.:: Neviditelný čert ::.

Čertí Eintopf

rubrika: Povídání

Eintopf je specifická forma německé gulášové polívky, kdy se do jednoho hrnce nacpe velký počet nejrůznějších ingrediencí. Od dortíku pejska a kočičky zpodobněného Josefem Čapkem se liší tím, že se dá jíst bez výrazných trávicích nepříjemností. Podstata Eintopfu spočívá ve výběru takových ingrediencí, aby vzájemnou kontroverzí nepřivedly náš žaludek do kritického stavu.

Pro dnešek jsem přichystal či vlastně takříkajíc ukuchtil takový Čertí Eintopf. Není samozřejmě určen k pozření, ale k přečtení. Takže kdo ho bude vnímat po vzoru dortíku pejska a kočičky, nebude mít problém s kritickým stavem žaludku, ale mozku – za což se samozřejmě dotyčným postiženým omlouvám.

Lucifer

Budiž světlo

Už někdy na gymplu jsem měl takovou teorii: Představte si vesmír, jako je náš, jeden z mnoha či nekonečna vesmírů. V tom vesmíru časem vznikne inteligence a časem vyplní celý vesmír. Nakonec je vesmír jedna velká superinteligence. Vývoj se skončil. Superinteligence ví, nebo alespoň doufá, že musí existovat nějaká cesta dál (do vesmíru nad vesmíry), ale protože vyčerpala všechny možnosti a je na konci, tak jediný způsob, jak jít dál, je zkusit to znovu. Rozložit se zpět na prvočinitele a zkusit se sestavit znovu a jinak.

Uznávám, byla to pohádková dětská představa. Jiná představa může být, že náš vesmír byl stvořen nějakou inteligencí zvenčí. A nemuselo to být záměrně. Třeba jen vedlejší efekt nějakého experimentu anebo standardního projevu existence. Proč by kupříkladu náš vesmír nemohl být odpadkem či výměškem nějaké vyšší struktury, která venkoncem ani nemusí být inteligentní, ačkoli pojem inteligentní se může na pozadí této úvahy zdát mírně řečeno diskutabilní.

No a tolik můj filosofický příspěvek k biblickému tématu Budiž světlo. Vlastně ne, vynechal jsem čas. Co je to čas? Čas je měřitelná fyzikální veličina, odvozená na základě našeho chápání a pozorování vesmíru. Všechny fyzikální veličiny nejsou nic než námi odvozené abstrakce, kterými popisujeme realitu. Snad jediné, co můžeme s určitostí říct, je, že kolem nás existuje něco, čemu říkáme vesmír, a ten se vyvíjí. Teď bychom mohli hluboce filosoficky meditovat nad pojmem "vyvíjí", ale vezměme triviální interpretaci, že vývoj znamená existenci. Čili jestli něco existuje, tak se to vyvíjí a tyto dva pojmy, existence a vývoj, se k sobě mají jako synonyma v tom nejhlubším filosofickém slova smyslu. No a teď už je jasný, co je to čas: Je to existence.

Miminko (něco jako pohádka)

Když jsem se narodilo, bylo jsem vyměněno. Od té doby bloudím životem, který není můj. Ale čí? Jiného miminka? Když jsem dospělo, pochopilo jsem, že žiju život jiného miminka. Každý se narodí jako miminko. Když miminko nevymění, žije svým vlastním životem. Žije dobře nebo blbě, krásně nebo ošklivě, nudně nebo vzrušujícně, rychle nebo pomalu… zkrátka ať žije, jak chce, žije svůj vlastní život. Ale čí život žiju já?

Jedno vím jistě. Na světě existuje miminko, které žije můj život. Docela by mne zajímalo, jak si to nebožátko vede. Asi žádná sranda. Tuším, že kdybych žilo svým životem, asi bych už nežilo. Něco ve mně je už takové. No a tím pádem není vyloučeno, že to druhé miminko už nežije – takže se zase prd dovím.

A já zatím bloudím cizím životem, stezkami klikatými, lesem hlubokým, nocí předlouhou.

Kdyby mě tehdy nevyměnili, bylo by dávno po mně. Možná bych však stačilo za svůj krátký život vykonat mnoho dobrého, stalo bych se světcem, možná by mne přibili na kříž a miliardy lidí v dalších staletích by se ke mně modlily. Nebyl by to fajn život? Cítím, že kdyby mi nevyměnili můj život, na něco takového bych přinejmenším mělo. A taky už bych mělo klid a nemuselo bych se donekonečna ptát: kdo že to vlastně jsem, kam kráčím a proč. Proč, proč, proč – samá proč. A kolem tolik divných miminek…

Odcházím

Víte, co je ze všeho nejhorší? Včas odejít. Většina lidí odchází pod tím či oním vlivem a zpravidla se jim nechce. Odejít bez jakéhokoli vnějšího vlivu, jenom dle vlastní vůle, je daleko horší. Pokusím se tedy o to nejhorší. Pokusím se odejít. Nevím jak vy, ale já to považuju za psychicky a fyzicky nesmírně náročné, ne-li prakticky nemožné. Člověk se zkrátka zašprajcuje v nějaké pozici, ve které je mu dobře, a teď přijde okamžik, že by se měl odšprajcovat. A to tak že násilím. Násilím sama na sobě. To je to nejhorší násilí, které si dovedu představit. No a přesto s tím budu muset jednou začít. Takže teď:

Zavřete oči, odcházím…

…

Znám divukrásnou krajinu

kde šumící je les

a v tom lese rostou stromy

téměř do nebes

V penzionu Na Šukačce

v svitu bledé luny

každou noc si dávaj rande

jezevci a kuny