Nečekejte pohádku, ačkoli jednu chvíli mě napadlo, že bych z toho mohl pohádku zkomponovat. Ne zkompostovat, ačkoli i tímto způsobem bych mohl zapracovat. Počátek února mě však zastihl v tak těžké tvůrčí depresi, že když jsem se pokusil napsat báseň, tak jsem skončil hned u prvního verše, který se nejen vůbec nerýmoval, ale působil navíc dojmem, že má rýmu. A začalo to tak hezky. Hned prvního února v pondělí, když jsem vyrazil na své pracoviště. A o tom to bude. Ale pohádku fakt nečekejte, ačkoli jsem se cítil jako v pohádce, aspoň jenom chvíli, než jsem dojel na své pracoviště. Pak už to zase stálo za starou únorovou bačkoru, ačkoli bych měl vbrzku oslavit další z mých narozenin, jejichž řada je už tak nepřehledná, že jsem je přestal počítat. Nevím, kolik mi je, a ani bych ten součet či účet s lesem přeškrtaných čárek nechtěl vidět.
Lucifer
Pondělní dopoledne prvního února jsem vyrazil k nedaleké stanici metra, abych se pod zemí dopravil téměř na opačný konec Prahy, kde vykonávám roztodivné pracovní úkony. Od výchozí stanice metra mě dělí pouze Sluníčkové náměstí a veřejné psí záchodky, což je taková prázdná louka, přes kterou vede šikmý chodníček. K němu jsem měl namířeno, jelikož končí kousek od vstupu do stanice metra Gůrka. Ne přes Slunečníkové náměstí, ale podél ulice V Gůrkách, která navazuje na ulici Vysušený vrcholek, v němž se pár metrů od onoho napojení nachází má ubikace. Tudy se dostanu přímo na šikmý chodníček, aniž bych musel pošlapat Slunečníkové náměstí. A právě v těch Gůrkách se to stalo.
Než jsem vyrazil, abych se pracovně dorazil, zkontroloval jsem radary na internetu a zaznamenal, že ještě mírně prší, ale za chvíli už to přestane. Šel jsem se tedy podívat na lodžii, jestli je to fakt pravda, a ona to fakt pravda byla, jako byste ji vytesali do kamene. Deštník jsem tedy opominul a šel na věc. Po několika krocích jsem si došlápl na ulici V Gůrkách, ještě trochu mrholilo, asi tři kapičky za jednu minutu, kdy tu jsem spatřil na protějším chodníku osobu, kterou jsem ohodnotil jako příslušníci ženského pohlaví, s deštníkem. Říkám si v duchu: „Ženská, sklapni to paraple. Copak nevidíš, že už neprší?“ A v tu chvíli se stalo něco neuvěřitelného. Ona to paraple skutečně sklapla.
Napadlo mě, že mě slyšela. Samozřejmě telepaticky, jelikož jsem ústa fakt neotevřel. Jenže pak začala cupitat, ne běžet, ale drobnými krůčky urychlovat svůj přesun k šikmému chodníčku. Šel jsem rychle, neklusal, ale i přesto se mi těmi drobnými krůčky začala vzdalovat. Někde v půli chodníčku jsem zaznamenal tak trochu dunivý zvuk a napadlo mě, že je to buď letadlo, nebo vlak metra v nedalekém nadzemním tubusu.
Teď musím trochu odbočit. Byly doby, kdy jsem chodil do práce poněkud dřív, v zimním období ještě i za šera. Když jsem někde v půli chodníčku zaznamenal světla v tubusu, věděl jsem, že na Gůrku směrem do vnitřní Prahy jede vlak metra. Zaktivoval jsem svoje nožní zařízení a tryskem ten vlak na Gůrce dohnal. Nedělal jsem to sám. Spatřil jsem i jiné podobné metrové závodníky s poměrně dlouhým doběhem. V poslední době tak nečiním. Je to vyčerpávající a nedůstojné. Další vlak metra jede za pár minut. Asi jsem zmoudřel, anebo mé nožní zařízení zlenivělo. A zpět k pohádkovému zážitku.
Opomenul jsem jednu důležitou vizuální informaci. Když ta ženština sklapla paraple, všiml jsem si, že ve druhé ruce má hůlku, se kterou oťukávala okolní prostor. Ano, pochopili jste, slepeckou hůlku. Proto ty drobné, i když velmi rychlé krůčky. Pokud byla fakt slepá, tak je neuvěřitelné, jak suverénně svými drobnými krůčky pádila k metrové stanici. Napadlo mě, že ten vlak zřejmě skutečně přijíždí, ale, viz předchozí odstavec, nenechal jsem tím nijak vyvést z míry a kráčel jsem pravidelným krokem vpřed.
Když jsem dorazil na konec šikmého chodníčku, pár kroků od schodů do vstupu stanice, spatřil jsem přes zaklenou stěnu, jak na nástupiště přijíždí vlak. Najednou mě něco popadlo a rozhodl jsem se, že tento vlak si nenechám ujet. Ještě jsem nevěděl, proč chci své zmoudření nabourat, ale za pár sekund jsem se tomu dobral.
Vyklusal jsem schody nahoru do vstupu a elegantně avšak zprudka zabočil na schody dolů na nástupiště. Jel jsem jako namydlený blesk a v půli těch schodů jsem spatřil tu ženu se slepeckou hůlkou. Předběhl jsem ji a utrousil, že podržím dveře posledního vagónu. Když jsem doplachtil na nástupiště, odehrála se scéna, jako když jsem před lety spadl do kolejí metra. Dveře posledního vagónu se zavíraly, ale tentokrát jsem tu scénu nedokončil, jelikož jsem do nich nekopl. Byl jsem zklamaný. Moje pomoc paní Nevidomé vyšla naprázdno.
Pochodoval jsem chvíli po nástupišti, ale pak mi to nedalo a vrátil jsem se k Nevidomé. Zeptal jsem se jí, jestli se ji mohu na něco zeptat. Byla to žena středního věku, mládím už tolik neoplývala, ale její vzhled mě fascinoval. Naprosto přirozená bytost. Žádný brizolit na obličeji, žádné hadříky z šaškecu včetně tlustého koberce kolem krku atd. Naprostá lidská čistota – duševní. Stál jsem před ní, jako bych se díval na Madonu. Madonu skutečné krásy. A ona mi odpověděla, že mohu.
Řekl jsem jí, že jsem zaznamenal, jak na druhé straně Slunečníkového náměstí začala náhle spěchat, jako by tušila, že přijíždí vlak metra. Jak to mohla tušit? Místo, kde to učinila, je od vstupu do metra tak vzdálené, že vlak nemohl být ještě v tubusu. Řekla mi, že zkontrolovala hodinky a zjistila, že podle jízdního řádu je ten vlak už nablízku. Takže sklapla paraple, ručně prozkoumala své hodinky či je měla přímo v hlavě? Už dlouho jsem nebyl tak zmatený. Jak mohla s tou slepeckou hůlkou tak šikovně a briskně docupitat k metru? A proč tak spěchala a riskovala, že ve svém stavu může dojít k úrazu, když další vlak jede za pár minut? Že by ten prostor velmi dobře znala? Bydlí tu? Nikdy jsem ji tady neviděl. Anebo…
Zmateně jsem odkráčel po nástupišti, když tu mě napadlo, že tady možná nebydlí, ale někdy se tu zjevuje. Proč? Na opačné straně Slunečníkového náměstí je Oční klinika vybavená magnetickou resonancí. Možná odkráčela z ní a možná není úplně nevidomá, jen vidí tak nějak mlhavě. Odkráčela obchvatem k šikmému chodníčku, ačkoli mohla jít přímo přes Slunečníkové náměstí, což je poněkud kratší.
Přijel vlak metra, nasedl jsem do něj na opačné straně než Nevidomá a po cestě jsem zaznamenal ještě řadu jiných přirozených lidí. Přemýšlel jsem, jestli Nevidomou ještě někdy uvidím, ale na konečné jsem byl opětovně konfrontován s běžně starou únorovou bačkorou.
Třeba se ještě někdy uvidíme.
03.02.2016, 00:00:00 Publikoval Luciferkomentářů: 34