Neviditelný čert

Ve svém předchozím příspěvku – na sklonku předchozího měsíce věnovaného aprílovým žertíkům –, který jsem věnoval upáleným čarodějnicím, jsem na konci úvodního perexového textu zdůraznil, že následující měsíc, jenž už běží na plný výkon, budu svoji pozornost věnovat jeho obsahové stránce nadiktované přírodou a drsně přeformulované Karlem Hynkem Máchou, totiž lásce. Ne k Bohu nebo jídlu atp., ale k lidským bytostem opačného pohlaví než kterým jsem byl někdy i docela uštěpačnou přírodou obdařen já.

Lucifer

Faktem je, že mé pohlaví je de facto (stavbou mého těla) rodu mužského, ačkoli někdy nastávají situace, jež mívají velmi specifickou atmosféru, kdy si de jure (stavbou své duše) připadám osobou rodu ženského. Tahle pohlavní transformace je však ryze introvertní, navenek svůj mužský princip zakamuflovat nedokážu.

Jelikož v pondělí nastal onen neutuchající měsíc lásky, rozhodl jsem se bezodkladně vydat se vstříc jejímu laskavému proudu pěšmo o den dříve. Jsem bytost chodeckého typu, miluji procházky, výlety a někdy i zálety popřípadě též odlety či úlety. Pokud to jde, tak si ke svému pěšímu trmácení přírodními i městskými scenériemi přibalím jako dvoutaktní doprovod osobu ženského pohlaví. Důvodů bych mohl předložit celou řadu, ale předložím vám pouze dva nejdůležitější:

1. Žena mi dává možnost zvolnit tempo chůze;

2. Mohu se s ní dotrmácet i do jiné scenérie a zrychlit tempo fúze.

Ženský doprovod jsem sehnal takříkajíc horkou jehlou, řka jejímu libidu, že některé věci se lépe dělají ve dvou – čímž jsem samozřejmě nemyslel nic jiného než chůzi. Tedy alespoň v počáteční fázi. Za cíl našeho chodeckého outfitu jsem zvolil Divokou Šárku, jelikož je též ženského pohlaví, ale především proto, že obsahuje přenádhernou přírodní scenérii daleko od centra Prahy, v němž evidentně narůstala scenérie davová.

Na Andělu jsme nasedli do tramvaje, klikatým způsobem probrázdili kus Prahy a od Kulaťáku pak již přímočaře k Divoké Šárce. Počasí bylo dostatečné a převážně slunečné, trochu foukal vítr a sem tam se nad námi nafukoval ten či onen mráček či přímo mrak jako prak. Nebyli jsme sami, v což jsem tajně doufal, ale jako občasný realista jsem chápal, že s blížícím se příchodem měsíce lásky nemůže Divoká Šárka uniknout pozornosti jiným pěšákům více méně téhož kalibru.

Hned u vstupní brány do Šárky divoké jsme kousek nad značkou Přírodní rezervace zaznamenali skalistý útvar připomínající kamennou tvář jakéhosi muže se špičatou bradkou. Uchopil jsem fotoaparát a sejmul jeho otisk, jenž se skví na obrázku vlevo nahoře, a když si ho rozkliknete, zaskví se vám v ještě větší velikosti. Když jsem ten snímek zpětně kontroloval, napadlo mě, že je v tom skalisku zvěčněný tenhle týpek.

Neměl jsem zájem svůj ženský doprovod příliš unavit, jelikož jsem plánoval ještě jinou aktivitu, takže jsme se pokochali krásami rozkvetlé Divoké Šárky a velice brzy zakotvili v hostinci Dívčí skok. Když jsem před léty tudy putoval nemaje ženský doprovod, zaznamenal jsem na vrcholku skalního útvaru, po němž je hostinec pojmenován, postavu bezpochyby ženského pohlaví. Ještě dřív než stihla skočit, stiskl jsem spoušť svého fotoaparátu.

Na zahrádce hostince v hloubi divoce skákající Šárky jsme se nechali občerstvit lahodnou krmí a neméně lahodným mokem, a já jsem jedním okem sledoval průběžný stav svého ženského protějšku, zatímco tím druhým jsem zkoumal nehybné pahýly v zahrádce vysazených stromů…

03.05.2017, 00:00:00   Publikoval Luciferkomentářů: 13