.:: Neviditelný čert ::.

Funebrácké blues

rubrika: Povídání

Drsná víkendovka – Nevhodné pro osoby mladší sto padesáti let.

Stojím na kapitestosteronském můstku svého kolohnátového parníku ve slušivém pyžamu, v zažloutlých pařátech své pravomluvné ruky třímám zbědované tělíčko stalaktitové panenky a levonemluvnou rukou konejším svůj stalagmit. Umělohmotnými čočkami ve svých očních důlcích pozoruji kadeřavé čepičky topořících se vln vůkol se rozkládajícího oceánu.

I já se rozkládám v prachmizerné bahniště, ale ještě než tento cyklodramatický proces završím pozřením poslední igelitové medúzy, upustím svoji prošustrovanou panenku do hlubin slanobolně burácivého epitektonického moku.

Je konec – říkám si svými bezuzdnými ústy – Je konec – prosloví svůj epitaf panenka – Je konec – zaskřehotá hejno racků na zahnívajícím klacku, jemuž jsem ještě včera říkal hlavní stěžeň – Je konec a už nikdy se nežeň, nikam, když můžeš klidně stát a dokončit svůj pád – šeptalo mi do ucpaného ucha moje dvoufázové já – Je konec – podotklo plodní kormidlo – už nebudeš ničí vězeň.

Panenka za to nemůže – říkal jsem si, když jsem ji viděl, jak se mydlí vlnitou pěnou oceánského šampiónu. Je třeba odjistit garderobní špunt, abych se mohl ujistit, že jí na dně mého patafyzického šuntu bude asi tak dobře jako mně, když budu vypouštět svoji kolohnátovou duši.

Ještě napnout tětivu na kuši, vykonat poslední potřebu na dřevu kulinářské linky, zakoupit vstupenky na perforovanou romanci hrobečku své panenky, zamést všechny ty smotky z hedvábí, usušit sušák v koupelně, učesat česílko v prádelně a zatopit kompromýtními dřeváky v kostelně.

A svléci neslušné pyžamo.

Hotovo.

…

Osobám mladším sto padesáti let je nyní dovoleno odstranit ze svých čiv banánové slupky a zhlédnout závěrečný hudebně rytmický doprovod, ropovod či parovod.