího jarmarku poprvé, a tak ho ta podívaná zarazila.

Dědek se zase zapnul a čekal. „Hni se, ty starý pse!“ pravil Křivánek a nakopl ho do zadku, že stařec až zavrávoral. „Tak jdem, děcka, hrej si, tu máš kohouta!“ Stařec vykročil drobnými krůčky. Z hloučku vyběhly dvě děti. Jedno mu začalo bičovat hřbet prutem, druhé se mu pověsilo na krk a chtělo ho srazit k zemi. Stařec se natáhl jak dlouhý tak široký a nos se mu zaryl do prachu. Muži se na to ani nepodívali. Jen Kubohnát zíral v úžasu na děti. Dědek se zvedl na kolena, z odřeného nosu mu crčela krev a cosi plival. Kubohnát se otočil a znovu se vrátil k hloučku. Nyní dohazovač vychvaloval asi sedmdesátiletou babku, tlustou a připosraženou, s řídkými mastnými vlasy, jež jí splývaly přes letitý černý šátek. „Račte, tahle je ještě zachovalá,“ pravil, „kdo si ji vezme? Úplně bezzubá. To může být pěkné pohodlíčko!“ Kubohnát cítil, že se mu mírně zvedá žaludek. Zadíval se pozorněji do tváří kolem sebe. Samí pětatřicátníci až čtyřicátníci, dobře stavění, tvrdí, čepice naražené na facku. Zřejmě chrapouni houževnatého plemene. Někteří s knírkem. Jasný důkaz.

„Šedesát franků za Adélu,“ pokračoval dohazovač. „Kolozubá – a taková cena! To je tedy kup! Tak heleď, Křesťane? A co ty, Nemehlo?“ Plácl rozmáchle dlaní stařeně po zádech. „No tak vstaň, ty stará dýně, ať si tě prohlédnou. To je teda terno!“ Stařena vstala. „Otoč se,“ pravil dohazovač, „ukaž paní holou slavnému publiku! A vy tam, koukejte si ji pěkně prohlédnout!“ Kubohnát se snažil nedívat se. Baba smrděla tak hrozně, až myslel, že omdlí. Zahlédl hroznou horu masa oteklého křečovými žilami. „Padesát…,“ pronesl ostrý hlas. „Máš ji mít. Tady je,“ zavolal dohazovač. Ještě než si stařena stačila shrnout bavlněnou sukni, popostrčil ji dohazovač pořádnou buchtou do zad. Kubohnát stál vedle rozložitého obra, který se srdečně smál. Položil mu ruku na paži.

„Proč se smějete?“ optal se. „Není vám hanba?“ Tázaný se přestal v mžiku smát. „Co jestli mi to není?“ „Jestli vám to není hanba,“ opakoval Kubohnát. „Jsou už staří.“ Ani se nenadal a slízl jednu pěstí. Rozřízl si o špičák ret. Krev mu špinila ústa. Zavrávoral a spadl z chodníku na vozovku. Nikdo se na něho ani nepodíval. Dražba pokračovala.

Vstal a smetl si hřbetem ruky prach z kalhot. Stál vzadu, za půlkruhem temných, nepřátelských zad. „Tady ten!“ vyštěkl hlas vyvolávače. „Ten s dřevěnou nohou. To teď frčí! Sto deset franků poprvé! Sto deset!“

Kubohnát se odtud ztratil…

14.01.2016, 00:00:00   Publikoval Luciferkomentářů: 7